Když konečně nacpala dívku do vozu a zabouchla dveře, zjistila, že je od prsou po kolena pokryta zapáchající hmotou.
„Takhle mi do auta nesednete,“ zarazil jí řidič, když chtěla nastoupit.
„Koukejte jet,“ ignoruje ho.
Kdyby nevěděl, že zničila pár jeho předchůdců, tak jí z auta vyhodil, ale takto jenom otočil klíčkem a vyjel ve snaze projet co nejméně děr.
Když doskákal na hlavní silnici s menším počtem výmolů, uvolnil napnuté tělo, aby si užil pohodlí vrzajícího opěradla. V tu chvíli ucítil bolest na hlavě.
„Do prdele,“ zařval.
„Co to děláš?!“ vytřeštila žena oči na dívku mlátící řidiče železným klíčem do hlavy.
„Řekla jsem, že s váma nikam nepojedu.“ odvětila nečekaně klidným hlasem. Ještě chtěla dodat, že jí strach nenaženou, ale nemá chuť na další hovor stejně jako na cestu kdoví kam.
Počkala, než řidič zastaví, aby si chránil hlavu před jejími bolestivými ranami a otevřela dveře, které zapomněli zajistit dětskou pojistkou.
Než se stihli vzpamatovat, vyrazila dívka k nedalekému parku s pomníkem připomínajícím padlé ruské vojáky.
„Kam zmizela?“ zjišťuje žena.
„Seru na ní,“ úpí řidič, „vytáhněte lékárničku.“
Než stihla poslechnout do ruda rozpáleného kolegu, zamířila k nim skupinka malých cikánů z nedalekého nevábně vyhlížejícího domu.
„Dobrý den, co se vám stalo?“ slyší za sebou jednoho z nich.
„Co tu děláš?“ obořila se na něj. „Jak to, že nejsi ve škole?“ odhadla zkušeným okem jeho věk.
„Protože jsem nemocnej,“ odpověděl bez jakýchkoliv rozpaků.
„Jak to, že nejsi v posteli?“ nalistovala další otázku.
„Protože je mi líp,“ vyplázl na ní jazyk jako u doktora.
„Tak padej domu,“ ukázala na rozpadající se dům, kam bude muset co nejdřív zajet.
„Dělejte ženská,“ úpí řidič.
Zatím co neodborně ošetřuje řidičovu rozbitou hlava, utíká Anička domu, kde je nemocný bráška a maminka.
Nebojácná dívčina nekouká doleva ani doprava a přeskakuje jednu kolej za druhou, aby byla co nejdřív s dosahu nebezpečné dvojice. Sice se bojí, že dostane za útěk vyhubováno, ale ještě větší strach má z toho, kam jí chtěli odvést.
Ostatně všichni jí od mala opakují, že nemá nikam chodit s cizími lidmi. Hlavně maminka to neopomněla zdůraznit při každé příležitosti. Co na tom, že soudružku učitelka řekla, že má jet. Není její maminka a tu má poslouchat bez odmlouvání, jak říká tatínek.
„To bude mazec,“ zarazila se na chvilku pár ulic před domem, kde bydlí.
Vzpomínka na poslední výprask má v živé paměti, i to jak si nemohla několik dní sednout, aniž by to necítila.
Zbytek cesty se rozhodla neběžet, protože obava z vyhubování začala přerůstat v panický strach z toho, co jí doma čeká. Když k tomu přidá zablácené oblečení, čeká na ní hotové peklo.
„Jedeme,“ zavelela žena, když konečně omotala řidičovu hlavu obvazem tak, aby nesjížděl.
„Musím k doktorovi,“ protestuje řidič.
„Ne. Musíme k Novákům domů pro malýho a ta holka už tam nejspíš taky bude.“ Usedla zpět na sedadlo spolujezdce, aniž by si všimla prázdného kola.
Řidič nastartoval, zařadil rychlost a vyjel od něčeho, co lze jenom stěží nazvat chodníkem.
Trvalo jenom pár metrů, než mu došlo, že s autem není něco v pořádku. Obešel zastavený vůz, aby objevil prázdné duše na pravé straně.
„Do prdele,“ zařval jako lev a pak se chytil za hlavu ve snaze ztišit bolest, která díky nahromaděné krvi ovládla všechny jeho smysly.
„Co se děje?“ praštila ho do nohy, když otevřela dveře, aby zkontrolovala důvod jeho nadávání.
„Do prdele,“ zaječel znovu, tentokrát s menší intenzitou, protože nechce, aby mu praskla hlava.
„Přestaňte nadávat a řekněte mi, proč nejedeme.“
„Tak mě přestaňte bouchat do nohy,“ hodil na ní rozzuřený pohled. „Někdo nám vypustil kola,“ pohlédl k rozpadajícímu se domu, kde zahlédl v jednom z oken bez záclon pobavené tváře budoucích delikventů, kam je automaticky zařadil.
„Někdo?“ opáčila.
„Já to nebyl a kdo další se motal kolem auta?“ naznačil opatrným pohybem hlavy.
„Aha,“ zakývala souhlasně, protože ani ona nemá o těch dětech valného mínění.
„Jděte zavolat, ať pro nás přijedou. Já tu zatím počkám.“ Rozhodl.
Než stihla něco namítnout, usedl do auta a chytil se za temeno, které se ozvalo díky zvýšenému krevnímu tlaku.
„Kde tu seženu telefon?“ rozhodila rozpačitě rukama vědoma si, že určitě nepotkali žádnou telefonní budku, co projeli přes vojenskou hlídku před městem.
„Támhle je vrátnice,“ ukázal rukou vlevo za sebe.
„Aha vrátnice,“ zopakovala zmateně, „a co mám chtít?“
„Zavolejte sem bezpečnost,“ začal s příkazy, aniž by narazil na její obvyklí odpor, „protože ta holka už bude doma a vy tu nebudete běhat sama. Moment.“ zarazil jí hned při prvním kroku směrem k vrátnici.
„Co?“ znejistěla ještě víc.
Nejezdí s ní dlouho, ale stejně ho překvapilo, jak jí dokázala vykolejit dvě vypuštěná kola. Možná k tomu přispěl i obvaz nasáklí krví.
„A mě zavolejte sanitku.“
„Jo,“ vyrazila k vrátnici.
O hodinu později se k nepojízdnému autu sjely dvě s majáky. Příslušníci veřejné bezpečnosti posadili ženu na zadní sedadlo zatím, co řidiče se ujala mladá doktorka, pro kterou je to první práce po vysoké.