Duhové léto 4. část

Začít výlet do Amsterodamu tím, že mi představí svoji kamarádku s níž chodí na nákupy je vážně originální. Začínám být trochu moc pubertální? Určitě. Místo, abych ležela ve svém pokojíčku a čekala na Pavla, který se má vrátit z dovolené z Chorvatska ke mně.

Původní nadšení z nakupování je pryč. Koneckonců jsme zatím vlezly do jednoho obchodu a to jenom proto, aby si máma koupila duhovou vlajku.

Tu poslední údajně v opilosti zapomněla v nějakém baru. Rádoby veselá historka. Tedy jí to veselé přišlo. Teď to přidala k dobru a Saša to potvrdila. Její stejné kusé vzpomínky doplnily ty máminy. Tedy ty musely být nadrané. Ještě, že si každá pamatuje jinou část a mohou to dát dohromady.

Jedna věc mi nejde do hlavy. To jejich objetí by bylo ok, kdyby už v sobě něco měly, ale takhle? Vím, že mamka má k ženám hodně vřelý postoj, ale až tak vřelý? Můj pubertálně nasraný obličej a nedůvěřivý výraz ve tváři přinesl nečekané.

Moje máma je na holky. Není to náhodou název jednoho filmu, co nedávno běžel v televizi a jakoby náhodou byla ta krabice zapnutá právě na tomto kanálu, na který u nás nekouká vůbec nikdo? Pravda u té televize taky nikdo nebyl. Taťka v práci a mamka zrovna někam musela odjet.

Nemám ráda, když lidé naznačují a neřeknou to na rovinu. No a protože jsem zřejmě víc natvrdlá, než počítala, tak mi to teď oznámila natvrdo. Dramatická vložka do našeho nakupovacího víkendu, který podle všeho vlastně ani nakupovací nebude. Tak mě napadá, zatím co mamka vypráví, že z těch nakupovacích akcí toho až na výjimky moc nevozí. Jestli to náhodou není kamufláž. Mamky vyprávění došlo přesně k tomu, co mi přišlo na mysl. Kódové označení, že jde za holkama.

„Taťka o tom ví?!“ Jenom přikývla.

Pokračování jejího monologu jistě dlouhá léta chystaného, proplouvá úskalími mého dětství. To že v sobě objevila náklonnost ke stejnému pohlaví přišlo až po mém narození. Dohodli si s taťkou jistá pravidla. On bude jezdit na svoje služební cesty a mamka má svoje nákupy. To vše kvůli tomu, abych měla nerušené a spokojené dětství.

Něco na tom bude. Rozhodně moje dětství bylo spokojené. Tedy pokud tuto část svého života mohu uzavřít. Asi jo, věk už na to mám. Láskyplný dům nikdy nezavdal důvod k hádce. Vyprávění jak to doma mám, přinášelo u některých spolužáků spolužáků neskrývané překvapení. Jejich věčně opilý otec mlátící vše, co mu pod ruku přijde nebo chodící do herny proti baráku, kde pravidelně zanechal svoji výplatu a domu mnohdy přinesl ještě sekeru hluboko zaťatou do sousedova futra.

Být mi o pár let víc, asi bych vedla polemiku nad tím, co je lepší, zda opilec, gambler nebo mamka co je na holky. Teď nevím a za pár let mi to bude jedno. Ostatně je to její život. Jak s ním naloží, je jenom na ní. Nebudu přeci nepřející parchant, co tu začne dělat scénu, když mu seberou hračku. Můj život postupuje do další fáze, je na čase odstřihnout pupeční šňůru. Chce mi snad něco takového naznačit?

Jejich zamilované obličeje, konečně nic neskrývající, jsou nakažlivě roztomilé. Velká úleva je na obou patrná. Jenom já tu sedím a nevím si s tím rady. Nejde přeci o mě. Já mám svého Pavla. Co asi tak dělá? Než mě mohla začít unášet vlna, na níž jistě se svým serfem právě jede, přišla číšnice. Vida něco k pití. To není úplně od věci. Panák něčeho ostřejšího by nebyl od věci. Zamítnuto. Mladistvým nenalévají a to ani za dohledu jejich rodičů. A já bych se tak ráda opila do bezvědomí. Budu to „nakupování“ muset přežít střízlivá.

Následná vlna přicházející do mysli už ty dvě v tak pozitivním světle nevidí. Zatím co před chvíli jsem jela na vlně euforie dolu, teď mě kdo ví co tlačí nahoru. Mlč než řekneš něco, čeho by jsi pak litovala. Moje podvědomí by mělo jít studovat mezinárodní vztahy. To se hodí na diplomacii. Zbytek mého impulsivního vědomí vidí ty scény běžící na plátně v poloprázdném zatuchlém kinosálu. Je jasné kdo jsou hlavní představitelky a co na tom plátně pár slintajících obtloustlých slizounů vidí. Šílená představa.

Vážně nevím proč mě napadlo, že by mamka a Saša skončily v porno průmyslu, když mají každá svojí práci. Sklenice s limonádou přistála přede mnou na stole. Teď se mohu opíjet tak maximálně pohledem na svoji zamilovanou mámu. Láska je přeci krásná v jakékoliv podobě. Vypadá to, že moje vědomí je na vrcholu prapodivného kopce a teď mě čeká euforická cesta dolů.

Žádná z nich nečeká nadšenou reakci, přeci jenom je to tak trochu nečekané. S tím mohu více než souhlasit. Zabrána do svých vlastních problémů, jsem absolutně nevnímala náznaky ke mně mířící. Vnímavější dítko by se jistě pozastavilo třeba nad oním filmem. Stačila by jedna otázka. Nepřišla. Má přijít teď? Asi ne. Na meditaci je trochu pozdě. Je to venku a já jsem nadšený puberťák, co by měl začít vyšilovat. Už jsem zase dole. To by rychlý sešup. Pozitiva a negativa v mé hlavě měnila svoji dominanci rychlostí stroboskopu na diskotéce.

Mezitím dopité sklenice, k tomu zaplacený účet. Pokračujeme v prohlídce města. Mamka se Sašou ruku v ruce. Duhové vlajky uvázané jako šátky kolem krku. Reklama na absolutní spokojenost. Já tak trochu nepřítomně plápolám za nimi. V hlavě zmatek. Nic proti zmatku v obličeji jedné holčiny co nás míjí. Tolik chirurgické oceli na tak malé ploše jsem dlouho neviděla. Její významné mrknutí mým směrem má být asi nějaký signál. Ne, dnes už nic takového.

Trochu mi to připomíná jak mě ta holanďanka Andy lákala k ní. Teď mi to v kontextu všeho nepřijde tak divné. Asi jsem se jí vážně líbila. Pokud bych to považovala za divné, pak by moje mamka byla divná a ta rozhodně divná není. Hm, nebo snad je? Nikdy jsem definici těchto věcí neřešila.

Ve škole to zjevně nervózní učitelka tak nějak „probrala“. Dotazy a snad první opravdový zájem o to nám bezduchým způsobem vykládá, nechala bez povšimnutí. Třeba je taky na holky a bojí se si to přiznat. Ne, učitelka určitě ne. Jednou jsme ji s holkami zahlédly. Čekal na ni před školou podobně úchvatný chlápek.

Přibližující se centrum přivádělo do našeho okolí více rozesmátých obličejů a více duhových vlajek. Duha přede mnou, duha za mnou. Duha prostě úplně všude. Nakonec mi přišlo, že jsem jediná, kdo žádnou duhu nemá. Kromě potřeby pít jako duha. To se nepočítá.

Euforie všech těch šťastných lidí kolem mě, mě osobně nakonec vyvedla z bludiště šedé chmury postupně převládající v mé mysli. Nechám to koňovi – zaznělo jako poslední z mého podvědomí. Pak mě pohltilo davové šílenství lidí kolem mě. Dokonce mi jedna holčina věnovala duhovou vlajku. Prý jí bude stačit společná s přítelkyní. Obě schované pod obří vlajkou zmizely po chvilce v davu.

Noční pulzující město mě vyplivlo přímo do hotelového pokoje. Z dáli znějící veselí lidí ke mně doléhalo nepříliš hlasitě. Pro jistotu zavřená okna mi umožnila nechat vše v dáli hlučícího města. Mamka spící se Sašou. Moje prázdná mysl. Spánek přišel bez zaklepání. Kdo ví co přinese další den v tomto zajímavém městě.