Dvě mámy - 1.kapitola ~ 6.část

Neschopna pohybu kouká na jeho spokojenou tvář. Dokonce ani, když k ní natáhne ruku, tak se nepohne.

„Aničko vylez,“ zkouší roztřesená matka dostat své dítě ze stísněného prostoru.

„Já jsem se bála, že mě ta paní odveze a už vás neuvidím.“ Omlouvá své chování tichým vystrašeným hlasem.

„Neboj se. Jsi šikovná holka.“ Snaží se jí uklidnit, i když ví jak blízko je pravdě.

Nečekala, že kdy povede rozhovor, jaký před pár desítkami minut vedla. Jistě se nepovažuje za nejlepší mámu na světě, stejně jako ví o problému s pitím, který jí přerostl přes hlavu, ale kvůli tomu přeci nemusí přijít o děti.

„Tak půjdeme,“ tahá matku mladší z esenbáků za rameno.

„Ne… Prosím… Buďte člověk…“ Spouští vodopád slz, nářků a bědování mezi neustávajícím vzlykáním.

 

To bylo naposled, kdy viděla svou maminku.

Další události nabraly pro jednotlivé členy rodiny nečekaný směr, rychlost a razanci. Matka skončila v protialkoholní léčebně, otec za mřížemi pro zneužívá mladistvých a bráška v kojeneckém ústavu.

Systém si z lidsky nepochopitelných důvodů přeje, aby se tato čtveřice už nikdy nepotkala, a udělá pro to vše, co bylo v jeho neomezených možnostech.

 

„Zabal si svoje věci,“ popostrčila sociální pracovnice dívku do jejího pokojíku v nezvykle tichém bytě.

Neví, proč hodiny netikají, stejně jako kanárek nešvitoří a rybičky neplavou. Přeci není možné, aby se čas zastavil, pomyslela si dívka. Nejspíš jenom vnímá zlomek vteřiny jako věčnost, kterou ukončil další šťouchanec, kterým si žena chce schladit žáhu na bezbranné dívce, které jediným podpisem změní celý život. Jenom ona ví nakolik je to nutné a nakolik si léčí vlastní neschopnost mít funkční rodinu.

Jistě, že něco takového nikdy nepřizná, ale hodiny neúprosně tikají a ona nemá ani přítele, natož pak manžela, na něhož by se večer co večer těšila. Místo radosti ze života schovala svoji existenci za pomoc druhým.

Léty prohlubovanou zahořklost živí neochota druhým litovat její oběť pro dobro druhých.

„Nikdo by to nedělal,“ ospravedlňuje často svou práci.

Nepochybně to není jednoduchá práce a každý by jí vážně nedělal, ale pokud ano, nemusel by být tak bezcitný. Některé lidi přitahuje určitý druh práce, v níž najdou svou seberealizaci, i když to nemusí být ku prospěchu těm, pro něž je určena.

„Nezdržuj,“ popohání dívku, které začaly stékat slzy po tváři.

Dnes poprvé pocítila bezradnost nad neřešitelnou situací. Do teď vždy věděla jak se zachovat, protože jí mamka připravovala na nejrůznější životní situace. Bohužel zapomněla na možnost, že zůstane na všechno sama jako teď. Tedy tak jí to alespoň vysvětlila ta nepříjemná paní.

Sama si zabalí oblečení a sama si ustele postel v děcáku, kam za chvíli pojede.

Je těžké opustit místo, které jí bylo domovem celý život. Navíc to má navíc udělat ve spěchu bez svých blízkých. Jak to přežije, začíná si zoufat.

Když dobalila poslední kousek oblečení, utřela si slzy a hrdě vyšla z pokojíku, aby nedala znát sebemenší slabost. Bude statečná, jak po ní maminka vždy chtěla. Nebude brečet. Nedá jim příležitost, aby se jí mohli posmívat.

„A kdo myslíš, že to ponese?“ kouká žena na několik kufrů.

„Kdo asi?“ usmála se na ní s neskrývanou jízlivostí v hlase. „Snad si nemyslíte, že to odnese tak malá holka jako já.“

Oba muži v uniformě jenom protáhly obličeje nad faktem, že jí ta malá holka setřela jako nudli z rukávu.

„Já to neponesu,“ ukázala na sebe prstem a vyšla z bytu.

„Chudák holka,“ povzdychl si mladší a vzal do každé ruky jedno zavazadlo.

Nadstrážmistr jenom pokýval hlavou, přejel prstem po třech stříbrných hvězdách na výložce a vzal poslední kufr.

S obavou přistoupila žena k zaparkovanému vozu, vědomi si toho co dívka dokáže. Tentokrát nedošlo na kopání. Klidně usedla a položila si ruce do klína.

„Můžete zapnout houkačku?“ poprosila, když vyjeli z její ulice.

„Je to proti…“ namítá mladík za volantem.

„Zapni ji,“ přerušuje ho nadstrážmistr.

Zapadlé městečko na samém konci známé civilizace ruší ze spánku jediné auto s modrým majákem a kvílející sirénou.

Lidé sledují dívčinu tvář přitisknutou na sklo, aniž by dali najevo jakoukoliv emoci. Jsou apatičtí, zatímco hlídkující vojáci na stráži překvapení.

Dřív než vjeli do dalšího města, vypnul mladík houkačku. Přeci jenom z toho může být průšvih s kázeňským pokáráním, o které nestojí.

„Jsme tady,“ oznámil po necelé hodině.

Dívka vzala za kliku, která tentokrát neotevřela dveře. Stejně tak pochodila vedle sedící žena.

„Jak galantní,“ napadlo Aničku.

Dobře ví, že to nemá s nic společného s dobrých vychováním. Na rozdíl od řidiče, který jí vezl ze školky, ti dva neudělali zásadní chybu, aby někoho převáželi bez zajištěných dveří.

S kufry v rukou následují ženu s dívkou zapadanou cestičkou mezi stromy k omšelému domu s jediným rozsvíceným oknem v patře.

Přijde jim to jako ulička hanby. Dokonce i na protřelém nadstrážmistrovi je vidět, že lituje holčičku, která tu stráví ty nejkrásnější roky.

Po dlouhém zazvonění se v rozsvíceném okně objeví silueta ženské postavy, která hned zmizí, aby jim o pár minut později přišla otevřít.

„Já jsem Věra. Pojď dál.“ Natáhla ruku k Aničce.

„Zastavím se ráno,“ oznámila sociální pracovnice a vyrazila zpět k zaparkovanému autu.

„Pojďte dál,“ pohlédla Věra na muže s kufry v rukou.

„Ale co…“ chce namítnout mladší.

„Počká,“ položil mu starší kolega volnou ruku na rameno a pousmál se.

Na rohožce si pak Anička jako jediná oklepala boty, přesně tak jak jí to učila maminka. Oba muži se s omluvným výrazem vrátili, aby zbavily služební obuv tajícího sněhu.

Přes veškerou šeď a ponurost si přijde jako na zámku. Mají tu velkou bránu, mohutné dveře a rozložité schodiště, obdivuje nezvyklí interiér. S maminkou byla na pár zámcích, tak tuší, kde je. Jenom neví, zda jí paní Věra nechá sklouznout po zábradlí, protože přísné paní průvodkyně jí to nedovolily.

 

Podle vážných obličejů všech dospělých není ten správný čas na dětské radovánky, tak jde klidným krokem vstříc nechtěnému osudu.