„Tif,“ zašeptám, a je to jediné, co dokážu říct. Ne proto, že bych nevěděla, co chci, ale proto, že žádná jiná slova by teď neunesla tíhu toho okamžiku.
Dívám se na ni a cítím, jak křehká je tahle chvíle. Jako by mezi námi byla natažená tenká nit — stačí malý pohyb, a buď se přetrhne, nebo nás spojí pevněji než kdy dřív. Její oči jsou plné strachu, ale i odhodlání. A já vím, že cokoliv řeknu nebo udělám, určí, co z téhle noci zůstane.
Připadám si, jako bych stála na hraně srázu. Pod námi je propast plná nejistot, za námi bezpečí toho, co už známe: smích, doteky, objetí. A přede mnou je krok, který může změnit všechno. Ne proto, že bych já chtěla víc — ale protože ona se rozhodla vyslovit něco, co ji roky dusilo.
V hrudi mě pálí zvláštní směs strachu a něhy. Nechci ji zklamat. Nechci, aby měla pocit, že ji tlačím, nebo že jí beru něco, co ještě není připravená dát. A zároveň cítím, jak moc ji miluju právě proto, že to vyslovila. Že to byla ona, kdo si troufl prolomit ticho a pojmenovat to.
Skloním hlavu blíž, tak blízko, že cítím její strach. Má suché rty, sevřené očekáváním, a já chci, aby věděla, že jsem tu s ní, ne proti ní. „Jestli to chceš,“ zašeptám, „tak já taky. Pomalu. Tak, jak budeš chtít ty.“
Když to říkám, uvědomím si, že v sobě nemám žádnou představu o tom, jak daleko dnes půjdeme. Není to důležité. Nejde o to, abych ji měla celou — nepomyslela bych, že právě teď je chvíle na takové nároky. Jde jen o to, aby věděla, že ji přijímám, že ji slyším, že stojím na stejné straně hranice.
Její oči zvlhnou. Nevím, jestli z alkoholu, z únavy nebo z toho, co jsme si právě řekly. Ale když se mi dívá do očí, mám pocit, že mi dává do rukou něco, co se nesmí rozbít. Něco, co možná čekalo celý život.
Položím jí dlaň na tvář, cítím, jak se její kůže chvěje. Přiblížím se ještě blíž a naše rty se setkají. Polibek je nejdřív lehký, jako by se dotkla pírka, ale pak se prohloubí a já v něm cítím všechno: její strach, její odhodlání, její touhu. Všechno, co jsem cítila v jejím hlase, teď chutnám přímo.
Moje tělo reaguje instinktivně, chtělo by víc, ale hlava mě drží zpátky. Ne, tohle není o mně. Tohle je o ní. O tom, aby věděla, že nespěchám, že ji netlačím, že jsem tu jen pro ni.
Ležíme vedle sebe, naše těla se dotýkají po celé délce a já cítím, jak se mi srdce rozbušilo. Ale je to jiný druh vzrušení, než znám. Není to hladová touha, která žene dopředu, je to spíš něžná vlna, která mě omývá a nutí zastavit se v každém okamžiku.
Rukou přejedu po jejím rameni, po paži až k prstům, které sevřu do svých. Její dlaň je horká a vlhká, jako by i ona cítila to napětí. „Neboj,“ šeptnu, i když sama v sobě vím, že obavy nikdy nezmizí úplně. Ale dokud je držíme spolu, nejsou strašidelné.
A v tu chvíli, zatímco ji držím za ruku, se ve mně rozjede proud vzpomínek, které tak nějak zapadly, protože je překryly nové živější a podstatnější. Vracím se do dob, kdy jsem o něčem takovém mohla jen snít. Kdy by se mi při podobném pohledu, při stejném nadechnutí, stáhlo celé tělo do obrany a já bych utíkala co nejdál. Tehdy jsem nedokázala snést představu, že by se mě někdo dotkl, že by mě někdo viděl takovou, jaká jsem tehdy byla. Touha se vždycky mísila se studem, vzrušení s odporem. Byla jsem v pasti, kterou jsem sama neuměla pojmenovat.
Teď ale držím Tifanyinu dlaň a všechno je jinak. Žádná maska, žádné trhnutí, žádná přetvářka. Cítím její prsty, cítím její nervozitu, její dech, a místo aby mě to svíralo, to ve mně otevírá prostor. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu ležet v zámecké posteli a v náručí mít ženu, kterou si pustím k sobě nejblíž ze všech, nevěřila bych mu. Ne proto, že bych to nechtěla, ale protože bylo nepravděpodobné; pořád je nepravděpodobné, že se to stane.
Dívám se na ni a je to, jako bych viděla sama sebe před lety – ty oči plné odhodlání a strachu. To, co teď vyslovila, je mnohem víc než slova. Je to její důvěra, její nahota bez svléknutí, její odvaha. A já nechci být tou, která jí vezme víc, než je připravená dát. Nechci, aby ten nejdůležitější krok byl o mně. Chci jen být u toho, až ho udělá – a chci, aby věděla, že je v bezpečí.
Přitisknu se k ní blíž, naše čela se dotknou, dlaně mám pořád na jejích prstech. Dýchám pomalu, klidně, dávám jí čas. „Máš mě,“ šeptnu znovu, tentokrát do jejích rtů. Ne jako výzvu, ale jako slib. Slib, že jsem tady, že nikam nepůjdu, že jí neublížím, ať se stane cokoliv.
Cítím, jak se jí dech zklidňuje, jak se napětí mění v chvění. V té blízkosti se ve mně rozlévá zvláštní teplo – není to jen vzrušení, je to hrdost, že tohle všechno můžu dát. Že po všech těch letech můžu být nejen někým, kdo touží, ale i někým, kdo poskytuje bezpečí.
Její ruka mě obejme kolem krku a já cítím, že se v přítomném okamžiku prolíná moje minulost s jejím teď. A poprvé nemám potřebu utíkat ani ovládat, jen být. Cítím, jak naše dlaně klesají na její boky, jak se k ní přitisknu celým tělem, a místo slov se dívám do jejích očí. Vidím v nich tu hranici, co jsme obě překročily, aniž bychom musely cokoliv vyslovit.
Dám jí polibek na čelo, pak na koutek úst, a šeptám: „Nepospíchej. Jsem tady.“ A vím, že tohle je možná největší intimita, jakou můžu nabídnout – ne brát, ale zůstat. Držet ji a čekat, dokud se nerozhodne sama. A v tom čekání je všechno, co jsem kdy chtěla dát.