Neochotně souhlasí. Stejně nemá na výběr. Kdyby protestovala, riskuje, že jí odvede až domů, takto bude mít možnost proklouznout zadním východem z domu a vrátit se zpět.
Nezbylo jí nic jiného než se zachumlat do kabátku a vyrazit zpět cestou, kterou pokrývá padající sníh.
„Už jsem se bál, že budou vánoce na blátě.“ připomněl jí blížící se svátky.
„Hm,“ uchýlila se k minimální konverzaci, protože jí začíná ovládat hrůza, že neunikne otcově hněvu.
„Neboj, to bude dobré.“ zastavuje před jejich vchodem.
„Děkuji za čaj a večeři.“ loučí se slzami v očích.
„Co tu dělají esenbáci?“ kouká na zaparkované auto s majákem, nezaměnitelnými pruhy a dvěma černými písmeny na dveřích.
„Nevím,“ odpověděla a otřásla se ještě víc než, když šla kolem místnosti s otomanem.
„Tak běž domů,“ čeká, až si odemkne vchodové dveře a zmizí v chodbě vedoucí k výtahu.
„Michale neviděl jsi naší Aničku?“ slyší vystrašený hlas.
„Jo. Teď šla domu.“ odpovídá se zakloněnou hlavou, směrem k balkónu v posledním patře.
„Díky bohu.“ Matka zmizela v bytě bez rozloučení.
„Bůh spíš s Aničkou,“ pokřižoval se, sedl na kolo a vyrazil zpět k maringotce.
Anička vešla do chodby, rozsvítila světlo a nejistě stiskla tlačítko, které přivolá výtah. Když konečně sjel z některého z horních pater, vyděsil jí mamky křik a pak i překotný běh po schodech, protože nechtěla čekat, až výtah vyjede zpět. Nepochybně v tu chvíli nepřemýšlela nad možností, že v něm Anička pojede nahoru.
„Aničko kde jsi,“ ječí jako smyslu zbavená, sotva seběhne do přízemí.
Samozřejmě neopomene otevřít dveře prázdného výtahu a cloumá těmi od společných sklepů.
„Co tu ječíš jak na lesy?!“ vykoukne sousedka bydlící o patro níž od poštovních schránek.
„Neviděla jsi Aničku?“ pokračuje s očima navrch hlavy.
„Ne,“ zamyká sousedka prázdnou schránku, „neviděla jsem jí. Nemáte pořád chlastat, pak by se vám netoulala, kdo ví kde.“ Neodpustila si rada.
O pár minut později sjel dolů jeden z esenbáků doprovázejících sociální pracovnici.
„Tak kde jí máte?“ zvýšil hlas, protože se mu chýlila služba ke konci a neměl náladu trávit tu páteční večer.
„Nevím,“ sedla si na schody, složila hlavu do dlaní a začala bezmocně plakat, že by se nad ní i ochránce zákona slitoval.
„Tak jí půjdeme hledat,“ otevřel zadní vchod do domu, kterým chtěla Anička vyrazit zpět k holubům.
Čas nabral hlemýždí tempo, přesto se vystrašení Anička ani nepohnula ve svém úkrytu pod shody, kam zatím nikdo z dospělých nenakoukl.
„Vyhlas pátrání a zavolej psy,“ rezignoval starší z esenbáků.
„Soudruhu nadstrážmistře,“ vykoukl mladší z domu, „ve sněhu není jediná stopa a podle sousedky nevyšla hlavním vchodem, tak že bude v domě.“ Došel čerstvý absolvent policejní akademie k logickému závěru.
„Mladej z tebe jednou něco bude,“ souhlasí s mladším kolegou. „Prohledáme to tu.“
Po dalších deseti minutách se sešli u výtahu, aniž jí našli. Až mladého napadlo zkontrolovat prostor pod schody.
„Tady je,“ usmál se od ucha k uchu. Byl to na dlouho poslední úsměv, který uviděla.