Nejdřív nechápu, odkud ten zvuk přichází. Tif spí vedle mě, její dech je mělký, pravidelný, a já mám tvář zabořenou do polštáře, kde to ještě voní po jejích vlasech. Pak to znovu zaduní. Rána na dveře, tvrdá a neodbytná. Otevřu oči a svět se mi rozmaže.
„Niki?“ zamumlá Tif rozespale a já si teprve teď uvědomím, že jsme obě nahé, propletené, že moje stehno leží přes její a že naše těla pořád ještě nesou stopu včerejší noci. Horko, co mi vlétne do tváře, není jen ze studu.
Další rána na dveře, tentokrát doprovázená hlasem: „Vstávejte! Za dvacet minut jsou tu mufloni!“ Henrieta.
Než stihnu cokoliv říct, klika cvakne a dveře se rozletí. Ona ani nečeká na souhlas. Prostě vejde dovnitř, jako by tu byla doma. A možná i je.
Zůstane stát jen krok od dveří a zároveň od postele – komnata není tak velká, jak se včera v noci zdála a já vím, že obraz, který se jí naskytne, jí už nikdo z hlavy nedostane. Dvě ženy, rozcuchané, nahé, tváře rozpálené, oči vyděšené. Tif zůstane až nečekaně klidná. Čekala bych, že sebou trhne, přitáhne přikrývku k bradě, i když bude pozdě. Přistižené? Jak se to vezme.
Henrieta se nezasměje, ani nevykřikne. Jen si nás pomalu přejede pohledem a koutky úst jí cuknou tak jemně, že bych si toho málem nevšimla. „Máte dvacet minut,“ zopakuje klidně, jako by oznamovala počasí.
Skoro to vypadá, že Valerie myslela včerejší výhružku vážně. Provádět po jejím zámku? Na to má snad lidi, ne? napadne mě v první chvíli. Ohlédnu se po Tif, čekám její souhlasný úšklebek, ale místo toho mě spálí jejím mlsným pohledem. A hned vím, že ona na muflony rozhodně nemyslí.
„Henrieto,“ ozve se Tif. Zní to tak sametově, až se mi zježily chloupky na šíji, „zůstaň s námi chvilku.“
Nezvedne obočí, nezasměje se, prostě to vypustí do prostoru, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Kde se to v ní bere? Sedí si na té své rozkošné prdelce s přikrývkou u pasu a hypnotizuje mě těmi rozkošnými kopečky.
Kde se v ní bere ta drzost, to sebevědomí, ta schopnost pozvat mezi nás někoho dalšího, jako by to byla hra, kterou už dávno plánovala. V očích má vlnu rozkoše a chtíče, tak jasnou, že mě polije horko. A já najednou tuším, že v ní dřímá touha, o které jsme nikdy nemluvily — prožít to nejen se mnou, ale i s někým dalším.
Nevím, jestli to tak chci. Nejsem si jistá, jestli se o ni dokážu dělit, jestli unesu, že její úsměv a dotek nebude patřit jen mně. Ta myšlenka ve mně rozechvívá něco křehkého, jako když se roztřese hladina vody a já nevím, jestli mě vtáhne proud, nebo unese.
Co když bych ji ztratila, i kdyby jen na okamžik? Co když by se jí dotek jiné ženy líbil víc než můj? Přes všechny obavy mě ale svádí obraz, jak je Tif náhle plná života, dychtivá a odvážná. Jako by kolem ní vibrovalo světlo, které nejde ignorovat.
A tak ve mně stojí dvě síly proti sobě — strach, že přijdu o něco, co je jen naše, a přitažlivost, která mě láká k hraně, kde jsem ještě nikdy nestála.
Henrieta se na nás otočí, v očích má rozpaky i cosi nevysloveného. Já se víc zanořím pod deku, jako bych se chtěla schovat nejen před ní, ale i před sebou. A přitom koutkem oka sleduju Tif — sedí tam jako malý buddhistický bůžek, klidná a vševědoucí, a přesto s mlsným pohledem, který spíš, než k osvícení svádí k hříchu.
Chce se nadechnout a konečně něco říct, ale vypadá to, že buď se rozesměje, nebo praští dveřmi tak silně, že už ji nikdy neuvidíme.
Jde ke dveřím a já bych si vsadila, na to druhé, ale zavře je; postaví se před ně s rukama za zády a podívá se na nás obě. Na rentgenovém vyšetření toho tolik neuvidí. Po nekonečné věčnosti zpomalené průchodem červí dírou – tady se mi hodí, že mě bavila fyzika, se pootevřou její ústa. Je to jako zpomalený film, a přitom v hlavě přetáčený na desetinásobnou rychlost.
Tak už nás pošly do háje, prosím v duchu, ať mámě tuhle trapnost za sebou a já mohu konečně vylézt z pod deky a naplácat tomu bůžkovi vedle mě na holou.
Ale Henrieta to neudělá. Jen stojí, zády opřená o dveře, ruce schované za nimi, jako by sama potřebovala oporu, aby neuhnula. Její pohled přeskakuje mezi mnou a Tif, a já mám pocit, že nás opravdu rentgenuje do morku kostí. A pak, po té nekonečné věčnosti, se konečně nadechne.
„Myslíte to vážně?“ zeptá se tiše, skoro až křehce. „Víte vůbec, co chcete?“
Její hlas není ani výčitka, ani výsměch. Je to otázka, která nás obě staví do nahoty ještě víc než ta přikrývka spadlá k Tifiným bokům. V tu chvíli se mi dech zasekne – protože to není jen otázka pro Tif. Je to hlavně otázka pro mě.
Vím vůbec, co chci? Hlava mi šeptá, že bych měla být vděčná jen za to, co už máme – za její smích, její ruce, její tělo vedle mého. Že cokoli dalšího je risk, který může všechno zničit. A přesto se mi v hrudi ozývá jiný hlas, mnohem tišší, ale o to neodbytnější: možná chci i tohle.
Jsem rozpolcená. Jedna část mě se chce schovat pod deku, zabalit se do ní jako do ulity a nepustit k nám nikoho dalšího. Jen já a Tif, náš svět, naše prožitky. Ta část mě křičí, že cokoliv jiného by bylo riskem, že bych ji mohla ztratit. Že jakmile otevřeme dveře, už je nikdy nezavřeme a nic nebude jako dřív.
Ale pak je tu ta druhá. Pomalejší, klidnější, a přesto neúprosně silná. Zvedá se ve mně jako příliv a já cítím, jak se mi podlamují nohy, i když pořád ležím. Nedokážu zastavit tu vlnu — přináší s sebou obrazy, které se mi samy derou před oči. Obrazy, jak Tifaniny rty kloužou po kůži, a zároveň na mě shlíží ještě někdo jiný. Obrazy, ve kterých nejsem jen já a ona, ale trojice těl, které se hledají a nacházejí.
Srdce mi bije tak rychle, že slyším každý úder. Prsty zatínám do látky deky, jako bych se snažila zakotvit v bouři. A přitom vím, že to nezvládnu, že mě to stejně strhne. A není to jen strach. Je to i vzrušení, které se mi dere do žil, aniž bych mu rozuměla. Jaké by to bylo, vidět Tif v objetí někoho jiného? Jaké by to bylo, dotknout se zároveň jí i té druhé? Myšlenka mě děsí… a přitom mi žaludek svírá cosi sladkého, zakázaného, co se blíží touze.
A v tom je ta největší krutost. Já nevím, co chci. Každá část mě táhne jiným směrem. Jedna chce chránit to naše, zavřít dveře, odvrátit se. Druhá šeptá, že právě tohle je okamžik, kdy se může otevřít něco, o čem jsem se ani neodvážila snít.
Tif sedí nehnutě a čeká na mé rozhodné nevím. Je uvolněná, krásná, klidná k zulíbání, a přesto s očima, které spalují. V tom pohledu je jistota, rozkoš i neznámo. A já nevím, jestli mě víc zraňuje, že se na Henrietu dívá stejně, jako se dívá na mě… nebo jestli mě to víc láká, protože chci být u toho, až to udělá, protože není pochyb o tom, že to udělá.
Žárlivost a touha se ve mně perou tak silně, že mám pocit, jako bych se rozpadala na tisíc kousků. Každý z nich by chtěl něco jiného. Jeden kousek by rád vykřikl „Ne!“, další se chce zasmát a předstírat, že je to celé jen hra, a jiný touží zavřít oči a prostě se nechat unést, kamkoli nás to odnese.
Nikdy jsem nebyla takhle rozpolcená. Nikdy jsem nebyla tak blízko propasti, kde se nedá říct, co přijde, až udělám krok. A právě v té propasti cítím něco, co mě přitahuje. Strašně mě děsí, ale zároveň mě láká. A i kdybych chtěla, nemůžu se odvrátit. Nemůžu si pomoct.
Nakonec jen tiše přikývnu. Ne proto, že bych měla všechno vyřešené, ale protože se ve mně něco uvolní a nechám se vést. Tif koutkem úst vykouzlí ten svůj malý úsměv – ne vítězný, spíš tajný, jak když si někdo v kapse hladí talisman.
Henrieta naproti tomu zvážní. Už to není ta přátelská přítelkyně kastelánky, která nás včera zvala na víno. V tom pohledu je přísnost a jakási váha, skoro jako učitelka, která ví, že bude muset vyhodit v posledním ročníku půlku třídy, a přesto to udělá, protože jinak by se zhroutila pravidla.
Stojí u dveří, ruce za zády, a dívá se na nás obě s výrazem, ve kterém se mísí překvapení, obezřetnost i cosi, co bych si netroufla pojmenovat. V místnosti je takové ticho, že slyším vlastní tep, jak mi duní v uších. Ani Tif neříká nic, i když bych od ní čekala poznámku, smích, provokaci. Jen sleduje Henrietu, která se nadechuje, jako by sbírala odvahu k něčemu, co jí může navždycky změnit vztahy s námi i s Val.
„Je tu něco, co byste měly o Val vědět…,“ začne, a její hlas je podivně měkký, skoro obřadní. Připadám si, jako bychom seděly u hranice a čekaly na vyprávění staré báby o strašidlech. Jenže tentokrát to není žádná pohádka. Všechno ve mně se napjalo, Tifaniny oči se zúžily a já cítím, že obě víme: tohle bude důležité.
Jenže to nedopoví. Z chodby se ozve dupot, rychlý, důrazný, kroky míří přímo k nám. Henrieta sebou trhne, její oči se rozšíří a než stačím pochopit, co dělá, skočí k nám do postele. Deku si přitáhne až k bradě, přitiskne se mezi mě a Tif, jako by tu byla odjakživa, a já cítím, jak se její chvějící tělo opírá o moje. Její dech je krátký, zrychlený, skoro panický. Najednou jsme tři, semknuté pod jedinou přikrývkou, a já nechápu, jestli se mám smát, nebo brečet.
Tif zůstává ledově klidná, jen koutkem úst se usměje, jako by ji tohle všechno nepřekvapilo. Já naopak sotva dýchám, moje tělo se třese z napětí i z těsného kontaktu. Henrietina tvář vykukuje nad dekou, oči rozšířené strachem, rty pootevřené v němém výkřiku.
A pak se dveře rozletí. Bez zaklepání, bez svolení, prudce a násilně, až to zaduní v pantech. Do pokoje vtrhne Valerie. Nestojí tam jako obyčejný člověk – stojí tam jako bouře, zosobněný hněv. Její pohled nás přejede jediným tahem a v tu chvíli musí oheň vyšlehnout z jejích očí.
Vidí nás všechny. Vidí, že jsme spolu v posteli, že Henrieta není venku, že její nejlepší přítelkyně není tou, která drží pravidla. V jejím pohledu se mísí vztek, žárlivost, zrada – a něco, co si nechci přiznat, ale co tam je. Touha. Její tvář je maskou hněvu, ale hluboko pod tím se blýská cosi jiného.
Vzduch v pokoji je těžký, nabitý jako před bouří. Mé srdce mi tluče v krku, svaly mám napjaté, deka se na mých dlaních potí. Tif zůstává ledově klidná, pohledem se s Val střetne a ani na okamžik neuhne. Henrieta mezi námi se nehýbe, jen svírá víčka, jako by chtěla zmizet. A já? Já jsem paralyzovaná, rozpolcená mezi strachem a vzrušením, mezi hanbou a zvědavostí, co se stane.
Valerie otevře ústa, nadechne se – a já vím, že to, co teď řekne, uzavře tuhle kapitolu jednou provždy.
Místo jediného slova se otočí. Dveře za ní zaklapnou a já fakt nevím. Obě tušíme, že tohle ráno nebude jen o muflonech. „Sodoma gomora,“ dolehne k nám nakřáplý hlas, „a dokonce živá!“