Duhové léto 3. část
Jul 31, 2012

Duhové léto 3. část

 

Další překvapení na mě nachystala mamka na konec měsíce. Čtrnáct dní v Madridu s babičkou nakonec nebyla taková nuda, jak to na první pohled vypadalo. Kamera jela téměř non-stop. Tolik filmového materiálu jsem už dlouho nenasbírala. Za dlouhých zimních večerů kdy nebude co dělat, jej mohu zpracovávat. Teď jenom vyprázdnit všechny paměťové karty a můžeme vyrazit na víkend do Amsterodamu.

 

Pavel je pořád ještě v Chorvatsku, má přijet až za týden. Už se na něj těším. Teď musím vybalit kufry a zabalit jeden. Víc jich snad na prodloužený víkend nebude třeba. Odlet bude zítra ráno. Jedna noc v mé postýlce. Ani nevím jestli usnu. Posledních čtrnáct dní mě trápila neuvěřitelně měkká postel v hotelu. Při své muší váze mě vcucla. Jako bych spala v otevřené rakvi.

Dlouhé převalování. Nakonec mě uspal můj oblíbený film, který si pouštím vždy, když nemohu usnout. Ranní budíček, protiva jeden. Nasnídat. Kufry připravené v hale. Taťka nás po cestě na jednání vezme na letiště. Paráda. Ten minulý taxikář byl na zabití. Pořád flirtoval nejdřív se mnou a pak s babičkou. To moje ego rozštípalo úplně. Na jeho obranu mohu jako polehčující okolnost dodat, že babička na svůj věk rozhodně nevypadá. Občas nevím, které z nás by hádali méně. Zatím co já si ráda pár let přidávám, tak babičce jako by ta léta spíše ubývala. Co umřel děda je jako znovuzrozená.

To jsou vážně chlapi v naší rodině prokletím? Mamka je taky nejradši, když taťka zmizí na nějakou ze svých oblíbených služebních cest. Občas mám pocit, že žije víc mimo domov než s námi. Mamku pak doma nic neudrží. Pořád někde řádí s kámoškami. V těch dnech si připadám jako učiněný sirotek. Nedávno na takovou akci vytáhla mě i babičku. Jeden týpek nevěřil, že nejsme trojčata. Podoba tam rozhodně je.

Nervózně přešlapující otec navlečený v saku nevěstí nic dobrého. Jistě pravidelný výjev našeho společného odjezdu, tentokrát ubírá na obvyklém klidu i mě. Jestli sebou mamka nehodí, tak budeme mít problém s odbavením. Znáte to, pořád dost času a pak přiletíte na letiště s vyplazeným jazykem a už z dálky křičíte na letušky, ať ještě nezavírají gate, který má nad sebou napsané místo kam letíte. Dnes to bude asi něco podobného.

Mamka konečně s dvěma kufry vyrazila z ložnice. Nervní otec ani nejeví snahu jí s nimi pomoci a hrne se k autu. Tak to zbylo na mě. Nebýt to můj otec, asi by si vyslechnul něco o zdvořilosti. Nevím zda ve škole brali etiketu. Jestli jo, tak asi chyběl. Oblíbená výmluva na vyjmenovaná slova po p. Možná i některá další. Nebylo to zrovna moje oblíbené učivo.

Biflování nazpaměť je prostě šílené. Ráda tvořím nové. Nerada papouškuji, co už někdo přede mnou vymyslel. Bohužel škola moc nepřeje tvůrčím lidem. Zabije vás kde jaká poučka a vzorec. Když tak nad tím přemýšlím, bylo štěstí, že při přijímacích zkouškách nekladli důraz na předměty jako fyzika a chemie.

„Nasedat,“ zavelela překvapivě mamka, která v mezičase nahňácala své druhé zavazadlo do kufru.

Na letiště jsme dorazili tak akorát. Stále „pozitivně“ naladěný otec neuznal za vhodné jít nám pomoci se zavazadly. Hulvát jeden. Mít takového doma, tak mu zvednu mandle. Naštěstí Pavel patří mezi ty pozorné. Nenechá mě ani nosit vlastní tašku s knížkami, když jdeme společně ze školy. Minulý čas by byl na místě. Bohužel od září na to budu sama.

„Ahoj tati,“ překonat nonverbální závoru, dělící ho od zbytku světa není nic jednoduchého.

Nakonec mu moje pusa na rozloučenou vyloudila malý úsměv. K mamce zůstal jako ledová královna. Skleněné dveře za námi neslyšně zavřely město, které na pár dní opouštíme. Kdo ví jestli jenom na pár dní, vzhledem k množství věci, které sebou mamka veze. To by z víkendu mohl být taky týden nebo dva. Podle toho jak moc by chtěla vycucnout tátovu kreditku.

Paní sedící za přepážkou neosobně vzala jeden kufr za druhým. Nalepila na ně papír a odeslala pryč. Doufám, že to není naposledy, co ty věci vidím. Nekonečné čekání než na světelné ceduli naskočí náš let, využila mamka k mému vyzpovídání z výletu s babičkou. Ty peprnější nad nimiž by jistě nadzvedla obočí si radši nechám pro sebe. Vypuštěný balónek toho co i babička ještě považovala za publikovatelné, je vážně na hraně.

Rodičovský výslech skončil. Sluchátka na chvíli přebila nudu a šum neustále spěchajících lidí. Tabule s odlety vykouzlila na mamky tváři úsměv. Vyrážíme k odbavení. Nejprotivnější část letu jsem přežila bez větší naštvanosti než je nutná. Nemám náladu po zbytek cesty poslouchat rodičovské kázání o tom, jak se mám chovat. Jako bych to snad nevěděla.

Letadlo zaparkované vedle nekonečného tubusu už na nás čeká. O něco vstřícnější letuška nás poslala na naše sedadla. Letadlo nebude našlapané po střechu tak na nás možná vyjde troj sedadlo. Hodinový nudný let přerušovalo světlo o poutání se a letuška rozvážející občerstvení.

Raní káva v mém žaludku přistála až teď. Kdo ví, kdy do něj přidám něco dalšího. Z letiště rovnou do malého hotýlku blízko centra. Všude kolem nás duhové vlajky, o rozevlátých lidech ani nemluvě. Začínám mít tušáka, že výlet není tak úplná náhoda, jak to mamka prezentovala.

„Vyrazíme na nákupy.“

Vážně tu větu po návratu z Madridu myslela vážně? Občas mívá takové úlety. Tentokrát taťka moc nevypadal, že jí to baští. Málokdy mě na takové akce bere sebou. Většinou vyráží se Sašou. Oddělené postele mě přivedly na myšlenku, že vlastně ani nevím, kdy jsem spala v jedné místnosti s rodiči. To bude hodně dávno. Na společných dovolených mi vždy nechali samostatný pokoj. Bohužel tentokrát nebyla nabídka dvou jedno lůžkových pokojů v centru města. Cestování sem a tam po celém městě, na to mamku neužije.

Kufry dorazily nepoškozené, tak si mohu vybalit něco na sebe. Mamka zabrala obsahem svých zavazadel obě skříně na věci. Až můj bezradný pohled na plné tyče věcí, jí přesvědčil, že by mi jednu mohla přenechat. Zatím co mých pár ramínek mělo co dělat, aby zaplnily prostor, ty její zakusily jak cestují sardinky.

Volné tričko a kraťasy zůstaly ležet na posteli. Mamka vytáhla letním vzorem obdařené šaty. Na můj vkus návrhář hodně šetřil na materiálu. Odvaha rozhodně přeje připraveným. Na stole ležící leták mě jednoznačně utvrdil v tom, že tento výlet vážně náhoda není.

Dneska začíná Gay Pride. Vypadám jako gay? Asi jo, když mi mamka nabízí místo mého oblíbeného zeleného trička duhové. To mám za to, že chodím na koupaliště kde jsou holandský lesby. Kvůli nim pak musím do Amsterodamu na jejich akci. Dobrá, nebudu na ně tak přísná. Oni za to vlastně nemohou a to, že jsem tu dneska přistála, má na svědomí moje duhová máma.

Ty sporé šaty co má na sobě mají ze předu barevné pruhy. Není nutné popisovat jaké. Vážně mám v něčem takovém vyrazit ven? Nejsem zrovna člověk, co svoje nerozhodné já chce troubit na všechny světové strany.

„Oblékat. Vyrážíme na jídlo.“

Polemika nad mým já musí počkat než mamka nakrmí svůj hladový žaludek. Jak to tak vypadá, tak asi i můj. Bageta z letadla došla konce své energické hodnoty pro můj metabolizmus. Adrenalin rozložil ten zbytek, který by mě minimálně hodinu udržel v provozu.

Plynoucí pestrobarevný dav na ulici nás pohltil. Myšlenka na Pavla mě pořád vzdalovala od souznění s lidmi chodícími kolem mě. Kluci s klukama a holky s holkama. Za dalším rohem mamka zaplula do restaurace. Duhová výzdoba všude kolem nás není už nic překvapivého. Obří plakát zvoucí na nedělní kanál parade, jenom dokreslil co mě asi čeká a nemine.

„Ahoj Sašo,“ políbila mamka svoji kamarádku, čirou náhodou sedící u prázdného stolu v tomto městě a této restauraci. O podobně duhovém oblečení ani nemluvě.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.