blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

4 jsou pár <sup>2</sup> - 1. část

Mar 11, 2013 od Sabine d'Iable
7097

Pohled na její do malých kroužků stočené vlasy mi přivádí lehké mražení v podbřišku. Nevynechám jediný volejbalový tréning, na němž mohu být v její blízkosti. Tím spíš, že nás kapitánka dala do jedné lajny, mě na blok a Martinu na smeč.

Nevynechám jedinou příležitost otřít se o její nádherné hnědé tělo. Nemůžu za to, že jsem z míšenek úplně hotová. Stačí kudrnaté vlasy, čokoládová pleť a mně se roztřesou kolena.

Asi za to může moje nejlepší kamarádka z dětství, vlastně moje první platonická láska. Při pohledu na její hnědé oči jsem ztrácela řeč, byla prostě ztělesněním mých představ o dokonalé ženě. No a teď jako bych potkala její dokonalou kopii. Až příliš dokonalou.

Posledních pár nocí nestálo za nic. Dlouhé převalování. Usnutí až nad ránem, a pak snaha přežít v práci další nudný den. Musím jí dnes na tréningu říct o svých citech, i kdyby to mělo být to poslední, co ode mě uslyší. Nechci se dál trápit vědomím, že jsem jí to neřekla.

„Kde je Martina?“ ptám se kapitánky při rozcvičování, které spolu míváme.

„Ta už nepřijde,“ chce mě suše odbýt.

„Proč?“

„Protože je lesba a takové tu nechci.“ vyštěkla na mě.

„Taky jsem lesba,“ hodila jsem po ní míč a odešla středem se smýšlenými pocity.

Je mi vážně fuk, co si o mě ta namyšlená homofobní kráva myslí. Teď se chci omluvit všem zvířecím příslušnicím, protože mají jistě více pochopení pro vlastní rozmanitost než moje bývalá volejbalová kapitánka.

Na druhou stranu mám hroznou radost, že je taky na holky. Tady mé nadšení bohužel končí. Kromě křestního jména o ní nic nevím. Přišlo mi blbé vyzvídat a ona o sobě nikdy moc nemluvila, dokonce ani nevím, jestli má přítelkyni.

Jak ji teď najdu, když už sem nikdy nepřijde. Ostatně ani já ne. Ach ty její hnědé oči a kudrnaté vlasy.

'Je na čase vyrazit do klubu. Třeba budu mít štěstí a najdu ji tam.'

Vždycky mě napadne myšlenka, která promění bezvýchodnou situaci v naprosto skvělou zábavu. Dlouho odkládaná návštěva jediného holčičího klubu je růžově zapsaná v mém diáři. Vím, růžová je takový kýč podporující většinový stereotyp. Když ta barva je tak mazlivá, přesně jako momentální rozpoložení.

Zbytek pracovního týdne uběhl škrtáním jednotlivých dní, až zůstal poslední růžově popsaný chlívek – už žádná zvířecí přirovnání. Jenom cesta do obchodu, abych měla na večer něco nového.

Tričko s nápisem – I'm lesbian – mi doslova a do písmene vyrazilo dech. To musím mít, navzdory zkoumavým pohledům okolostojících prodavaček, o mladé blondýnce za kasou ani nemluvě. Možná mi chtěla na účet připsat svoje telefonní číslo. Nezájem, já chci svoji čokoládovou Martinu a to hned dneska.

K černému tričku si beru černé kalhoty. Jasně, žádná přehnaná originalita, ale vím, co mi sluší a v čem jsem dokonce neodolatelná. Rozhodně je to černá barva. Přírodní vzhled podtrhla řasenka a nápis skryla džínová bundička. Nemám potřebu řešit na ulici pohvizdující puberťáky, či dokonce agresivní výrostky, kteří mě budou chtít svým nádobíčkem přesvědčit o špatném rozhodnutí ohledně mé sexuální preference.

Vstup do klubu, z jehož názvu nepoznáte, kdo se tam chodí bavit, není dokonce ani ozdoben žádným duhovým symbolem. Nevadí, pokud najdu, co hledám. Nesmělé nakouknutí za dveře přináší oblaka cigaretového dýmu a uličku plnou holek v družné zábavě.

Žádnou z nich neznám, aby také jo, když se lesbické komunitě vyhýbám, co jsem se přestěhovala z malého podhorského města.

'Nebyla náhodou nechuť skrývat své city k ženám hlavní důvod přestěhování?'

Tahle otázka mě pronásleduje celou dobu. Bohužel moc nepomáhá výmluva, jak krátce tu zatím bydlím. Doteď nevím, proč otvírám tyto dveře až dnes. Možnost svobodně jít, kam mě srdce táhne, nakonec stála mezi mnou a tímto do pár klenutých místností schovaného světa.

„Co si dáte?“ ptá se mě na ježka ostříhaná žena za barem v rohu místnosti.

„Pivo.“

Podává mi otevřenou láhev a já jí pár mincí. Žádná sklenice, přesně jako v amerických filmech. Nevím, zda to má být frajeřina nebo šetření saponátu při mytí opatlaných půllitrů.

Žádné „tak jsem tady a vrhněte se na mě“. Spíš nesmělé postávání v rohu s výhledem na větší část podniku. Bujará zábava jednotlivých skupinek mi ubírá zbytek odvahy některou oslovit.

'Ty jsi zapomněla, proč tu jsi?'

No jasně, že ne. Hledání mé spoluhráčky vychází naprázdno. Třeba vůbec nechodí do klubu a já mám prostě smůlu. Právě dorazila další skupinka holek a s nimi jeden kluk. Takové uhlazené něžně působící zlatíčko. Moc gayů jsem zatím nepotkala, ale tohle bude určitě jeden z nich.

Po objednání u baru zapadli do vedlejší místnosti. Hlahol povídajících skupinek začíná přehlušovat hudba. Zatím nevím, kde tu mají taneční parket, ale rozhodně to hodlám zjistit, jenom co mě opustí nervozita ze všech pohledů směřujících mým směrem.

„Originální způsob, jak přilákat pozornost,“ přistoupila ke mně jedna zrzka s podobnou lahví v ruce.

„Líbilo se mi, ale asi to nebyl dobrý nápad.“ připouštím své impulsivní rozhodnutí.

„Naopak. Mně se líbí holky, co se za to nestydí, a těch závistivých pohledů si nevšímej.“

Trochu povzbuzení mého skomírajícího sebevědomí není na škodu, uznávám. Jenom pořád nevidím tu, kvůli které mám na sobě tohle blbé tričko.

„Můžu tě na něco pozvat nebo mám přestat zaclánět?“

Pozvednutá láhev by mohla signalizovat - přestaň zaclánět - byť tím chci jenom naznačit, že mám co pít, a to nemluvím o možnosti Martiny příchodu.

"Mám co pít, ale rozhodně nezacláníš."

"Na někoho čekáš?" vyzvídá.

"Po pravdě jo, ale nevím, jestli sem chodí."

"Aha, tak jo," pronáší zkroušeně napůl na odchodu.

"Ráda si s tebou popovídám. Já jsem Simona." natahuji k ní ruku.

"Alena, ale nemusíš se přemáhat."

To vypadá na známou taktiku - jsem nedostupná, a pokud o mě nebudeš bojovat, tak máš smůlu. Jistě by mě napadl kratší název, ale tento mi přijde celkem výstižný.

"Nikdy jsem tě tu neviděla." pokračuje, dostatečně uspokojena mým zájmem.

"Nechodím do klubů. Tohle je můj první pokus a není moc zdařilý. Tedy zatím." pozvednutá láhev narazila na tu její.

Teď jsem vyslala signál - stála bys za hřích, na který se zjevně chytla. Aby také ne, tohle funguje na obě pohlaví. Jak zjišťuji, některé holky jsou tak předvídatelné. Stačí náznak sexu a už se houpou na háčku.

"Nepůjdeme se projít? Je tu hrozný hluk a kouř."

Má pocit, že musí vzít osud večera do svých zkušenějších rukou a zasvětit novicku nakukující mezi velké holky.

"Máš pravdu, je tu vážně hluk a nedýchatelno."

Dokonce mi pomáhá s bundičkou, než nás obsluha vypustí skrz mříž zpět do pozvolna usínajícího města. Jdeme malou křivolakou uličkou vedoucí k té větší, po níž jezdí tramvaje. Jedna z nich nás odveze do klidnější části s výhledem na město. Usazeny v poloprázdném voze čekáme, než řidič rozpohybuje želené monstrum. Pohled na protijedoucí tramvaj mě překvapí, vidím z ní vystupovat Martinu.

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable