„Tak co, dáme si souboj?“ ozve se ten největší frajer z party, hlasitě, aby to slyšeli všichni.
Všichni se kolem ztiší, oči se stočí k Tifany a já mám pocit, že i vítr se na chvíli zastavil. V jeho výzvě není jen hra. Je tam ostří. Zkouška, výsměch, chuť ukázat jí, kde je její místo.
Cítím, jak mi srdce zrychlí. Ještě před chvílí jsem měla radost z toho, že držím luk, že se učím něco nového, že si užívám každý šíp. A teď? Teď vidím, jak se kolem Tifany stahují pohledy. Není v nich zvědavost. Je v nich cosi jiného — a já to znám. Závist. Nenávist, kterou si neumí ani oni sami přiznat.
Zvenku vypadají, že se baví, že je to jen zpestření programu. Ale já cítím, že jim leží v žaludku už jen tím, že tu stojí. Že má odvahu. Že si dovolila být jiná. A že já jsem si dovolila stát vedle ní.
Najednou vidím všechny ty tváře jinak. Masky, co se smály, masky, co dělaly, že se nic neděje. Všude praskliny. Trhliny, kterými prosvítá, co si opravdu myslí. A není to hezký pohled.
Cítím, jak se mi stáhne žaludek. Je to, jako by přede mnou stála parta cizích lidí, ne kolegové, se kterými sdílím roky života. Najednou tam není žádná přívětivost, žádná lehkost, jen tvrdé linie ve tvářích, koutky úst, co se posmívají, a oči, které by nejradši píchly šípem do zad. Tak to vypadá, když se někdo odváží vybočit z řady. Tak to vypadá, když se někdo rozhodne, že nebude hrát jejich hru.
Kolikrát jsem si myslela, že jsem součástí týmu. Že patřím mezi ně. Kolikrát jsem přikyvovala, smála se jejich vtipům, poslouchala jejich historky, i když mě ve skutečnosti nezajímaly. Kolikrát jsem si namlouvala, že i já jsem jedna z nich. Ale teď? Teď vidím, že jsem byla jen kulisa. Figurína, která má pracovat, podat výkon, ale nikdy se neodchýlit, nikdy nezkusit něco jiného.
Když Tifany zvedne luk, jejich pohledy se do ní zakousnou. Chtějí, aby selhala. Ne proto, že by jim na výsledku záleželo, ale proto, že by to potvrdilo jejich představu, že nikdo nesmí vyčnívat. Že nikdo nesmí být lepší, odvážnější, jiný. Vidím to v jejich očích jasněji, než bych chtěla. To, co k ní vysílají, je jen jed: ukaž se, ať tě můžeme rozcupovat.
A přitom si uvědomuju, že ten jed míří i na mě. Protože já stojím vedle ní. Protože jsem jim kdysi kývla na všechno, ale teď už ne. Protože jsem si dovolila jít vlastní cestou. Protože jsem si dovolila přiznat, že nechci žít podle jejich schémat. A za to mě nenávidí. Tiše, pod maskami, ale nenávidí.
Je to mrazivé poznání. Bodá to do kůže víc než studený vítr. Proč jsem to neviděla dřív? Jak jsem mohla být, tak slepá? Kolikrát jsem seděla s nimi u stolu, poslouchala jejich řeči o klientech, o bonusech, o dovolených, a říkala si: tohle je můj svět. Ale nebyl. Nikdy nebyl. Já byla jen stín, co jim přihrával, jen abych se necítila vyčleněná. A oni mě bez tak nikdy nepřijali. Jen trpěli. A teď, když vidí, že jsem se rozhodla žít jinak, by nejradši viděli, jak padnu.
Cítím v sobě hněv. Hoří tiše, ale jistě. Není to výbuch, spíš plamen, co olizuje hrudník zevnitř. Nejen za mě, ale i za ni. Za Tifany, která stojí s lukem, a oni se modlí, aby ji terč odmítl. Jak může někdo, tak nenávidět odvahu? Jak může někomu, tak vadit, že si dovolíš být jiná?
Dívám se na ně a v hlavě se mi skládá obrázek. Jeden kolega si zastrčí ruce do kapes a tváří se znuděně, ale v očích mu vidím škodolibou jiskru. Další se pošklebuje a něco šeptá sousedovi, aniž by spustil oči z Tifany. Třetí má úsměv, ale není v něm nic přátelského — je to úsměv predátora, co čeká, až se kořist potkne. Každý z nich si hraje na profesionála, na kolegu, ale v tuhle chvíli je to pryč. Vidím jen závist, posměch, nenávist.
A s každým pohledem, co se do ní zapíchne, ve mně roste frustrace. Ne kvůli nim. Ale kvůli sobě. Protože jsem jim to dovolila. Dovolila jsem jim, aby se mnou zacházeli jako s někým, kdo bude vždycky stát na okraji. A já jim za to byla vděčná, že mě vůbec nechali stát poblíž. Bože, jak moc jsem se mýlila.
Teď je vidím bez masek. A pravda není hezká. Jsou to lidi, co neumí přijmout nic jiného než svůj vlastní odraz. Cokoliv, co vybočí, je ohrožení. A já to teď cítím na vlastní kůži. Nejen jejich nechuť, ale i svou vlastní hloupost, že jsem jim, kdy věřila.
Srdce mi buší, když se Tifany připravuje k prvnímu výstřelu. Cítím napětí v jejím těle i ve vzduchu kolem. Ale největší napětí je ve mně. Protože zatímco ona se soustředí na terč, já vidím všechny ty tváře kolem. A vidím, jak moc mě nenávidí, protože jsem si dovolila vybrat si život, který není podle jejich pravidel.
A v tuto chvíli si uvědomím, že tohle už nejsou moji kolegové. Nikdy nebyli. A nikdy nebudou.