Ďáblík v pekle
Jun 10, 2018

Ďáblík v pekle

Nebyla si jistá, zda tam chce jet. To místo je temné, ponuré a přesně ví, co ji tam čeká, ale někde v hloubi duše po tom touží.

Usedla na sedadlo spolujezdce – auto voní jahodou. Po horkém dni začal konečně vát vlahý větřík, který si začal pohrávat s listy na okolních stromech, které se mu za to odměnily lehkým ševelením. Normálně to vnímala, ale dnes ne. Bylo jí jedno i kdyby popadaly, protože bojovala s tím, zda jet či nejet.

Stejně jako s tím, v čem jet. Chtěla si vzít šaty na ramínka s květovaným vzorem, které má tak ráda, ale které se TAM vůbec nehodí.

Nemohla se rozhodnout. Stála před skříni a hleděla bezradně na vše, co si koupila a co ráda nosila.

Černá – volalo podvědomí. Musí to být černá její oblíbená, i když ne nejoblíbenější barva, ale ta jediná se tam hodí.

musí to být černá!

Sáhla po volné haleně – dneska žádná sukně bude za chlapa, i když vlastně ne, protože půjde se Sandrou a s ní může být tím kým chce – ženou.

Halena letí na zem a začne posouvat jedno ramínko za druhým.

ANO TO JSOU ONY! Jednoduché černé s výstřihem. Nebyla si úplně jistá, ale začal ji tlačit čas. Ještě musí vyměnit světlou kabelku za tmavou. Sáhla po balerínách a už scházela ze schodu. Řekla prosté ahoj, zavřela dveře a zamířila z kopce k místu, kde ji nabere.

Bílé auto ladilo s její hebkou kůží a kontrastovalo se vším ostatním – černou, černou a bez barvy. Chtěla svou rudou rtěnku, ale byla si jistá, že by jí moc dlouho nevydržela, tak ji nechala na stolku.

Usedla na své sedadlo a pohlédla do jejích modrých bezelstných očí a místo pozdravu se k ní naklonila – elektrizující polibek nastartoval motor.

Úzké křivolaké uličky vystřídaly širší a ty pak městský okruh. Auto si jelo svým tempem a jejich prsty se začaly proplétat.

Obě by se teď věnovaly práci a myslely na to co musí udělat, ale na to nebyl čas ani prostor. Místo toho tu bylo něco, co nikdo nikdy nepopsal. Nebyla to jenom chemie, fyzika a biologie, bylo to jako by se propojily nejenom prsty, ale celými těly a svými osobnostmi.

Jejich ega byla teď jedno, které mířilo za něčím, co obě chtěly. Nezaleželo, zda to bude tam či jinde, šlo o to, že to bude, šlo o tu živelnost, s jakou prožívaly každou společnou chvíli a o napětí, které je provázelo zbytkem dní, kdy spolu nebyly a nikdo na tom nemohl nic změnit.

Byly rozdílné, ale přitom tak stejné. Jedna si užívala druhou a ta druha zase první a obě pak něco, co už si myslely, že mají za sebou.

Bylo jim lehce přes 40 a přesto měly pocit jako by zažívaly svou první lásku s velkým L. Tu, kterou měly prožit jenom jednou a ona přišla znovu.

Vlastně přicházela s každým rozbřeskem už od prvního dne, kdy si daly kávu a zákusek v zapadlé kavárně, místo aby jedna šla na večeři s jinou a ta druha zůstala doma se svým mužem.

Přicházela s každým rozbřeskem a zapadala s každými červánky.

Bylo to jiné, protože se probudila a byla zase svěží jako ten první den, přestože si pamatovala všechny dny, všechny hodiny a každou minutu.

Obě se bály, že bude slábnout, protože to tak chodí, ale ona neslábla, naopak sílila – nikdo kolem to nechápal. Popíraly tak statistiku a fyzikální zákony. Byly odloučené, a přece stále spolu.

Hleděly jedna na druhou jako na obrázek nedosažitelného vesmíru a přeci si byly nadosah, na letmý dotek, který dokázal odpálit skálu, masiv nebo možná i celé pohoří.

I teď, když je auto vezlo na druhý konec města, kde byly v bezpečí před prozrazením se dotýkaly, hladily a nechaly působit svou lásku na svá těla.

Něžnost a rozmazlovaní na chvíli ustoupilo tomu, co chtěly už dlouho prožít.


 

Něžnost a živočišnost vystřídá bolest a poníženi, které obě vzrušuje stejně jako něžní polibek na dobrou noc, když se loučí s východem slunce pod kopcem.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.