Lavice zaskřípe, když si vedle nás přisednou. Valerie teatrálně protočí oči, Henrieta ji přidrží za loket, aby nesklouzla zpátky do svého nakřáplého mentorství. My s Niki se snažíme tvářit normálně, ale v koutcích nám cuká – pořád nám v uších zní její: „Tohle už hraničí se stalkingem…“
Hospoda hučí tlumeným hovorem, v kamnech zapraská polínko a na stole přistanou bez jediné otázky čtyři půllitry a za chvíli i jídelní lístky. Tady bych asi mohla něco namítnout. Na obou holkách je vidět, jak to čekají. Na rozdíl od Niki, ta na nic nečeká a pozvedne tunu skla ke společnému ťuknutí si.
„Na nás,“ přidá státnicky.
„Na náhody,“ utrousím, když se snažím zvednout a nevylít.
Valerie pozvedne obočí a s nakřáplým úšklebkem dodá: „Na dětský lístek, ať nikdy nezmizí z nabídky.“
Niki se hned složí smíchy. „Jo, a k tomu pastelky zdarma!“
„Nebo kinder vajíčko,“ přihodím, jen aby se nepřestala smát.
Henrieta se na nás podívá s tím svým jemným, klidným úsměvem, co kontrastuje s Valeriiným škrábancem v hlase. „Tady vám spíš nalejou rum. Ale možná i s dudlíkem, když poprosíte.“
„Dětskej rum!“ vykřikne Niki vítězoslavně a oba lokty položí na stůl, jako by vyhrála debatu století.
Valerie jen protočí oči a napije se. „No jistě. Až vás budu muset tahat po schodech, dám vám každé do ruky plyšáka a budu si říkat, že tohle jsem si opravdu zasloužila.“ Její tón je suchý jak podzimní listí, ale koutky jí stejně cuknou.
Zasmějeme se všechny čtyři, i když u Valerie je to spíš úšklebek. Je na ní vidět, že by nejradši měla Henrietu jen pro sebe, a my jsme jí v tom plánu udělaly pěkný zmatek.
Sedí těsně vedle ní, jejich ramena se dotýkají, a já si všimnu, jak Valerie občas nenápadně sevře Henrietinu ruku pod stolem. Ale i tak je tu s námi, a i když nás koření sarkasmem, tak nás do toho kruhu vlastně pustila.
Hospoda mezitím žije vlastním životem. U vedlejšího stolu někdo rozebírá fotbal, v rohu se směje parta kluků v montérkách, v kamnech zapraská dřevo a celé to voní po kouři a pečeném mase. Tenhle šenk má zvláštní atmosféru – není to žádná kavárna s dortíčky, kde by se řešilo, kdo má lepší outfit. Tady jde hlavně o to, aby půllitr nebyl prázdný a aby se člověk měl komu smát přes stůl. Sice to není úplně šálek mého latte, ale ta živočišnost a živelnost má něco do sebe.
Když přinesou svíčkovou, chvíli všichni jen mlčíme. Pára stoupá od talířů, knedlíky se kupí a brusinky se třpytí jak rubíny. Niki nabodne první kousek a slavnostně pronese: „Tak tohle je královský menu.“
„Vidíš,“ culím se, „a bez dětskýho lístku.“
Henrieta se zasměje, ale Valerie si neodpustí: „Jasně, královské… jen počkejte, až vám to spadne na klín.“
Já si v tu chvíli uvědomím, jak zvláštní den to byl. Ráno střelba na terč, v poledne rozpustná káva u zámku, pak autobus do neznáma, nádvoří, princezny v Nikiiných očích, pokladna a teď tenhle šenk, kde se nám přimotaly do života dvě ženy, které by nás za normálních okolností nikdy nepotkaly. A přitom mám pocit, že jsme se na tenhle večer musely setkat všechny čtyři.
Dívám se na Niki. Má na rtech brusinkovou šťávu a směje se něčemu, co jsem ani nepostřehla. Její smích mě zahřeje víc než kamna. Dívám se na Henrietu. Je klidná, usměvavá, a já mám pocit, že z její přítomnosti sálá ticho, které dokáže udržet i Valeriinu prudkost na uzdě. A pak je tu Valerie: Sarkastická, ostrá, ale právě proto ten kruh drží pohromadě. Ona je ta, kdo to kazí, aby to celé nebylo dokonalé. A díky tomu to dokonalé je.
Večer plyne, talíře se vyprazdňují, půllitry plní. Smějeme se, špičkujeme se, a přesto mezi námi vzniká zvláštní blízkost. Ne ta romantická, kterou mám s Niki, ale přátelská, možná sesterská, taková trochu samozřejmá. Je to jako když se do příběhu připletou nové postavy a vy hned víte, že nezmizí jen tak.
A já si říkám, že jestli měl ten autobus cíl, pak nás měl dovézt přesně sem – do šenku, kde se čtyři ženy sejdou u stolu a svět na chvíli přestane řešit, kdo kam patří.
„Stejně divný,“ prohodí Niki mezi sousty jako by mi četla myšlenky, „že jsme vůbec dojely, když sem žádný autobus nejezdí.“
Valerie protočí oči, zvedne půllitr a s nakřáplým úšklebkem dodá: „To je vážně zázrak. Ještě že se vám na cestu nesnesl i ohnivý kočár.“
Henrieta jí položí ruku na předloktí, lehce a klidně, jako by tím srazila hranu jejího tónu. „Nebo prostě jen měly přijet sem. A nic víc.“
A mně při té větě znovu přeběhne mráz po zádech.
„Ale jak se dostaneme zpátky?“ pokračuje Niki a její proud myšlenek. Neřekne to vyděšeně, spíš zvědavě, jako když se dítě ptá, co bude po pohádce.
Valerie se uchechtne: „No, když vás sem přivezl zázrak, tak vás snad i odveze. Nebo tu rovnou zůstanete a budete strašit. Bílá paní sice není moc originální, a navíc vyšla z módy, ale co renesance strašidel je v kurzu.“ Vzpomene si na nedávné kastelánské školení.
„To by se ti líbilo,“ odsekne Niki, ale koutky má vzhůru, „vydělávat na nebohých dětech!“
S dalším vypitým půllitrem – vážně už posledním – si v duchu začnu skládat střípky reality. Jak se vlastně dostaneme zpátky? Vlak tu určitě není. Autobus… ten, co nás přivezl, sem podle místních ani jezdit nemá. Chůzí bychom to do nejbližšího města šly půl dne.
V hlavě zůstane jediná možnost – taxík. Jenže v tomhle zapadlém kraji to nebude hned. Už vidím, jak volám nějakému zoufalému řidiči z okresního města, který nás po hodině loudavé cesty přijede vyzvednout a bude brblat, že mu to sotva zaplatí benzín.
„No, pokud nemáš v kabelce kouzelný koberec, tak mi z toho vychází jen taxík,“ zamumlám nakonec nahlas.
Valerie se uchechtne: „Aha, tak přece jen moderní řešení. Těšila jsem se, že navrhneš draka.“
„Ten by vás radši sežral,“ doplní Niki a plácne mě do ruky, jako by tím zpečetila naši malou rezignaci.
Ale stejně mě to nahlodá. Jestli nás sem autobus přivezl z ničeho nic, kdo říká, že se zítra znovu neobjeví? No jo, ale až zítra.