Zapadlé městečko na samém konci známé civilizace uspává sychravé počasí. Dokonce i staříci sedávající na malém plácku před domovem důchodců, dali pro dnešek přednost vyhřáté společenské místnosti v přízemí dlouhé patrové budovy lemující hlavní ulici bez asfaltového povrchu.
Nikdo z nich nepamatuje vánoce bez sněhu a to během svých dlouhých životů zažili lecos. Bez problémů by mohli uspořádat přednášku o první republice a setkání s otcem zakladatelem. Pak nucené rozdělení města a prvního dělnického prezidenta, o něhož by byl v nedaleké škole asi větší zájem. Pochopitelně nemohou opomenout měnovou reformu a pár dalších socialistických přehmatů, nad nimiž zůstává rozum stát.
Kdoví na co bude vzpomínat dnešní generace, napadlo jednoho prošedivělého staříka s vyndavacími zuby, když venku zahlédl caparty šlapající po bahnité cestě ve vzorném dvojstupu. Taky tou ulicí mašíroval, zaleskla se mu v oku nostalgická slza. Dřív než mohl začít vzpomínat, táhnou ho kamarádi zpět rozehrané stolní hře pro malé.
„Anna Nováková,“ zaslechla drobná blondýnka své jméno, když došli se soudružkou učitelkou zpět do malé školky stojící vedle mateřských jeslí.
„Tady,“ zvedla ruku, jak jí to učila soudružka učitelka.
Paní v šedém baloňáku k ní došla a bez jediného slova chytla za ruku, aby jí odvedla do vozu stojícího na ulici.
„Nemám nikam chodit s cizími lidmi,“ stihla poznamenat slabým hláskem a vyprostit svoji ručku z pevného sevření zamračené ženy.
„To je v pořádku,“ stihla za Aničkou zavolat smutná učitelka.
„Ne to není v pořádku,“ utrousila spíš pro sebe pracovnice ze sociálky, „kdyby to bylo v pořádku, tak nemusím do týhle díry.“
Sotva ohodnotila město, kam by nikdy nejela, šlápla do kaluže plné odporně páchnoucího mazlavého bláta. Když zvedla hlavu a uviděla haldu černého zlata, není pochyb, v čem si zničila nové mokasíny, které sehnala jenom díky kamarádce pracující v obuvi.
„Do háje,“ vypustila bez přemýšlení slušnější zakletí.
„Já s vámi do háje nepůjdu,“ zastavila se Anička na okraji chodníku.
Nezvladatelná umanutost jí přivedla na dno nevábně páchnoucí kaluže, protože otrávená žena neměla v úmyslu pustit její drobnou ruku.
„Co to děláš?!“ snaží se vytáhnout vyděšenou dívku z bahna.
„Já s vámi nikam nepůjdu,“ trvá dívka na svém.
Být na jejím místě jakákoliv z kamarádek, tak by teď seděla a brečela, protože má špinavé punčocháče stejně jako červenou sukýnku, kterou jí máma ráno vnutila.
„Zalez do auta,“ vytáhla jí z louže ve snaze dostat na zadní sedadlo za řidiče, který sleduje humorně vyhlížející scénku s ledovým klidem.
Ostatně není poprvé svědkem takové scénky. Obvykle sleduje ještě horší a nesčetně krát musel dokonce zasáhnout, než přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti.
Přijde mu to pořád dokola. Nestarají se o děti, pak slibují, že už to neudělají, aby nakonec hrozili s kuchyňským nádobím v ruce.
Jednu odlišnost to přeci jenom má, nikdy neodmlouvalo dítě. Menší netuší, proč je odvádí od rodičů a větším to bývá jedno. Teď mu do zadního sedadla kope pětiletá holka, která nehodlá poslechnout.
„Přestaň,“ snaží se jí žena narvat do auta.
Není snadné bojovat s klubkem hadů, usmívala se Anny babička na svou neposednou vnučku během večerního koupání. Byla samá noha, samá ruka a nebylo snadné udržet jí v klidu, dřív než stihla namydlit její tělo.
Rozezlená sociální pracovnice by dala babičce za pravdu, kdyby neměla s Aničkou plné ruce práce.
Navíc jí velmi rychle začal docházet zbytek trpělivosti, které má po letech jako šafránu a přichází zlost.
„Co si o sobě ten smrad myslí,“ spolkla poznámku, protože nechce vypadat před řidičem a učitelkou z mateřské školky jako necitlivá stvůra beroucí rodičům jejich děti.
„Nechce pomoc?“ slyší z auta znuděný hlas.
„Ne,“ odsekla příkře, „to zvládnu.“
Zatím co se snaží nacpat kopající holčičku do vozu, stojí nešťastná učitelka ve dveřích a lituje, že si nenechala nepříjemné zjištění pro sebe, protože tento zážitek musí být pro dívku ještě horší nemluvě o tom, co jí čeká.