Všechno kolem nás smrdí naftou z toho monstra, co nás právě přivezlo a vypadalo, jako by přijelo z jiného století. Jak jsem si toho mohla nevšimnout, zahubuji si pro sebe. Autobus mizí v zatáčce, těžký a nemotorný, a s ním i poslední zbytky toho, co jsme nechaly za sebou.
Chvíli trvá, než se prach usadí a vzduch se pročistí. A pak to uvidím. Před námi se rozprostře sad, celý plný listnatých stromů, které zbarvil podzim. Listí se lepí k zemi, vítr je zvedá do víru a mezi větvemi to zašustí jako vlečky při tanci. Cesta se vine přímo skrz ten sad a vede k patrovému zámku, který se tyčí o kus dál. Jeho bílá fasáda je na místech zašlá a okna se dívají dolů přísně, skoro soudcovsky.
A pak brána. Kamenná, těžká, obrostlá mechem, s kováním, které pamatuje víc století, než dokážu odhadnout. Nedá se jí vyhnout, protože kolem není nic a tím nic myslím skutečně nic. Stojí si tu klidně jako kůl v plotě a před ním my.
„Tak to vypadá,“ nadhodím.
„Že prostě musíme,“ usměje se. Pevně stiskne moji ruku, jako bychom šly do poslední bitvy a vykročí.
Vstupní oblouk se nad námi tyčí jako brána do jiného času. Sedm metrů kamene, kování, co pamatuje víc století, než bych spočítala. Vlevo nenápadné dveře, ani si jich nevšimneme. Všechno nás táhne dál, doprostřed, do světla, co se mizí mezi kamennými kostkami.
A pak jsme tam. Zámek nás vcucne dovnitř, mezi svoje zdi. Nádvoří je menší, než bych čekala – sevřené, jako dlaň, do které nás schová. Okna z pater shlížejí dolů, těžká, pravidelná, a já mám pocit, že nás zkoumají. Vzduch tu voní vlhkostí kamene, listím ze sadu, který jsme právě minuly, a něčím, co neumím pojmenovat… možná samotnými dějinami.
Podívám se na Niki a vím, co vidí. V očích se jí pořád třpytí princezny, kterými nikdy nemohla být. Šaty, vlečky, korunky. A teď stojí tady, mezi zdmi, kde se ty pohádky kdysi rodily. Usměje se na mě tak jemně, že to skoro zabolí. Jako by ten okamžik byl zadostiučiněním.
„Tak to vypadá,“ nadhodím, abych přerušila tíhu ticha.
„Že prostě musíme,“ odpoví a pevně mi stiskne ruku.
Jdeme hledat pokladnu. Najdeme ji a Niki už od dveří hlásí: „Jeden dětský a jeden dospělý!“
Za sklem havraní vlasy, hnědé oči. Úsměv, který naznačuje, že tenhle vtip tu není poprvé. Však taky kromě nás dvou tu nikdo není.
„Kde máš dítě?!“ hraju nechápavou.
„Ty jsi mimčo, zlato,“ culí se Niki téměř mateřsky. „Kdo měl ten infantilní nápad vlízt do autobusu, co nás vyplivl tady na konci světa?“
V jejím hlase je potutelnost, hraná naštvanost a nutkavá potřeba hodit vinu na mě. Směju se, protože má pravdu.
„Sem teď žádný autobus nejezdí,“ ozve se holka za sklem. Je asi v našem věku, mezi tím vytiskla dva dospělé lístky.
Na chvíli oněmíme. To nás fakt překvapí. Nejen, že to monstrum vypadalo jako z jiného století… ono sem zjevně přiletělo i z jiného časoprostoru.
„Ale to nevadí, aspoň si užijete prohlídku,“ vytrhne nás z přemýšlení o mimozemšťanech, „začíná za pár minut na nádvoří.“
Poděkujeme a vracíme se zpátky. Sotva vkročíme na dlažbu, zaslechnu kroky. Od protější strany nádvoří k nám míří žena, kterou nepřehlédneš. Vysoká, vytáhlá postava, tmavé vlasy, co jí padají na ramena, lícní kosti ostré jako čepel a zelené oči, které vidí víc, než by měly.
„Dobrý den,“ osloví nás nakřáplým hlasem, v němž je zvláštní směs kouzla i autority. „Já jsem Valerie a dnes vás provedu.“
Je to jen věta, ale mně se zdá, že ji říká tak, jako by otevírala dveře nejen do zámku, ale i někam dál.
„Tak pojďte,“ kývne Valerie směrem k renesančnímu portálu, a její krok je dlouhý, ladný, skoro vojenský. Niki se na mě spiklenecky zazubí: „Říkala jsi, že jsem mimčo? Tak drž krok, ať tě nevemou za ruku.“
„Mimčo? Ty jsi ta, co si koupila dětský lístek,“ odseknu šeptem. Odpovědí je štulec loktem do žeber. Zakašlu a dělám, že nic. Valerie se sice neotáčí, ale jsem si jistá, že slyší každé naše uchechtnutí, protože koutky úst jí na okamžik cuknou.
Procházíme první síní, chladný kámen se odráží do našich kroků a ze stropu visí těžký lustr. Valerie zastaví, obrátí se k nám a začne výklad o majiteli panství z 16. století, co se pokoušel zámek přestavět do renesanční podoby. Jenže já sotva vnímám letopočty – cítím Niki, jak mi ze strany zatahá za rukáv, a když se k ní skloním, zašeptá: „Vsadím se, že měl taky dětskej lístek.“
Zavrtím hlavou, ale smích mě přemůže. Na okamžik se opřu o futra, abych se uklidnila. Valerie pokračuje klidně, jako by nás měla v hrsti – a možná taky má. Všechno, co říká, zní, jako by mluvila nejen o historii zámku, ale o něčem, co ještě objevíme.
„Hele, kdybych tu bydlela, vydupala bych si princeznovský pokoj,“ zašeptá mi Niki do ucha.
„Tobě by stačil dětskej,“ vrátím jí to.
Zachichotá se, až se jí zvednou ramena.
Valerie se otočí, pomalu, klíče u pasu cinknou o sebe. Zelené oči se na nás přimhouří a nakřáplý hlas pronese s lehkým úšklebkem:
„Pokud se nezačnete chovat slušně, rozsadím vás.“
Zamrkáme na sebe jako přistižené, ale pak se obě naráz rozesmějeme. A já mám pocit, že tenhle zámek je vážně kouzelný – protože i když nás krotí, dělá to tak, že nás to baví ještě víc.
„Pokud se nezačnete chovat slušně, rozsadím vás,“ prohodí Valerie nakřáplým hlasem.
Její pohled sklouzne po obrazech v těžkých zlatých rámech a my se necháme vtáhnout do dalšího sálu. Vysoký strop, zeď plná rodových erbů, vitráže, kterými padá studené světlo. Valerie klidně pokračuje ve výkladu, ukazuje na portrét s přísně sevřenými rty a vysvětluje, jak se majitel snažil napodobit vídeňskou módu.
Já se snažím vnímat, ale Niki se ke mně nakloní a pošeptá: „Ten pohled… vsadím se, že by mě s tím dětským lístkem hned vyhnal.“ Musím si zakrýt ústa, abych se nerozesmála nahlas.
Další komnata voní starým dřevem, podlahu pokrývá koberec se vzorem, který by vydal za celou učebnici dějepisu. Valerie přejíždí rukou po vyřezávané opěrce židle a mluví o tom, jak se sem jezdilo na hostiny. Niki si do mě nenápadně drcne: „Tady by se hezky hodilo dětský menu.“ Tentokrát už se neudržím a uchechtnu se nahlas.
„A co bys chtěla?“ šeptnu, sotva popadám dech. „Smajlíkový hranolky a sirup v kelímku s brčkem?“
„A k tomu pastelky, ať si můžu vybarvit erb,“ opáčí, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě.
Musím se opřít o další futra, protože smích mě přemáhá čím dál víc. Valerie dál klidně mluví o tom, jak rodina hostila císaře, a já jen slyším Nikiino: „Vsadím se, že mu taky nabídli kinder vajíčko.“
„Prosím tě, ten by chtěl rovnou Happy Meal,“ utrousím a snažím se tvářit, že hltám každý Valeriin detail. Jenže Niki mě sjede pohledem tak vážným, že mi to přijde ještě směšnější.
Na okamžik mám pocit, že jsme se vrátily do školních lavic. Ona ta snaživá, co si dělá srandu ze všeho, já ta, co ji napomíná, ale zároveň se řehtá dvakrát víc. A teď k tomu máme průvodkyni, která nás slyší líp než učitelka na dějáku.
Valerie se zastaví u těžkých dveří, položí na ně ruku a vypráví o tom, jak vedly do soukromých komnat. Jenže místo letopočtu slyším Nikiino šeptání: „Tak co, půjdeme tam pro dětskej pokojíček?“
Málem se zlomím v pase. „Jo, s patrovou postelí a tobogánem rovnou do kuchyně,“ vyhrknu a rychle si přitisknu dlaň na pusu, protože Valerie se zrovna otočila.
„A v kuchyni mlíko v krabici s brčkem,“ přisadí Niki a tváří se tak vážně, že bych jí tu nominaci na Oscara hned podepsala.
„Niki!“ syknu, ale je pozdě. Už se řehtám jako kobyla. Zdi sálu se chvějí, portréty dávno mrtvých majitelů nás probodávají pohledem, a já jen čekám, kdy k nám někdo přiskočí a vyvede nás ven za nevhodné chování.
„A dětskej pokoj musí mít noční lampičku ve tvaru draka,“ pokračuje Niki, zatímco já se dusím smíchem. „A obrovský koš na plyšáky, protože to je základ šlechtický výbavy.“
„To už bys rovnou mohla chtít gumový kachničky do kašny na nádvoří,“ vypravím ze sebe mezi záchvaty smíchu.
Valerie mezitím stojí u dveří, klíče se jí lehce houpou u pasu. Zadívá se na nás, a ten pohled je tak klidný, až mě to vyděsí.
„Tuším, že nebude snadné vás rozsadit,“ mrkne spiklenecky.
„Hele zámek,“ zasměje se a já mám co dělat, abych se nepo…