Chodby zámku pohlcuje ticho, jen naše kroky se rozléhají do prázdných stěn. V hlavě mi ještě doznívá smích z hospody, ale tělo mám horké a uvolněné z alkoholu. Cítím, jak mi s každou sklenicí mizí zábrany, které jsem si tolik let hlídala. A místo toho přicházejí prapodivné myšlenky – hlavně na Niki, ale přiznám se, že v tuhle chvíli bych klidně zkusila i něco… někoho jiného.
Jde těsně vedle mě a její loket se občas otře o můj. Tak obyčejný dotek, a přitom mě probodne až k srdci. Dneska jsme se držely za ruku, smály se přes stůl, šeptaly si hlouposti – a přesto mě teď v tom nočním tichu každý náhodný dotek rozpaluje víc, než bych snesla.
Vpředu kráčí Valerie, klíče u pasu jí cinkají jako záměrná připomínka, kdo tu má poslední slovo. Henrieta jde za ní, tichá a klidná, a já mám pocit, že její úsměv ví předem, kam tenhle večer zatočí. Jako by nás už viděla v té jediné posteli.
A pak nám ji otevřou. Pokoj není žádná pohádková komnata – bílé stěny, těžké závěsy, koberce s dávno vyšlapanými vzory. Ale uprostřed stojí velké manželské lože s vyšívaným přehozem. A v tu chvíli vypadá kouzelnější než všechny zámecké sály, co jsme prošly.
„Tak tady,“ prohodí Valerie. Její pohled nás změří a v koutku jí cukne pobavená ironie. „Ať se neperete o polštáře.“
Niki protočí oči a bez váhání skočí doprostřed postele. Rozesmátá, rozcuchaná, celá její. Já zůstávám stát ve dveřích a jen se dívám. A vím, že tahle noc nebude jen o spánku. Bude o blízkosti, kterou si už nebudu chtít odepřít.
Zavřu dveře, klika cvakne a tím se oddělí celý svět. Venku může být tma, studený vítr nebo klapot Valeriiných podpatků, ale tady jsme jen my dvě. Niki se rozvalí doprostřed postele a natáhne ke mně ruku, jako by mě zvala na jeviště, kde už dávno hraje hlavní roli.
„No pojď,“ pobídne mě. Její hlas je hravý, ale oči… ty jsou hlubší. Vidím v nich stejný oheň, jaký cítím v sobě.
Pomalým krokem dojdu k posteli. Sundám si svetr a nechám ho spadnout na židli. Najednou si připadám, jako bych odhazovala víc než jen kus oblečení – i všechny zbytky zdrženlivosti, které jsem dosud měla.
Lehnu si vedle ní. Matrace se prohne a naše ramena se dotknou. Je to prostý dotek, a přitom mě z něj polije horko až k uším. Alkohol ve mně udělal své – nedovedu už udržet myšlenky v jedné lajně. Jedna část mě chce jen zavřít oči a nechat se ukolébat tím, že je tu. Druhá část… má chuť překročit hranici, kterou jsem si nikdy nedovolila.
Niki se ke mně otočí na bok a podepře si hlavu rukou. Usměje se tím svým typickým úšklebkem, co mě vždycky odzbrojí. „Víš, že to je skoro jako princeznovský pokoj?“ zašeptá.
Zasměji se, i když je to trochu nervózní smích. „Princezny nemívají takhle velký manželský lože.“
„Tak dobře,“ nakloní se blíž, „tak jsme královny.“
Ten okamžik se natáhne. Cítím její dech na tváři, její vůni smíchanou s cigaretovým kouřem a zbytky piva. A moje srdce se ptá jediné: dovolím si to? Dovolím jí to?
Ten okamžik se natáhne. Cítím její dech na tváři, její vůni smíchanou s cigaretovým kouřem a zbytky piva. Je blízko, tak blízko, že se mi stáhne žaludek a srdce buší, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Mám chuť natáhnout se a políbit ji, a přesto váhám. Jako by mezi námi visela neviditelná stěna, kterou nedokážu prorazit.
Uvnitř mě hlodá pochybnost. Co když to nezvládnu? Co když mě moje tělo zradí? Co když selžu právě ve chvíli, kdy ji chci nejvíc? Tyhle otázky se mi rojí v hlavě jedna za druhou a já cítím, jak mě svírají.
Připadám si směšně malá, nahá i obnažená, a přitom na sobě pořád mám všechny vrstvy oblečení. Nikdy jsem nebyla tak blízko tomu, abych něco opravdu chtěla, a nikdy jsem se tolik nebála, že to nebude stačit.
Niki mě přitom pozoruje. Klidně, skoro zvědavě, jako by čekala, co udělám. V jejích očích nevidím netrpělivost ani posměch, jen vřelost. To je možná to nejděsivější – že je připravená přijmout cokoliv, i kdybych nakonec ucukla. Jenže já ucuknout nechci.
Chci ji. Ne jenom úsměvy přes stůl, nejen v malých dotecích pod stolem, ne v náznacích, které se dají odbýt jako hra. Chci ji doopravdy, se vším, co to znamená. Chci cítit, že patříme jen sobě, že tenhle krok je víc než tělo, že je to slib. Vím, že pro mě to znamená jediné – že bude první i poslední, komu to dovolím.
Polknu a uvědomím si, že mám úplně suché rty. Přiblížím se k ní o kousek blíž, tak blízko, že se skoro dotýkáme čelem. Její dech mě šimrá na kůži a já cítím, jak se mi podlamují kolena, i když ležím.
„Niki,“ zašeptám, hlas se mi zlomí, ale už nemůžu couvnout. „Já… chci tě. Celou. Se vším. I když se bojím, i když nevím, jaké to bude.“ Přeskočí mi hlas a hltám její pohled, zoufale hledám odpověď. „Ale chci, abys to byla ty. Jen ty. První a poslední.“
Na okamžik ztuhne a já mám strach, že jsem řekla moc, že jsem jí právě hodila na ramena tíhu, kterou neunese. Ale pak se usměje. Ne triumfálně, ne dychtivě, ale s jemností, která mi podlomí dech. Pohladí mě po tváři a její dotek mě zbaví spíš zbytku soudnosti než čehokoliv jiného.
„Tif,“ zašeptá zpátky.