Křišťálové lustry rozhazovaly po sále třpyt, který se tříštil v odrazech zrcadel. Vzduch byl chladný a slavnostní, jako by prostor sám chtěl připomínat kázeň a odstup. Vysoko na křesle seděla postava v tmavém rouchu, vzpřímená a klidná, ruce sevřené v klíně tak pevně, až klouby zbělely. V očích se jí přesto zaleskl stín neklidu, sotva patrný, ale přítomný
Z opačné strany sálu se blížila druhá – mladší, štíhlá, oblečená v přiléhavém oděvu, který působil nepatřičně jako vzdor vůči strohému prostředí. Její kroky na mramoru zněly jistě, ale přesto nesly cosi křehkého, cosi, co by se dalo zaměnit za odhodlání i za strach. Zastavila se těsně u křesla, položila prsty na opěrku a nechala je sklouznout dolů, dokud se nedotkly hřbetu složených rukou.
Dotek byl lehký, skoro náhodný, a přesto způsobil, že vzduch mezi nimi zhoustl. Sedící matka představená ucítila, jak jí prudčeji zabušilo srdce, jak se dech na okamžik zarazil. Pohled zvedla pomalu, jako by v něm bylo víc odvahy než v samotném těle. Když se jejich oči střetly, napětí bylo hmatatelné – nevyslovená otázka, nabídka, i zákaz v jednom.
Novicka se naklonila blíž, sotva o pár centimetrů, ale vzdálenost se tím proměnila v cosi nesnesitelného. Její vůně byla těžší než kadidlo, něžnější než růženec v prstech. Látka, která obepínala její tělo, se dotkla tmavého roucha, a ten kontrast byl výmluvnější než celé kázání. Střet dvou světů – přísnosti a touhy – a přesto v tom bylo cosi přirozeného, jako by se ty dvě části navzájem doplňovaly.
Ruka, která měla zůstat pevně sevřená, se nepatrně uvolnila. Prsty se ani nepokusily uhnout, naopak, setrvaly pod těmi cizími déle, než by dovolila pravidla. Bylo v tom tiché přiznání, jemné jako pírko, ale těžké jako kámen. Hlas rozumu velel odvrátit se, ale tělo už bylo o krok dál.
Sál se mezitím rozplynul do mlhy. Už nebylo slyšet nic než jejich dech, pomalý, rozechvělý, smíšený v jediný rytmus. Mladší se sklonila ještě níž, tvář na dosah, a v očích se jí blýskl úsměv – ne výsměšný, ale něžný, téměř prosebný. Ticho se napjalo jako struna.
A pak se jejich čela dotkla. Byl to polibek, který se ještě nestal, a přesto je obě pohltil. Zavřená víčka, rozechvělé rty jen na krok od sebe. Čas se zastavil v okamžiku, který nebyl ani odmítnutím, ani svolením – byl jen příslibem.
Bylo to něžné mučení, sladké a bolestné zároveň. Věděly, že hranice je překročena už teď, že návrat zpět není možný. A přece nikdo neuhnul. Zůstaly v té blízkosti, v té křehké rovnici mezi touhou a povinností, a sál kolem nich se stal jen kulisou, která zmizí, jakmile se jejich rty konečně setkají.