Byl jarní večer, vlastně byl skoro letní podvečer a Sandra zamířila k zaparkovanému autu, které stálo celý den na sluníčku – ten den bylo jenom 35 °C ve stínu. Proběhla sprchou, aby voněla na schůzce, kterou domluvily před necelými dvěma hodinami.
„JE TO ŠÍLENÉ!!!“ říkala si cestou, když hledala v mobilu podnik, kam má jet a kde mají rezervaci. Má tam být za… mžourá do lesklého displeje, který ztuhnul na … vteřinu … dvě … deset.
„DO…,“ chce si ulevit, ale než stihne vypustit expresivní slovo projede kolem ní společensky unavený vagabund, který bydlí v některém z domečků poskládaných kolem zatáčky naproti nádraží, kde pracovali jejich první obyvatelé.
„Dobrý den,“ zamumlal soused v domnění, že ho zdravý.
„Dobrej!!!“ odsekla a měla co dělat, aby po něm nehodila mobil, který pořád nedělal, co po něm chtěla.
Odemkla auto, vložila klíč do zapalování – otočila s ním, aby mohla zapnout klimatizaci. Auto mohlo konkurovat suché sauně a Sandra si vzpomněla na vybitou baterku, když jednou sedla – zapla klimu, handsfree a půlhodiny se vykecávala s kamarádem o golfu, který se jí vážně povedl. Ne, už nikdy nechce honit někoho se startovacími kabely a kupovat novou autobaterii.
Motor na rozdíl od mobilu zafungoval na první dobrou. Místo mapy se displej začal plnit upozorněními na všechny možné události, posty vzdálených známých i neznámých a snad úplně všechny zprávy, které si stihla na počítači vyměnit s uhrančivou brunetkou.
Sice vypadala přísně, ale za to mohla rudá rtěnka, která k ní nešla, což nevadilo, protože všeználek našel jinou mnohem přívětivější fotku, kde působila mile stejně jako hlas, co se ozval z telefonu, než musela do sprchy.
„Ale já jedu rovnou z práce,“ oponovala brunetka.
„To nevadí, ale já ti chci vonět!“ trvala Sandra na svém a ukončila hovor.
Teď sedí v rozpáleném autě – klima jede na plný pecky – a začíná cítit, že sprcha byla naprosto zbytečná ztráta času.
„DO P…I!!!“ uleví si, protože mobil pořád ještě stahuje cipoviny, co ji nezajímají a kalendář, kam si uložila adresu kavárny nic.
NIC, NIC, VŮBEC NIC. Těsně před tím, než s ním chtěla praštit a přát mu krutou křemíkovou smrt, při níž se rozletí na tisíc kousků, NASKOČIL DIÁŘ.
Rychle klikla na aktualizovat. Čas běžel jako splašený, horko procházelo její voňavou kůží a motor spokojeně brumlal.
Další nekonečné vteřiny a zelené kolečko, co se měnilo na oranžové a pak i rudé – taky začala vidět rudě.
Konečně se objevila akce – rychle klikla na okýnko, pak na tlačítko a pak ji čekal klasický boj s navigací. To už zamáčkla bílí kus plastu do držáku připlyvnutého na čelním skle.
Znovu zařadila zpátečku, vypálila z travnatého stání za bedlivého dohledu jindy hlučného puberťáka. Zatočit volantem, rychle kopnout jedničku – rozhlédnout se, odhrábnout něco štěrku a zmizet za zatáčkou.
Vostrá pravá, železniční přejezd, zkontrolovat odbočku doprava – odkud mají přednost a pak už hurá do nedalekého města.
18:50 hlásí navigace – to je přesně čas, kdy má přijet, aby zabrala rezervované místo. Cestou stáhne ještě dvě minuty a doufá, že zaparkuje v ulici s označenými rezidentními stáními. Naštěstí rezidenty střídá placené parkování, které před hodinou skončilo.
Vlítne do protisměru – ignoruje zevlující dvojku řešící jistě něco zásadního jako je třeba hladomor v Africe a míří do podniku, kde nikdy nebyla.
STIHLA TO PŘESNĚ!!!
„Máme tu rezervaci na…,“ pátrá v paměti, která vrátí maximálně jméno prezidenta, premiéra a její vlastní. Rychle mrkne na mobil.
„Ano paní chtěla támhle to místo.“
Blondýnka ukázala na roh lavice vedle dveří. Sandře to nedávalo smysl, ale propašovala se kolem úzkého stolku a sedla si tak, aby viděla na celý podnik a hlavně ven.
Neuniklo ji jediné auto, ani zebra co zaparkovala vedle měšťáků a když se na mobilu objevilo čerstvě uložené číslo věděla, že brunetka hledající, kdo ví co, je ONA.