blog

nevšední povídky pro všední den, ukázky z knih, prostě vše, co byste si chtěli přečíst

4 jsou pár <sup>2</sup> - 2. část

Mar 25, 2013 od Sabine d'Iable
926

 

Ta, na kterou jsem čekala, teď vystupuje z druhé tramvaje a míří do klubu. Že já koza ještě chvíli nepočkala. Teď už je to jedno nebo možná ne, vystoupím na další stanici a vrátím se zpátky do klubu. Kdybych si tak všimla, jestli vystupovala sama.

 

"Právě jsem zahlédla tu holku, co jsem na ní čekala," říkám Aleně.

"Jasně chápu. Hezký večer." otáčí hlavu dopředu a dál mi nevěnuje pozornost.

Já na další stanici vystupuji, abych sešla zpět pár bloků, překvapila obsluhu, sundala si bundu a šla hledat Martinu. S další láhví piva to snad půjde lépe. Tentokrát již známější prostředí bez tak nenabízí pohled na její kudrnatou hlavu. Zkusím štěstí v zadní části podniku, tady by si stejně neměla kam sednout.

Konečně jí vidím sedět v jednom boxu s klukem?! Neříkala kapitánka, že je Lesba? Projdu kolem a uvidím.

"Ahoj Simčo. Co ty tady?" volá na mě.

"Ahoj, ale vyrazila jsem do města poznávat nové lidi," mrkám na ni.

"Aha a nechceš si přisednout?" nabízí volné místo vedle sebe.

"Nechci rušit."

"Nerušíš. Budu moc ráda." odsouvá svůj dokonalý zadek ke zdi. "To je Honza, můj ex, a to je Kryštof, jeho přítel."

Představuje kluka sedícího naproti ní, a pak dalšího, který usedá vedle Honzy.

"To je Simona, moje bývalá spoluhráčka z volejbalu," představuje mě.

"Proč bývalá?" diví se Honza.

"Protože naše kapitánka je homofobní husa," odpovídám za Martinu, která moc nechápe, kam směřuje moje odpověď.

"Jak to víš?" snaží se získat chybějící informace.

"Protože jsem se jí ptala, kde jsi a ona řekla, že už nepřijdeš, protože dáváš přednost holkám před klukama." snaha přikrášlit náš rozhovor příliš nevychází.

"Takhle to určitě neřekla," pochybuje Martina.

"Ne, doslova řekla - protože je lesba a takové tu nechci. No a já jí odpověděla, že jsem taky.“

"Takže tvoje poznávání `nových lidí` právě zde má svůj důvod," sleduje moji reakci.

"Přesně tak, navíc hledám jednoho naprosto konkrétního člověka."

"To vypadá jako pozvánka na rande," koulí Kryštof modrýma očima, na které musí balit nejenom kluky.

"To vypadá," souhlasí Honza.

"To je," přitakávám.

"Co na to říct, když jste se jednohlasně shodli." rozehřívá mě úsměvem.

"Miluju dvojité randění," pozvedá Kryštof svoji láhev piva.

"Na dvojité rande," ťuká Pavel tou svojí.

Rande je jenom začátek, první společné okamžiky, které mohou, ale také nemusí přerůst ve společné chození, a já doufám, že přerostou. U mě dobrý, teď bude záležet, jestli to Martina vidí stejně.

První možnost, kdy mohu zjistit, zda mám alespoň teoretickou šanci, je tancování na pomalé písničky, jež právě začínají hrát.

"Nepůjdeš si trsnout, kotě?" tahá mě Kryštof na parket.

"Ty jsi nemožnej," plácá ho Martina přes ruku.

"No, když ji necháš sedět, zatímco tak krásně hrají, tak ji vytáhnu na parket."

"Vytáhni si Honzíka. Simču budu obtěžovat já." vystrkuje mě z kóje, směrem odkud slyším hrát hudbu.

Poloprázdný parket postupně zaplňují další dvojice jdoucí za námi. Příjemná rocková balada je jako stvořená k vlnění tělo na tělo. Jenom co chytila moje dvě půlky do svých rukou, zvedla můj do té doby nízký krevní tlak a bradavky. Dobře, že nezůstala podprsenka ležet na poličce. Jednak mám pěkný dekolt a druhak nemusí všichni kolem vědět, jak mě vzrušuje.

Tuto informaci možná sdělím později jedné jediné proti mě tancující čokoládové krásce. Každý dotek její hebké kůže posouvá moje vzrušení o schod výše k doposud nepoznanému Olympu.

Po skončení pomalých písniček registruji významné mrkání. Vědět tak, co to znamená. Je to nějaký místní zvyk? Neměla bych taky začít mrkat?

"Na to, že jsi tu poprvé, tak jsi dost populární." špitá mi do ucha.

"Ale já jsem tu dneska večer vážně poprvé. Tedy fyzicky po druhé."

Na překvapený obličej odpovídám zkrácenou verzí toho, co se mi tu už dnes povedlo. Nechci mít tajnosti a vím, jak dokáží holky pomlouvat. Pochybuji, že to mají Lesby jinak.

"No jo, naše Alenka, ta zkouší procházky kolem památníku na každou novou." uklidňuje mě polibkem více než přátelským.

Chutná tak smyslně, snad ještě víc, než se mi zdálo v bujarých snech posledních pár nocí. My dvě na pláži, kde sluníčko nad obzorem začíná kouzlit červánky, ležíme v teplém písku a máme oči jedna pro druhou. Vůbec nám nevadí nedaleko se venčící pes, kterého si snaží jeho pán přivolat k sobě. Bez úspěchu ohař zavětřil kočku a je v prachu. Přesněji řečeno je za ním vidět jenom rozvířený písek.

Další mladý různopohlavní pár usedl pár desítek metrů od nás do písku. Zatím je zajímá, stejně jako nás před chvílí, západ slunce, ale jenom co jim přestanou vadit kolem chodící lidé, ulehnou na sebe, aby mezi jednotlivými vlnami přílivu ochutnávali sami sebe.

Trochu mě vyděsil čistě praktický fakt - nikdy jsem to s holkou nedělala, o svém těle mám také jenom základní povědomí. Dnešní noc bude nepochybně plná nácviků nejrůznější ne volejbalových dovedností.

Hodina pokročila až tak moc, že budeme muset vyrazit domů, abychom stihli poslední metro.

"Pojedeme," kouká Honza na hodinky.

"Já taky pojedu," říká Martina s nečekaně chladným pohledem v očích, "bydlíme ve stejném podnájmu."

Že bydlí se svým ex přítelem ve stejném podnájmu, mi zase tolik nevadí, zato konec dnešního večera nebude takový, jaký jsem si ho vysnila. Cestou k tramvaji kluci vyrazili napřed, aby nám dali prostor.

"Nechceš zajít na kafe?" zkouším po vzoru amerických slaďáků změnit její plán na zbytek noci.

"Ne, nezlob se." ukončuje moje snažení.

Po krátkém polibku přidává do kroku, až mi zmizí za jednou ze zatáček. Jako opařena stojím uprostřed úzké ulice, po níž naštěstí nejezdí moc aut, protože by mě nepochybně některé srazilo.

Vůbec by mi to nevadilo - JÁ CHCI UMŘÍT.

Čtení z Románu pro transky Román pro transky
Listopad 1 / 2012 Sabine d'Iable