Kletba rodu Stormwallů - 2.díl
Oct 22, 2013

Kletba rodu Stormwallů - 2.díl

Pomněnkové oči ho doprovázely na zpáteční cestě do stáje, kde ho již netrpělivě vyhlížel podkoní Piet. William mu se zachmuřenou tváří předal uzdu a zašel do obytného křídla, kde každou chvíli začne slavnostní večeře. Převlečen z jezdeckých šatů přišel do hlavní haly jenom pár minut před tím, než pozval otec všechny přítomné ke stolu.

„Kde jsi byl?“ Zeptal se syna.

„Projet se.“

„Už je ti lépe?“ Pronikavým pohledem zkoumá ráno nemocného potomka.

„Teď již ano,“ připustil neochotně.

„To je dobře.“

V tu chvíli zahlédl William lorda Withema s Alžbětou v bílých šatech. Absence černé ho natolik vykolejila, že než stihl požádat otce o vysvětlení, co tu dělají, zůstal sám v hale. Snad mě nechce oženit už dnes večer, napadlo ho vzápětí. Musí připustit, že je to více než reálné, protože otec dokáže být v některých otázkách velmi nevyzpytatelný. Ohlášky u příležitosti oslavy matčiných narozenin jsou přímo ideální, posteskl si.

„Jsem velmi pyšný, že mohu oznámit zasnoubení mého syna Williama a dcery lorda Withema, Alžběty. Na vás drazí snoubenci.“ Poté pozvedl pohár vína.

„Otče?“ Zvedl se překvapený William ze svého místa naproti Alžbětě.

„Ano, synu?“

„To snad nemyslíš vážně?“

„Naprosto. Právě jsme se s lordem domluvili.“

„A můj názor tě nezajímá?“

„Jaký názor?“

Všichni hosté upřeli své pohledy na vzteky rudnoucího mladíka, který se chystá vzdorovat vůli svého otce. Jistě není první ani poslední, který nesouhlasí s předem domluveným sňatkem, kde všichni tuší pouze majetkový zájem, neboť oba rody do dnešního dne nic nespojovalo. Dokonce jejich pradědové vedli pře o několik pastvin.

Kdyby místo naštvaného otce sledoval proti sobě sedící Alžbětu, asi by se rozhodl rovnou. Její oči, její do stolu zatnuté prsty, její úzké rty i do křeče stažený obličej, stejně jako napnuté tělo čekají, že bude souhlasit, jinak ho na místě zardousí. Není pochyb, že by dokázala jedním skokem překonat široký stůl plný těch nejvybranějších pochutin, aby kostnatýma rukama stiskla hrdlo, které nevypustí ani hlásku.

„Ale nic,“ odhodil do prázdného talíře papírový ubrousek. „Omluvte mě prosím.“ I v tak emotivně vypjaté chvíli dokázal zachovat dekórum.

Už fakt, že odejde z oslavy svého zasnoubení, je pro jeho otce nepřijatelné. Bohužel nereaguje na jeho výzvu, aby se vrátil zpět. Tak přesně to vážně nemá v úmyslu.

„Pacholek jeden,“ uleví si mezi zuby. Kdo ví, po kom je tak horkokrevný, zaměstná otec na zlomek vteřiny svoji mysl nepodstatnou otázkou.

Polohlasně vyslovená poznámka vyloudí matce na tváři lehký úsměv. Má v živé paměti, jak probíhaly jejich podobně nečekaně oznámené zásnuby. Jediný rozdíl byl ten, že tehdy neodešel od stolu a přijal otcovo rozhodnutí se skřípěním zubů.

„Nebyl jsi jiný,“ utrousila.

„To snad nemyslíš vážně, ty se ho ještě zastáváš?!“ Vrhl na ni zlostný pohled, jako by za to mohla. V jeho očích vlastně může, protože ho takto vychovala.

„Chtěla jsem ti, drahý, připomenout naše vlastní zásnuby a tvůj slib, že něco takového svému synovi nikdy neuděláš.“

„A dost,“ bouchl do stolu, a pak se chytil za srdce.

Snaha vstát s rozhodným gestem a vyrazit za neposlušným synem vyzněla jako fraška v nepovedené hře, plné teatrálních výstupů hlavních postav. Nebýt brunátného obličeje a lapání po dechu, asi by mu půlka sálu zatleskala.

Zhroucen v židli nepřítomně kouká za poslední židli u dlouhého, slavnostně nazdobeného stolu. To není ani trochu vtipné.

„Doktore,“ volá vyděšená Lady Elizabeth.

Mezi pozvanými hosty je naštěstí i rodinný lékař, který bohužel konstatuje smrt lorda Stormwalla.

„Je mi líto, lady Elizabeth,“ zamáčkl mu oči.

Slavnostně naladění hosté opustili jídelnu dřív, než lorda odnesli. Zámek obklopila neproniknutelná tma, kterou ruší jediné světlo. Malá chladná místnost, kam ho odnesli, nabízí smutný pohled na ženu oplakávající svého zesnulého muže.

William přijal zprávu o smrti svého otce bez projevu jakékoliv emoce. Boj mezi bolestivou ztrátou a tím, co mu chtěl udělat, svádí boj uvnitř truchlící duše. Vždy ho učili nedávat svoje pocity najevo. Dnes to poprvé porušil a otce to stálo život. Mohl by si to dávat za vinu, ale k čemu. Život mu to nevrátí.

„Je nutné zaujmout jeho místo,“ pronesl skoro obřadně, než ulehl do postele.

Ráno mu přišel kondolovat snad každý člověk z širého okolí. Stejně tak dorazili na lordův pohřeb, aby mu vzdali hold, který si jistě zasloužil. Byl čestný a spravedlivý. Ani William nemohl říct křivého slova, tedy nebýt těch posledních, které od něj slyšel. Bude chvíli trvat, než to překoná.

„Vezmeš si Alžbětu?“ Zeptala se ho matka po pár měsících.

Místo odpovědi uviděla jeho vzpurný pohled, který prozradil, že poslední otcovo přání rozhodně nenaplní. Pak odešel do stáje, aby si osedlal svého hnědáka, který sotva ucítil pobídnutí, vyrazil směrem k altánku, kde nebyl od onoho smutného večera.

„I ten kůň ví, kam mě srdce táhne.“ Prohodil, když se ohlédl za mizejícím zámkem.

Dnes není den jejich tajných schůzek, přesto chce strávit pár hodin v altánku, jenž mu přinesl tolik světla do života. Možná bude mít štěstí a zastihne Rose při odpolední svačině.

Konečně překonal poslední louku, která ho dělila od altánku. Nikde nevidí pasoucího se koně, ani kočár, kterým by mohla přijet. Není divu, vždyť tu nebyl několik měsíců a dny už nejsou tak teplé, aby zde mohla vysedávat. Přesto zamířil k dřevěné stavbě. Pustil koně a usedl do svého oblíbeného křesla. Moc mu chybí, připustil neslábnoucí cit ke své milé. Měl by. Ano, měl by...

Pokud se může za něco považovat, pak za muže činu. Žádné dlouhé přemýšlení nad společenskými konvencemi. Překonal smutek nad ztrátou svého otce a matčina otázka ho přiměla k zodpovězení otázky, kterou ženu by chtěl po svém boku. Má v tom naprosto jasno, teď bude záležet na tom, zda ona bude chtít a co její otec.

„Sire Wilsone, chtěl bych vás požádat o ruku vaší dcery.“ Opakuje si celou cestu k rozlehlému domu stojícímu k lesu zády a zátoce čelem.

Měl by ses nejdřív zeptat Rose, zda tě bude chtít za muže, radí mu podvědomí. Přeci ji nechce přivést do stejně prekérní situace jako jeho otec. Přijede k nim a snad bude mít štěstí, že ji někde potká.

„Mohl bych mluvit se slečnou Rose?“ Zazvonil na hlavní dveře, které mu otevřel prošedivělý majordomus. Ta podoba, zarazil se na chvilku, skoro jako by zazvonil u vlastních dveří.

„Ano jistě. Pojďte prosím dál, lorde Stormwalle.“ Uvedl ho do přijímacího salónku.

„Co si přejete,“ přerušil mužský hlas prohlížení namalovaných krajinek, visících na všech zdech salonku.

„Rád bych, Sire Wilsone, mluvil se slečnou Rose.“

„Co jí chcete?“ Z hlasu subtilního muže nezmizel podezíravý tón.

„To bych jí rád řekl sám.“ Odpověděl klidným hlasem a zadíval se na obraz zachycující "jejich" altánek.

„Není tu.“ Víc než odpověď ho zajímá reakce mladého lorda.

„A kde je?“ Nejspíš ho chtěl dostat právě sem, načapat otce své nastávající při lži. Jenom teď neví, k čemu mu to bude. Říct Rose - tvůj otec je lhář - není dobré. Jistě by k otci ztratila respekt. Možná k mužům obecně. Podle učitele filozofie jsou ženy v jejím věku náchylné k podobným nepředloženostem. Neví, zda má učitel pravdu a ani to nechce zjišťovat.

„U sestřenice.“

„Viděl jsem ji v patře.“ Odvětil, aniž by mu věnoval jediný pohled.

„Chcete snad říct, že jsem lhář?“

„A jste?“

Opáčil otázkou, aby pohlédl brunátnějícímu muži do očí. Podobně začal konec jeho otce. Sir Wilson naštěstí netrpí žádným neduhem, takže může po chvilce pokračovat v obhajobě svého tvrzení, které bere s příchodem jeho dcery za své.

„Slyšela jsem, že máme vzácnou návštěvu,“ vstoupila jakoby nic do přijímacího salonku. Po matčině smrti často doprovází svého otce, při nejrůznějších společenských událostech.

„Dobrý den, slečno Rose, rád bych s vámi mluvil o samotě,“ drobnou úklonou směřoval nově příchozí, druhou část věty pak jejímu otci.

„Omluvte mě,“ zakoktal otec. Jeho kvapný odchod ani jednomu z nich nevadí.

„Moc jsi mi chyběla." Políbil svoji lásku, sotva za otcem zaklaply dveře.

„Ty mě také. Co tě přivádí?“

„Chci tvého otce požádat o tvoji ruku.“

„Aha.“

„Tedy pokud bys mě chtěla za muže?“

„To nevím,“ usmála se.

Jediná chvíle, kdy má nad mužem navrch, je právě teď, než řekne své - ano. Podle Williamovy reakce to trochu přehnala. Jistě, žádost o ruku není nejlepší téma k žertování. Přesně tak může vnímat její odmítnutí doprovázené úsměvem. Přišel s naprosto vážně míněnou nabídkou, na kterou očekává kladnou odpověď.

„Jistě, že si tě chci vzít za muže.“ Předběhla ho s ujištěním, než se stihl nadechnout.

„To jsem rád. Kdy myslíš, že bude nevhodnější čas požádat tvého otce o tvoji ruku?“

„Co zítřejší oběd?“

„Dobrý nápad. Myslím, že matka bude ráda za tak příjemnou návštěvu.“

„Měla jsem na mysli oběd u nás.“

„A... Jistě. Máš pravdu. Tak zítra.“

„Budu se těšit,“ podala mu ruku na rozloučenou.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.