Vracíme se zpátky na plácek a já pořád cítím, jak mi v rukou doznívá teplo z Tifany. Uvnitř penzionu jsme se schovaly do vlastního světa, ale venku nás čeká ten jejich — kolegové, masky, povinný program. Jenže místo nudného semináře, který byl v rozpisu, vidím, jak na dvoře připravují terče. Slámové kruhy, stojany, svazky šípů. A k tomu muž v zelené bundě, který má postavu jako vytesanou z kmene stromu.
V duchu se musím usmát. Luky. Zrovna tohle jsem si vždycky chtěla vyzkoušet. Ne na pouťové střelnici, kde se vám klacek rozpadne v ruce, ale pořádně — pod dohledem někoho, kdo ví, co dělá. A když nám ten instruktor začne vysvětlovat postoj, nemůžu se ubránit té malé, provinilé myšlence: že by nebylo špatné, kdyby mi rukama srovnal ramena, dotkl se lokte, přitiskl se zezadu a navedl mi pohled na terč. Tělo na tělo. Fantazie, která mě rozpaluje i děsí zároveň.
Tifany stojí vedle mě, v očích zvědavost a klid, jako by si to už někdy zkusila. Já naopak cítím v hrudi vzrušené chvění. Tětiva je zatím cizí, napjatý oblouk, který čeká na moje prsty. A já se nemůžu dočkat, až ho poprvé natáhnu.
Jenže když vezmu luk do ruky, přijde mi najednou nečekaně těžký a zároveň křehký. Prsty mi kloužou po tětivě, jako bych se snažila chytit ten nejtenčí vlas. Instruktor se ke mně přiblíží, položí mi ruku na rameno a ukáže, kam ho mám stočit. Na okamžik zapomenu dýchat. Přesně ten dotek, o kterém jsem potají malovala obrazy.
„Pevně, ale ne křečovitě,“ řekne hlubokým hlasem. A já si uvědomím, že kdyby mluvil o čemkoli jiném, stejně by mi to znělo jako příkaz k poslušnosti. Jeho hlas má váhu. Takovou, která dokáže uklidnit i znervóznit v jediné vteřině.
Stojí těsně u mě a já vnímám jeho postavu víc než luk v ruce. Je pevný, široká ramena, nohy rozkročené tak jistě, že se zdá nemožné s ním pohnout. Je to typ muže, který zaplní prostor, aniž by musel zvednout hlas. Vůně lesa, dřeva a trochu potu se mísí kolem něj, a já cítím, jak mi tělo reaguje na blízkost, o které jsem kdysi jen fantazírovala.
Jeho prsty se dotknou mé paže, jen krátce, aby srovnal loket, ale ten dotek má v sobě elektrický náboj. Působí tvrdě, ale zároveň přesně ví, jaké minimum tlaku stačí. Je v tom zkušenost, cvik, mužská samozřejmost. Jako by jeho tělo patřilo k luku stejně jako tětiva — obojí nástroj, který má v ruce pod kontrolou.
Přikývnu, i když mám pocit, že křečovitá jsem celá. Natáhnu tětivu, cítím, jak se mi napínají svaly v zádech a loket se třese. Chci, aby to vypadalo přirozeně, ale vím, že je to všechno jen snaha působit sebejistě.
Šíp vystřelí s tichým pfff a zapíchne se hluboko do slámy, daleko od středu. Zrudnu. Srdce mi buší až v uších, a přesto se musím sama sobě zasmát. „No… aspoň terč,“ vydechnu a snažím se zakrýt rozpaky.
Koutkem oka zahlédnu Tifany. Nesoudí mě. Jen se usmívá tím klidným úsměvem, co říká: tohle není závod, jen začátek. A já v tu chvíli vím, že to chci zkusit znovu. A lépe.
Už nevnímám jeho přítomnost, i když zůstává těsně za mnou. Moje mysl ho odsune do pozadí jako by tu vůbec nikdy nebyl. Najednou nepotřebuju jeho mužnou jistotu ani pevný dotek, který mě před chvílí fascinoval. Dokonce mi začíná vadit. Nacházím vlastní rovnováhu. To není o něm. Je to o mně, o luku, o šípu. O tom okamžiku, kdy se všechno spojí do jediné přímky.
Přiložím šíp, pomalu a opatrně, jako bych dávala do pohybu něco živého. Dýchám jinak než předtím, klidněji. Vnímám váhu luku v ruce, jemné chvění tětivy, napětí v předloktí. Cítím každý sval, jak se natahuje a zapojuje do pohybu. Už to není křeč, je to hledání rovnováhy.
Zkouším si představit, že nejsem já a luk, ale že jsme jedno. Moje páteř je jeho oblouk, moje ramena jeho křídla. Kotva pod lícní kostí není mechanický bod, ale přirozené zakončení pohybu. Ukazováček už netlačí křečovitě, najde si vlastní sílu. A když pustím prsty, letí se mnou i část mého napětí.
Šíp se zapíchne do červeného. Je to daleko od středu, ale je to moje trefa. Poprvé cítím, že jsem si ji vybojovala sama. Ne díky radám, ne díky dotekům. Jen díky tomu, že jsem začala poslouchat své tělo.
Povzbudí mě to víc než všechny cizí hlasy dohromady. Vezmu další šíp, vím, že tentokrát chci jít ještě hlouběji do toho pocitu. Zavírám na vteřinu oči a naslouchám sobě. Kolena pružná, chodidla pevná, dech pomalý, ramena roztažená do šířky. A pak pustím. Tentokrát se šíp zapíchne jen o kousek výš, těsně nad tím předchozím. Dvě jizvy vedle sebe. Malé vítězství.
Instruktor něco říká ostatním, slyším útržky slov o technice a dechu, ale já už ho neposlouchám. Potřebuju slyšet jen svoje vlastní tělo. Je to zvláštní — cítím, že tohle je poprvé, kdy opravdu dělám něco jen pro sebe, ne proto, abych obstála před kolegy, ne proto, abych někoho ohromila. Jen proto, že chci trefit svůj vlastní střed.
Beru třetí šíp. Už se nebojím, že minout znamená selhání. Mířím, cítím v sobě napětí, nechám ho přetéct do tětivy a pustím. Šíp dopadne těsně k těm dvěma předchozím. Nejsou ve středu, ale tvoří skupinu. A já vím, že právě o to jde. Ne o desítku. O soulad.
Uvolním ramena, stáhnu dech až dolů do břicha a poprvé se usměju sama pro sebe. Vím, že začínám chápat.