Stromy ustoupily a nám se naskytl neuvěřitelný pohled na zámek, který je daleko, ale jako bychom byly na jeho zahradě, a moje hysterická historie chtivá dušička zaplesala — půjdeme na prohlídku! ❤️
Na okamžik se ve mně rozběhne dětské nadšení, tak silné, že se musím sama sobě smát. Připadám si, jako bych měla v ruce obrázkovou knížku a prstem ukazovala na věžičky, cimbuří a velká vrata, za kterými čeká kouzelný svět.
Vzpomínky se vrací samy: jak jsem kdysi, ještě malá, hltala pohádky a obdivovala princezny v šatech tak širokých, že sotva prošly dveřmi. Dlouhé vlečky, korunky, tanec v sálech, které voněly voskem a hudbou.
A pak se mi všechno rozmazalo a já byla zpátky ve svém dětském pokoji. Malý koberec s vybledlými autíčky, dřevěná polička s několika auty, co mě nikdy nebavila, a já — schoulená v rohu s knížkou v ruce. Byla jsem navenek kluk, a tak jsem se musela tvářit, že je všechno v pořádku.
Ale když jsem otočila stránku a objevila princeznu v třpytivých šatech, srdce mi poskočilo. Chtěla jsem být ona. Chtěla jsem se smát tak, jak se smála ona, mít šaty, co šustí při každém kroku, cítit korunku, co by mě tlačila na hlavě, protože i ten tlak by byl důkazem, že to je skutečné.
Nikdy jsem to nemohla říct nahlas. Nikdy! Všude kolem se čekalo, že se budu zajímat o rytíře, o hrdiny s mečem, o auta a dobrodružství. A já? Já v tichosti natahovala prostěradlo přes ramena a snažila se, aby mi sahalo až na zem, jako vlečka.
V koupelně jsem se postavila před zrcadlo, zvedla okraj látky a zatočila se, dokud jsem neztratila rovnováhu. Ten okamžik, ta vteřina, kdy jsem měla pocit, že se opravdu stávám tou princeznou, byl sladký i krutý zároveň. Protože jsem věděla, že to skončí hned, jak uslyším kroky na chodbě.
Pamatuju si ten strach. Ten okamžitý reflex všechno strhnout, schovat, předstírat, že nic. Pamatuju si, jak jsem se tvářila přísně, abych zamaskovala, že jsem se smála. Pamatuju si i ty věty, co kolem mě pořád zněly: „Tohle není pro kluky.“ „Nehraj si s hloupostmi.“ „Běž ven, zalej zahradu, dělej něco pořádnýho.“ A já jsem to dělala. Ale uvnitř jsem plakala, protože všechno, co jsem chtěla, bylo jednou obléct šaty a nebát se, že mě kvůli tomu zavrhnou.
Čím víc jsem rostla, tím těžší bylo ten sen udržet. Nemohla jsem si koupit hračku, co by mě těšila. Nemohla jsem poprosit o masku princezny na karneval. Ani na maškarním jsem nebyla nikdy tím, kým jsem chtěla být. Byla jsem uvězněná v kostýmech, které mi vybrali jiní, a pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, jsem cítila, že jsem v nesprávné roli. Že někde jinde, v jiném světě, běhá malá holka v růžových šatech, ale já to nejsem — i když vím, že to jsem přesně já.
A tak jsem se schovávala v knihách. Princezny v pohádkách se staly mými sestrami, které jsem si půjčovala na noc, abych je mohla na chvíli žít. Představovala jsem si, že jednou budu stát v sále, kde se odráží světlo od křišťálového lustru, a všichni uvidí, že jsem ta, která patří do těch šatů. Ale ráno jsem vždycky znovu vstala do světa, kde se ode mě čekalo, že budu hrubá, odvážná, chlapecká. A já jsem byla jen herečka v jejich divadle.
To zrcadlo v koupelně, to prostěradlo a moje potichu vyslovené „já jsem princezna“ byly jediné chvíle, kdy jsem byla opravdu sama sebou. Ty chvíle byly krátké, ale žily ve mně dál. Nikdo o nich nevěděl, nikdo je neviděl. Byly moje tajemství, moje bolest a moje úleva zároveň.
Nosila jsem je v sobě jako skrytý amulet. Jen já jsem věděla, že existuje. A stejně jako amulet byl křehký — bál se světla, bál se odhalení. Přitom právě to odhalení bylo tím, po čem toužil. Ten sen, že jednou budu moci jít ven a nikdo se nebude smát. Že jednou budu moct říct: ano, já jsem ta princezna, i když jsem ji musela desítky let schovávat pod dekami a prostěradly.
Často jsem o tom snila před usnutím. Zavírala jsem oči a představovala si, že dveře mého pokoje se otevřou do sálu, ne do chodby. Že místo hlasů plných příkazů a zákazů mě čeká hudba, světlo svíček a ruce, co mě vedou do tance. Někdy se mi zdálo, že se ten sen přiblížil, že stačí jen natáhnout ruku a sáhnout po látce šatů. Ale pak se vždycky ozvalo ráno, zvuk budíku, tvrdá realita. A já jsem znovu vklouzla do kalhot, které jsem nenáviděla, a tvářila se, že je to normální. Že jsem normální. A přitom jsem se cítila jako cizinec ve vlastním těle.
Tohle všechno se mi vrací, když se dívám na zámek na kopci. Najednou se ty věžičky nezdají být jen architekturou. Jsou to brány do mých vlastních vzpomínek. Do mého dětství, do tajemství, která jsem nemohla vyslovit.
„Zlato,“ slyším její hlas a cítím, jak mi tečou slzy po tváři.
Nevím, jestli je to studem, nebo úlevou, že už nemusím držet všechno uvnitř. Stojíme na vrcholu kopce, vítr se mi opírá do ramen, a já mám pocit, že se celé dětství vtisklo do toho jednoho pohledu na zámek před námi.
Neotáčím se k ní hned, nechám chvíli ty slzy téct, a pak ucítím, jak se její dlaň dotkne mé. Ne sevření, ne otázka, jen prostý dotek. Je v něm všechno, co jsem kdy chtěla slyšet — že i když jsem nikdy nebyla princeznou v pohádce, jsem jí teď, pro ni.
V tu chvíli se mi zámek přestane zdát vzdálený. Jako by se posunul blíž, ne v krajině, ale v mém nitru. Už to není nedosažitelný sen. Už to není prostěradlo v koupelně, rychle schované před kroky na chodbě. Je to okamžik, kdy mi někdo řekne „zlato“ a myslí to vážně.
Utře mi tvář hřbetem ruky; otočím se k ní a pousměju se skrze vlhké oči. „Nezajdeme na…?“ řeknu, i když bych tu nejradši stála věčnost.
A ona se jen usměje tím svým klidem, co dovede rozptýlit i ty nejtemnější vzpomínky, a odpoví: „Mám hrozný hlad,“ culí se. „A pak na prohlídku. Princezno.“ Jako by mi četla myšlenky.