Kletba rodu Stormwallů - 1.díl

Světlovlasý mladík opustil rozjařenou společnost, kterou pozval jeho otec na každoroční oslavu matčiných narozenin. Stejně jako jiné roky předcházel večerní hostině odpolední hon, který nebývá na přelomu léta a podzimu častým jevem. Dokonce je jediným lovem na vysokou v několika sousedních hrabstvích.

Slavit matka narozeniny o měsíc dřív, kdo ví, jakou kratochvíli by si rodiče vymysleli, napadlo hubeného potomka, při cestě do stáje. Osedlá si svého oblíbeného koně a vyrazí za svou milou, která již čeká v altánku.

„Dobrý den,“ pozdravil mladíka podkoní hřebelcující koně jeho otce.

„Dobrý, Piete. Jaký byl hon?“ Zeptal se prošedivělého muže během nandávání sedla.

„Skvělý jako vždy, škoda, že jste také nejel.“

„Víte, jak mě tato zábava nudí.“ Muž se místo odpovědi jenom usmál a přešel k dalšímu koni, který mezitím vypil všechnu vodu.

Přes den bylo pro tuto roční dobu nezvykle teplé počasí, což je jeden z důvodů, proč má s Betty schůzku v altánku. Za týden budou muset vzít zavděk kamenným domkem nad útesem, který zůstal po dědově smrti opuštěný.

„Hezkou projížďku, pane,“ vyprovodil podkoní mladého šlechtice ze stáje.

„Děkuji, Piete.“

Mladík vyvedl koně na prostranství před stájí. Zasunul levou nohu do třmenu a elegantním obloukem přehodil pravou přes hřbet svého nehnutě stojícího hnědáka. Lehké pobídnutí ho přimělo vyrazit po známé cestě, kterou chodí téměř denně. Nebyla to zrovna jízda s větrem o závod, jakou by bylo možné čekat od zamilovaného muže, naopak vyrazil rozvážným krokem, během něhož nemusí sledovat nástrahy v podobě nízko rostoucích větví, a může přemýšlet nad rozhovorem se svým otcem.

Nikdy necítil tak stísněný pocit při návštěvě otcovy pracovny tak, jako právě dnes. Možná když byl malý kluk a dostal vynadáno za rozbité okno při míčových hrách, ale to je dávno zapomenuto. Dokonce tuto příhodu nezmiňuje ani babička, když dojde na veselé historky z jeho dětství.

Dnes to bylo o něco horší. Usedl do křesla proti zachmuřenému otci, který po návratu z lovu začal odříkávat dlouho připravovanou řeč. Nebyl nikterak konkrétní, ale mezi řádky vyplynulo, že by se měl oženit s dcerou sousedního lorda a převzít správu hrabství.

Nevyhýbá se odpovědnosti za převzetí správy rodového majetku, ostatně k tomu byl celý život veden. Může tak zapomenout na svůj sen vyplout do nové země. Jako prvorozený zůstane na rodné hroudě, aby zveleboval práci svých předků.

Lehké povzdechnutí při přejezdu kamenného můstku, pod nímž bublá potůček procházející většinou pastvin na jejich pozemcích, ho přivedlo na poslední louku před altánkem. Teď už to není tak, jak děda s pýchou říkával – všechno, co vidíš je naše, protože dojel na konec panství patřící od nepaměti jejich rodině.

Kousek od altánku vidí volně se pasoucího koně, neklamné znamení, že je tu jeho drahá Rose. Po zádech mu přejel mráz při pomyšlení, že by si měl vzít Alžbětu, kterou mu chce otec vnutit jenom proto, aby se rozšířilo jejich panství.

Koho zajímá, že starý lord Withem nemá syna a chce díky sňatku zachovat rodovou linii. On přeci nebude nástrojem jeho touhy po zachování rodu, nemluvě o samotné Alžbětě, která od smrti své matky nesundala černou a děsí podivným chováním všechny potencionální nápadníky s titulem.

Teď si užije příjemné chvíle s Rose a rodinné záležitosti nechá na zítra, kdy je pozván lord Withem s Alžbětou na slavnostní oběd. Jestli ho otec zasnoubí, tak opravdu odjede do nové země, dal si slib, než pustil svého koně, aby se mohl volně popásat.

„Dobrý den, drahá.“ Vstoupil do dřevěného altánku, kde na něj čeká spokojeně vyhlížející Rose. Její plavé kadeře zapletené a zatočené do úhledných pramínků působí dnes ještě smyslněji než jindy. Miluje pohled na její něžně kulatý obličej s červenými líčky a dech beroucím úsměvem. Je to ta nejkrásnější žena, jakou kdy potkal. Je dokonce hezčí než jeho matka, kterou považují všichni muži v okolí za nejhezčí.

„Dobrý den, Williame.“ Usmála se na něj a natáhla ruku, kterou sevřel do své dlaně. Následoval polibek, který si vyžaduje společenská etiketa.

Další chvilka by přivedla většinu přihlížejících dam do rozpaků, protože ji objal a ukradl si pro sebe vášnivý polibek, kterým Rose připravil o zbytek vzduchu v jejích plicích, vzedmutých ve velkém výstřihu. Jak rád by do něj zabořil svou hladce oholenou tvář, povzdechl si, když pohlédl níž, než se sluší a patří.

„Jaký jsi měla den?“

„Těšila jsem se, až budeme spolu,“ usmála se na něj.

„Také jsem se těšil. Copak tě trápí?“

"Otec mě chce provdat."

"Ten můj má podobné plány."

Oba usedli do křesílek k nachystanému občerstvení, které přivezla její komorná s kočím. Nikdo netuší, jak oběma závidí, protože jim otec nebrání v lásce. Dostali od něj požehnání a na podzim jim dokonce vystrojí veselku, zatímco svoji dceru nutí do sňatku s tím tyranem Harrym.

Jednou viděla, jak zacházel s neposlušným koněm. Tolik zloby a nenávisti neviděla v ničích očích. Když dokáže pohrabáčem umlátit koně, který nepřeskočí proutěnou překážku, jak se asi chová k lidem, jež vyjádří odlišný názor?

„Raději odejdu do kláštera, než abych s ním sdílela jedno lože.“

„Na to je dost času, ještě tě nevede k oltáři. Něco vymyslím.“ Snaha vnést do posmutnělé atmosféry trochu pozitivního, mu z části vyšla. Pohlédla na něj svýma pomněnkovýma očima v naději, že jí dokáže pomoci. Přijal závazek, kterému bude těžké dostát, připustil po chvilce přemýšlení, jak z této prekérní situace ven.

„Mohu ti nalít čaj?“

„Děkuji. Sestra tě pozdravuje.“

„To je od ní milé. Děkuji.“ Vstala, aby svému milému nalila chladnoucí nápoj a na talířek připravila sladké pečivo, které má rád.

Další desítky minut do setmění probírali nejrůznější plány, jak se vymanit z rozhodnutí jejich otců. Bohužel na konci byl buď společný útěk, nebo klášter a cesta do nové země.

„Jistě přijdeme na řešení.“ Ukončil jejich podvečerní setkání, když slunce zamířilo za obzor a na cestě zaslechl kočár její komorné s kočím.

„Snad ano,“ políbila ho na rozloučenou se smutným výrazem ve tváři.

„Na brzkou shledanou,“ opustil kvapně altánek.