Dvě mámy - 1.kapitola ~ 5.část
Dec 05, 2014

Dvě mámy - 1.kapitola ~ 5.část

Neochotně souhlasí. Stejně nemá na výběr. Kdyby protestovala, riskuje, že jí odvede až domů, takto bude mít možnost proklouznout zadním východem z domu a vrátit se zpět.

Nezbylo jí nic jiného než se zachumlat do kabátku a vyrazit zpět cestou, kterou pokrývá padající sníh.

„Už jsem se bál, že budou vánoce na blátě.“ připomněl jí blížící se svátky.

„Hm,“ uchýlila se k minimální konverzaci, protože jí začíná ovládat hrůza, že neunikne otcově hněvu.

„Neboj, to bude dobré.“ zastavuje před jejich vchodem.

„Děkuji za čaj a večeři.“ loučí se slzami v očích.

„Co tu dělají esenbáci?“ kouká na zaparkované auto s majákem, nezaměnitelnými pruhy a dvěma černými písmeny na dveřích.

„Nevím,“ odpověděla a otřásla se ještě víc než, když šla kolem místnosti s otomanem.

„Tak běž domů,“ čeká, až si odemkne vchodové dveře a zmizí v chodbě vedoucí k výtahu.

„Michale neviděl jsi naší Aničku?“ slyší vystrašený hlas.

„Jo. Teď šla domu.“ odpovídá se zakloněnou hlavou, směrem k balkónu v posledním patře.

„Díky bohu.“ Matka zmizela v bytě bez rozloučení.

„Bůh spíš s Aničkou,“ pokřižoval se, sedl na kolo a vyrazil zpět k maringotce.

Anička vešla do chodby, rozsvítila světlo a nejistě stiskla tlačítko, které přivolá výtah. Když konečně sjel z některého z horních pater, vyděsil jí mamky křik a pak i překotný běh po schodech, protože nechtěla čekat, až výtah vyjede zpět. Nepochybně v tu chvíli nepřemýšlela nad možností, že v něm Anička pojede nahoru.

„Aničko kde jsi,“ ječí jako smyslu zbavená, sotva seběhne do přízemí.

Samozřejmě neopomene otevřít dveře prázdného výtahu a cloumá těmi od společných sklepů.

„Co tu ječíš jak na lesy?!“ vykoukne sousedka bydlící o patro níž od poštovních schránek.

„Neviděla jsi Aničku?“ pokračuje s očima navrch hlavy.

„Ne,“ zamyká sousedka prázdnou schránku, „neviděla jsem jí. Nemáte pořád chlastat, pak by se vám netoulala, kdo ví kde.“ Neodpustila si rada.

O pár minut později sjel dolů jeden z esenbáků doprovázejících sociální pracovnici.

„Tak kde jí máte?“ zvýšil hlas, protože se mu chýlila služba ke konci a neměl náladu trávit tu páteční večer.

„Nevím,“ sedla si na schody, složila hlavu do dlaní a začala bezmocně plakat, že by se nad ní i ochránce zákona slitoval.

„Tak jí půjdeme hledat,“ otevřel zadní vchod do domu, kterým chtěla Anička vyrazit zpět k holubům.

Čas nabral hlemýždí tempo, přesto se vystrašení Anička ani nepohnula ve svém úkrytu pod shody, kam zatím nikdo z dospělých nenakoukl.

„Vyhlas pátrání a zavolej psy,“ rezignoval starší z esenbáků.

„Soudruhu nadstrážmistře,“ vykoukl mladší z domu, „ve sněhu není jediná stopa a podle sousedky nevyšla hlavním vchodem, tak že bude v domě.“ Došel čerstvý absolvent policejní akademie k logickému závěru.

„Mladej z tebe jednou něco bude,“ souhlasí s mladším kolegou. „Prohledáme to tu.“

Po dalších deseti minutách se sešli u výtahu, aniž jí našli. Až mladého napadlo zkontrolovat prostor pod schody.

„Tady je,“ usmál se od ucha k uchu. Byl to na dlouho poslední úsměv, který uviděla. 

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.