Jak se vlastně dostaneme zpátky? Ta otázka mi pořád krouží hlavou. Penzion je daleko, venku už se setmělo a já si představuji, jak bloudíme po vesnicích, kde ani pes nedá vědět, kudy jít. Autobus, co nás sem přivezl, neměl vůbec jezdit a další očividně nepojede. Taxík? Směšná představa. Kdo by pro nás v noci jel až sem. Niki se tváří, že ji to netrápí, ale mně se v břiše usazuje studený uzel, něco mezi únavou a lehkou panikou.
„To není problém,“ řekne klidně Henrieta, jako by mi právě četla z očí. Sedí naproti, lokty na stole, a v jejím hlase je jistota, která mě překvapí. „Můžete přespat na zámku. Pokojů je dost a ráno to s dopravou vymyslíme.“
Na vteřinu se mi zastaví dech. Přespat na zámku? V Niki už vidím malou jiskru – jasně že jí to zní jako sen. Mně spíš naskočí představa dlouhých chodeb a stínů, které vědí víc než já. Už se nadechuji k otázce, když nás přikryje ten známý nakřáplý tón.
„Moment,“ ozve se Valerie. „Já jsem tady kastelánka.“
Niki se ke mně nakloní a skoro bezhlesně se uchechtne: „Vidíš? Mimča potřebují dozor.“ Cítím na tváři její dech a zároveň to píchne v mém uzlíku nervů – směs strachu a pobavení.
Valerie k ní stočí pohled, tak ostrý, že by rozřízl i ten náš stůl, ale koutky úst jí přesto nepatrně cuknou. „A mimča chodí spát včas.“
Henrieta se jí prsty lehce dotkne na předloktí. „Val.“ Jen to jedno, prosté jméno. Čekám, že kastelánka protočí oči a přidá další sarkastickou poznámku. Místo toho z ní vyjde jen krátký výdech. Přikývne tak nenápadně, že si nejsem jistá, jestli jsem to viděla. „Dobře. Ale pravidla platí,“ uzavře věc.
To mi ke štěstí stačí. Hlavně neskončit pod listnáči před hospodou. Niki do mě ťukne kolenem, jako by mi říkala: vidíš, svět někdy funguje.
Hospoda se zatím nadechuje do nočního rytmu. Hluk vlní vzduch jako teplo z kamen, sklo cinká o sklo, v rohu někdo rozebírá fotbal a u dveří se střídá pár místních, co si chodí pro pivo do džbánku.
My zůstáváme u našeho malého ostrova a povídání se rozjíždí přesně tím směrem, který mám ráda: žádná důležitá témata, jen drobnosti, co se lepí na den. Henrieta vypráví o návštěvnících, kteří se snaží fotit bleskem i tam, kde není co vyfotit, a Valerie občas dodá suchou poznámku, která by jinému prošla jako hrubost, ale u ní je to jen koření. Niki má červené skvrny na lících a na každé druhé slovo se chytáme smíchy. Když si pro něco sáhne, zavadí o moji paži; neuhnu. Ta drobnost se mi zdá důležitější než všechno, co kdy, kdo řekl.
„Poslední, pánové,“ zavelí hospodská.
Parta u rohu si objedná a pak se zvedá. Někdo nám zamává s tou známou vesnickou srdečností, kterou se město marně snaží okopírovat.
„Asi bychom měly,“ navrhnu nesměle a hledím na hospodskou.
„Ještě nemusíme,“ uklidní mě Henrieta s tím, hospoda patří k zámku a kastelánka to tu má na povel. Tak trochu si šťouchne do své milé.
„Přesně tak!“ Valerie v tu chvíli vypadá jako Napoleon.
Když se hospoda definitivně zavře, nezhasne. V kamnech ještě praská poslední polínko, nad pípou visí dvě žárovky s teplým světlem a ten zbytek večera se najednou smrskne jen na náš stůl.
Henrieta se chichotá, když jí Niki vypráví historku o dětském lístku a pastelkách, a já se přistihnu, že mám ruce položené na stole blíž k Nikiným prstům, než by kdokoliv považoval za „jen tak“.
Alkohol dělá svoje, ale ne tak, jak by jeden čekal. Nejsou to těžká víčka ani tupá ospalost. Je to teplo po kůži, měkká odvaha, která netlačí, jen pootevírá. Věci, které si normálně držím na vodítku, se rozeběhnou o pár kroků dál.
Stačí, aby se Niki zasmála tím způsobem, kdy zavře oči a hlava jí na vteřinu klesne, a mně prolétne hlavou, jaké by to bylo natáhnout ruku přes desku, zastavit ten smích na rtech a ochutnat. A hned vzápětí, úplně stejně přirozeně, mi zrak sjede k Henrietiným klidným rukám, které bez řečí dávají věci do pořádku.
Napadne mě, jaké to je, když se taková ruka zastaví na člověku, ne na hrnku. A ještě, než se stihnu vyděsit, je tu další, ostřejší záblesk: Valerie, která má v sobě něco, co bych za střízliva nazvala nebezpečně přitažlivé.
Ten druh pohledu, co umí přibít ke zdi, a člověk neví, jestli chce uhnout, nebo vydržet. Vím, že kdybych byla doma a nalévala si čaj, takové myšlenky mě ani nenapadnou. Tady to jde samo, lehce, jako když se otevře okno a dovnitř vpluje chladný vzduch.
„Tak co,“ protáhne Niki a rytmicky ťukne prstem do okraje sklenice, „na kolik hvězdiček je zámek?“
„Na tolik, kolik si zítra ráno zasloužíte,“ odvětí Valerie bez mrknutí. „A mínus jedna za každé vyrušení po půlnoci.“
„Takže nula,“ hlesnu a vypukne další smích. Přesně ten, který se nedá zastavit, i kdyby se člověk snažil.
Povídání se stočí ke komnatám: které mají okna do sadu a které na nádvoří, jestli se dá v noci slyšet sova a jestli duchové, kdyby nějaké měli, drží noční klid. „Duchové drží, co držet mají,“ utrousí Valerie a Niki jí okamžitě skočí do řeči: „A kdyby ne, dostanou poznámku do žákovské.“ Mávne přitom rukou tak dětsky, že se mi srdce sevře něhou. Vypínám obranné systémy jeden po druhém. Obrana proti trapnosti – vypnuto. Obrana proti tomu, že jsem moc přímá – vypnuto. Obrana proti doteku – vypnuto už dávno.
Někdy mezi druhou a třetí historkou o návštěvnících, kteří si chtěli odnést z expozice mosaznou kliku „na památku“, se hospoda definitivně vyprázdní do ticha. Zvenčí sem dolehne jen jednou za čas vzdálené štěknutí psa a šustění listí.
Hodiny na zdi se dají slyšet až teď, když už je vzduch měkký a líný. Cítím, jak ve mně alkohol hladí ostré hrany, na které narážím celý den: strach, že zase něco pokazím; napětí, že nejsem dost; a ten věčný stín nad ramenem, co se ptá: „A smíš to?“ Teď mám pocit, že smím.
Niki se o mě nepatrně opře ramenem, možná omylem, a já záměrně neuhnu. Naopak si ten dotek připomenu. Krátký, ale přesný, jako tečka na konci věty. Neříkám nic, nepotřebuji.
Vím, že kdybych jen trošku chtěla, udělám z té tečky dvojtečku a něco se stane. A pak mě napadne věc, která mě v jiné noci spolehlivě přimrazí: že by mi nevadilo zkusit to jinde, s jinými hranami, než jsou ty moje a Nikiny.
Nejde o srovnávání. Jde o chuť. Vůbec to nemusí nic znamenat. Jen potřebu vědět, jak daleko moje tělo a hlava opravdu patří mně. Mám chuť z otázky udělat pokus. Překvapí mě, jak osvobozující je to jen připustit.
Valerie si mezitím jakoby nic, posouvá na ruce hodinky. Ten pohyb je neokázalý, ale jasný. Už podruhé, potřetí. Na čtvrtý pohled zvedne hlavu a jejím nakřáplým hlasem přejede přes stůl krátké: „Tak jo. Na kutě, milánkové. Ráno se vstává.“ Nezní to jako rozkaz, spíš jako fakt, který se stal dávno a teď ho jen někdo vyslovil nahlas.
Niki ostentativně zafuní a protočí oči. „Jasně, paní vychovatelko,“ zamumlá, ale už se culí.
Já sevřu rty, abych nepodtrhla scénu dalším výbuchem smíchu, protože by se mi rozpadl na tisíc kusů. Připadám si přesně jako na školním výletě, kdy učitelka zhasne a my se ještě pět minut chechtáme pod peřinou. Jenže teď jsem dospělá a v žilách mi teče odvaha místo krve.
Henrieta se na nás podívá s tím svým tichým úsměvem, který umí dát věcem hranice, aniž by je zkazil. „Postele čekají a zítra provázíte…, v devět!“ Řekne s děsivým dodatkem, které bereme jako žert
Když se zvedáme od stolu, v kamnech to naposledy zapraská. Hospoda dýchne tím povědomým směsovým pachem dřeva, piva a mýdla na podlahu. Je to zvláštně něžné. Vidím, jak se Niki na mě podívá s lehkým pobavením v očích, a vím, že bez dalších slov rozumí přesně tomu, co se ve mně pohnulo. Alkohol nesmazal mozek; jen odjistil poslední pojistku.