S klíči a doklady v kapse jdu ze schodů ke vchodovým dveřím. ČEKÁ NA MĚ VENKU, zní mi v hlavě Debřina věta. Čeká a bojí se, mohl bych dodat. Také mám strach, ne takový, při němž se mi klepou kolena, ale vnitřní z toho co bude dál. Už si nejsem jistý, že bych její problém řešil tak radikálně jako před pár hodinami.
Možná bude stačit domluva, přicházím na chuť diplomatickému řešení, které padá, když vidím její nešťastné oči, jimiž mě vítá.
„Ahoj,“ špitne a táhne mě za roh.
Nejspíš čeká, že nás Debra sleduje z okna, a má pravdu. Než zahneme za roh, mrknu k oknu v horním patře, kde mizí její hlava.
„Jak je?“ zjišťuji místo pozdravu.
„Teď to nechci řešit,“ otáčí mě zády k domu a tlačí k popraskané omítce, aby se mi v následujícím okamžiku přisála k překvapeným pootevřeným ústům.
Nemohu říct, že by to bylo špatné, jenom snad nezvyklé, protože nezačínám první rande s cizím jazykem ve svých ústech. Ano, mohu připustit, že ji nevidím poprvé. Přesto je na můj vkus moc hr. Rád bych začal lehkým oťukáváním a ne rovnou zaděláním na dalšího potomka.
Z francouzské konverzace nás nevyrušila ani babča šourající se kolem nás. Možná přidá průpovídku o nevychované mládeži, která nemá tolik studu, aby zalezla někam do průchodu, ale pak si jistě vzpomene na svá mladá léta, když mezi světovými válkami motala hlavu mladíkům v širokém okolí.
Také budu jednou vzpomínat, ale ne teď a tady. Na to přijde čas za padesát let, pokud budu tou dobou ještě naživu. Vida, otázka dožití přinesla jejího "přítele", který je snad schopen pouštět hrůzu na tohle po lásce toužící stvoření.
Konečně usoudila, že mě dostatečně rozehřála, s čímž souhlasí můj věčně nespokojený rozkrok, a může přejít k dalšímu kroku. Dotáhne mě k lavičce v parku u autobusové zastávky, kde mě nechala před pár hodinami, aby usedla na oprýskané opěradlo a botami zašpinila nalomené hranoly určené k sezení, které zřejmě vadily místním výrostkům.
Nevzala to příliš zeširoka, zato mě zahrnula rozsáhlým výčtem všeho, co ji trápí. V každé druhé větě figuroval její přítel, který není otcem dvouleté dcery. Vysypala na něj tolik špíny, že by si od něj nikdo nevzal ani kůrku chleba, i kdyby to bylo poslední sousto na celém světě.
Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, je vzít ji pryč. Což odmítla, protože na malou nesáhne a ona už to nějak přežije.
„Naštěstí po mně nechce sex,“ povzdechla si a pak s vyděšeným výrazem pohlédla na hodinky. „Už musím.“
Ještě jeden polibek a pak mě opět opustila.
Pan Hrušínský by řekl, že tento způsob léta se mu zdá poněkud nešťastný a já bych s ním v propukajícím jaru souhlasil. Snad s drobnou úpravou, že tento vztah se mi zdá poněkud divný. Jestli bude nešťastný, to ukáže čas. Třeba dopadnu jako Mirek, který přišel, viděl a odešel, aniž by zvítězil. Nevím, zda je možné dosáhnout něčeho, co bych označil za vítězství.
Druhý den jsem si v práci přečetl mail od Andrejky z Holandska, že by přijela na červnovou akci do Pensionu, což mě přivedlo k nezodpovězené otázce, zda se mnou Iva zítra vyrazí.
Večer v parku přišly na přetřes důležitější věci, než je víkendové povyražení. Snad ji dneska potkám při cestě z práce.
Nachystán na zastávce vyhlížím tramvaj, v níž mě včera překvapila. Bohužel ji nikde nevidím, ani když vystupuju a podcházím čtyřproudou silnici. Místo čekání, až pojede autobus, vyrážím pěšky. Možná mi procházka pomůže urovnat zmatek v hlavě.
Při vstupu do domu jsem na tom stejně jako při vystoupení z tramvaje, stejně jako včera večer a dokonce stejně jako včera odpoledne, kdy mě nechala stát u zastávky a vyrazila domu.
Z dalších chmurných myšlenek mě vytrhla Debra, která začala plánovat zítřejší odjezd.
„Neboj, budu nachystaná včas,“ ujišťuje mě s poukázáním na hromadu oblečení, kterou má zabalenou v tašce a neopomněla ukázat šaty, v nichž pojede.
Snad stihne líčení, usmál jsem se při brzkém usínání, které přišlo na řadu ve čtvrt na devět. Dal jsem Ivě akademickou čtvrthodinku, ale víc ne, protože musím brzo vstát a čeká mě náročný den, jenž nejspíš skončí až v sobotu nad ránem.
Nepamatuji si, že bychom šli spát před rozedněním. Ostatně pro některé je to jedna z mála nocí v roce, kdy mohou hodit vše za hlavu a být jenom samy sebou. Příjemný pocit, který mi pravda začíná trochu všednět, protože nemusím brát ohled na to, zda je někdo doma.
SVOBODA, zajásal jsem nejednou a dnes si ji znovu užiju, jenom to nebude takové, když vím jak je na tom Iva.
Ani páteční cesta hned v půl čtvrté nepřinesla kýžené setkání a já začal přemýšlet, jestli mám vůbec jet.
„Hádej, kdo je tu?“ vyjekla na mě Debra, sotva jsem otevřel dveře.
„Doufám, že holky, protože dneska na nikoho nečekám.“
„Ahoj,“ proběhla kolem ní Iva a vrhla se mi kolem krku. „Moc jsi mi chyběla.“ Vlepila mi pusu a zůstala u ženského rodu, protože na tu chvilku, než se převléknu, nebude přepínat.
„Kdy se musíš vrátit?“
„Do nedělního večera jsem jenom tvá,“ usmála se a odložila moji zapálenou cigaretu, aby si sedla obkročmo na můj klín. Podotýkám, že volné kalhoty už leží ve skříni a mám na sobě minisukni.
„Chceš mě připravit o rodinu?“ vypískl jsem jako Debra.
Vážně není nic moc přisednout si vlastní koule. Naštěstí si dosednutí rozmyslela a já mám ještě šanci splnit předsevzetí o zplození syna.
„Necháme to na později, ale pokud budeme chtít mít soukromí, tak musíme vyrazit, protože dvoulůžáků není v Pensionu nepřeberné množství.“
„Nejsem proti,“ políbila mě na tvář, aby mi nerozmazala rtěnku.
„Deb, jak jsi na tom? A kde je Fren? Ráda bych vyrazila.“
Sotva jsem to dořekl, zazvonil zvonek.
„Je pod barákem,“ zahlásila Debra.
„Tak ať tam počká a ty sebou hoď. Vyrážíme.“ Zavelel jsem k opuštění města za účelem prožití neřízeného šílenství, které nepochybně propukne, až za námi zapadnou dveře Pensionu.
„Ahoj, Fren,“ překvapil jsem nesmělého človíčka, „převlíkneš se až v Pensionu.“
Usedly jsme a za pár minut vyrazily. Cesta ubíhala za neustálého Debřina švitoření, takže nebylo nutné zapínat rádio, které by mohlo přehlušit hluk motoru či spíš trapného ticha.
Moje mysl byla zaměstnaná vším kolem Ivy, která nepřítomně sledovala ubíhající krajinu a introvertní Fren. Ta mlčela jako vždy. Člověk z ní kromě pozdravu nedostal kloudného slova. Dokonce ani když přišel s konkrétní otázkou. Jenom pokrčila rameny s pokusem o nesmělý úsměv, co má zakrýt její rozpaky či dokonce nerozhodnost. Prostě Fren.
„To jsou k nám hosti,“ zakoulel Jerry očima, když nám otevřel dveře Pensionu. „Trousíte se jak švábi na pivo,“ neodpustil si prostořekou poznámku.
Přesně pro tu prostořekost ho mám rád. Je sám sebou a na nic si nehraje, i když by jako spolumajitel mohl. Nepatří k těm slizkým podbízivým lidem, kteří chtějí jenom moje peníze. Ne, že by je nechtěl, ale není to ten typ, co mi bude mazat med kolem úst a pak mě pomluví. Bohužel už jsem na pár takových "přátel" narazil. Dokonce jedna taková nejspíš za chvíli dorazí.
„Ahoj, jak se máte?“ slyším za zády její ječák. Další z těch co dokáží přeřvat benzínovou sekačku a nepřijít přitom o hlas.
„Ahoj, držko. Co je ti do toho?“ odsekl jsem ve snaze zbavit se jí.
„Ahoj, Fren,“ zamířila svoji pozornost na tu malou nebožačku. „Můžeš spát u nás,“ vzala jí tašku a odtáhla do patra.
„To bude noc plná vášně,“ ušklíbl se Jerry.
„Doufám, že ne. Máš pro nás dvoulůžák?“ usedl jsem na barovou stoličku a tašky nechal ležet ve vedlejší místnosti.
„Co je to tu za harampádí?“ rozčílil se Tom, když málem zakopl o moje zavazadlo.
„Milostivá chce dvoulůžák.“
„Nejsou,“ rozhodil rukama střapatý prcek v trenýrkách a zmizel v kuchyni za barem.
„Nejsou,“ napodobil Jerry svého partnera. Rozšafný výraz, který opouštěl jeho obličej jenom zcela výjimečně, mě tentokrát nepobavil.
„Tome,“ houkl jsem do pootevřených dveří.
Iva usedla vedle mě a poprosila o vinný střik. Debra vyrazila do patra, aby zachránila Fren.
„Mám to psát na jeden lístek?“ zeptal se Jerry. Oba upřeli pohled na mě, zatím co já chtěl vytáhnout Toma z kuchyně, aby vyřešil náš problém s ubytováním.
„Nemám,“ zahučel ze dveří, „oba jsou rezervovaný.“
„Nejsou,“ opravil ho Jerry. „Včera volala hraběnka, že nepřijede. Čtyřka je volná.“ Podal mi klíč.
„Jo, piš to na jeden účet,“ odpověděl jsem mu. „Jenom hodím tašku nahoru. Hned jsem zpět,“ zašeptal jsem Ivě do ucha.
Vyběhnout po úzkých dřevěných schodech s obří taškou a na podpatcích? Neznám větší adrenalinovou šílenost, protože nehrozí jenom výron kotníku, ale taky pár modřin, pokud bych ztratil stabilitu. Přesně na to jsem myslel, když mi kamarádka přivezla první lodičky na jehlových podpatcích a já šel poprvé po špičkách opačným směrem. Rozhodně nejde zapomenout na první chůzi v něčem tak nepohodlném. Mnohokrát jsem si říkal, kdo mohl vymyslet takovou šílenost, než mě zaujal pohled do zrcadla na nejhezčí nohy. Samozřejmě, že byly moje.
„Nahoře to vypadá jak za husitských válek,“ usmál jsem se vlastnímu přirovnání před usednutím zpět na barovou židli.
„Obsazeno,“ řekla automaticky, když jsem usedal. „Jé, promiň, miláčku,“ opravila se a poprvé použila něžně znějící oslovení.
Jerry chtěl něco říct, ale při pohledu na mě si vystačil s významným povytažením koutků. Ať by řekl cokoliv, nejspíš bych to nechal bez obvyklého komentáře, protože si poprvé v dámském užívám večer ve společnosti ženy, která mi řekla miláčku. Při rozhlédnutí kolem bych narazil na závistivé obličeje, ale moje pozornost patří jenom jí.
„Dáme si něco k jídlu?“ přepadl mě hlad.
„Já to říkám pořád, že láska prochází žaludkem.“ Neubránil se Jerry mému nadhozu a odpal to byl vskutku povedený.
„Původně jsem chtěla říct ne, ale to by vypadalo, že tě nemám ráda.“ Usmála se na Jerryho.
„Mě?“ Jerryho vyděšený výraz mě opravdu pobavil.
„Milostivá, tak nádhernou ženu byste z postele přeci nevyhnala.“ Oplatil jsem mu průpovídku.
„A jak rychle,“ začal kývat hlavou při hledání jídelního lístku.
„Nezdvořáku,“ prohlížím důvěrně známý seznam jídel.
Z dalšího pošťuchování nás vyrušil zvonek oznamující příchod nových hostů. Pravidelný večírek začal nabírat na hlasitosti.
Po večeři jsem navrhl zajít do mezipatra, abychom vyzkoušeli parket. Miluji tanec stejně jako sex. Než dojde na druhé, chtěl bych si dosyta užít toho prvního.
Stejně jako nechci řešit, co bude, až přijedeme, tak nechci řešit, jestli první společnou noc zakončíme jenom polibkem, nebo něčím fyzicky náročnějším. Teď rozpohybuji svoje tělo díky tanečním písničkám.
S dalšími skladbami se parket zaplnil a já si začal přát něco pomalejšího, protože paruka začala fungovat jako zimní čepice. Přidat ještě jednu písničku, začaly by ze mě stékat čůrky potu.
„Musím ven,“ přitiskl jsem ústa k jejímu uchu.
„To je zima,“ zatřásla se, sotva vyšla na verandu sousedící s tanečním parketem.
„Potřebuju vychladnout. Paří se mi hlava.“ Sáhl jsem na paruku.
„Ať tě to ani nenapadne,“ chytla moji ruku.
Všechny ženy před ní by ze mě nejraději servaly cokoliv ženského, ale ona… Do očí mi vehnala slzy. Nejraději bych se schoulil do klubíčka a brečel jak malé děcko. Stačila jediná věta, která mě dostala na kolena. Velký tvrďák připravený bojovat proti všemu je s rozumem v koncích.
„Copak je, Sam?“ zaregistrovala moji slabost.
Její pohled do mých očí mě až zamrazil, protože chtěl proniknout dál, než jsem ochoten ji pustit. Vše má své místo i svůj čas, pokud nechci sčítat ztráty, jež přicházejí s koncem každého vztahu. Tak jsem se zapřísáhl, že tu další nepustím ani o milimetr blíž, protože napáchá ještě větší škodu než ta předchozí.
Po pár dnech známosti a jednom rozhovoru nemám pocit, že zrovna ona je ta pravá. Není v tom žádné áááách, které by mě zbavilo všech zábran pomáhajících chránit moje zranitelné nitro.
Jsem tvrďák, opakuji si pro sebe.
„Je to šílené,“ začínám pozvolna z jiného soudku.
„Copak?“ snaží se o účast.
„Že se sejde banda chlapů, někteří dokonce utečou od rodin, aby se převlékli a celý večer křepčili. Ráno uloží svá tajemství na další měsíc do tašek jako by nic a rozprchnou se s nadějí, že si to za měsíc nebo za půl roku znovu zopakují.“
„Co je na tom šíleného?“ nechápe moje myšlenkové pochody, což není nic divného.
Občas sám nechápu, co mi lítá hlavou, jak by to pak mohli chápat úplně cizí lidé, kteří jsou v tomto směru normální. Asi nemohou, uzavřel jsem pro sebe mnohokrát debatu na téma, zda nás okolí pochopí nebo jenom přijme či bude za hlasitého skřípění zubů tolerovat.
Nejsem si jistý budoucím vývojem, ale jednou na tohle budeme s úsměvem vzpomínat a další generace trans lidí nám to nebude věřit. Budeme exoti mezi exoty, kterým nebude nikdo rozumět. Budeme ukončená vývojová větev mezi neznalostí a prolomením dalšího společenského tabu.
„Ale nic,“ mávnu rukou nad snahou vysvětlovat něco, co vlastně ani nejde.
„Nepůjdeme dovnitř? Je mi zima.“ vzdala snahu proniknout za ostře střežené hradby.
***
Nejzábavnější na srazech bývají rána, kdy se kolem poledne vymotá většina v pátek trsajících nebo jenom popíjejících lidiček ve své civilní podobě. U mnohých jsem zpočátku nebyl schopen přiřadit jména k úplně jiným tvářím, což není podstatné, spíš úsměvné.
Iva mě donutila oholit zarůstající tvář a vyrazit k obědu v letních šatech, zatím co ona zůstala u upnutých kalhot. Nechápu, proč s její postavou nezvolí i něco odvážnějšího než jsou dvě nicneříkající roury.
„Dobré ránko vespolek,“ zdravím, abych dostal od Jerryho uvítání v jeho stylu.
„No to je dost, že jste se konečně vyhrabali,“ prohodil s násilně rozlepenýma očima, protože musel vypustit první už kolem sedmé ráno, aby stihli vlak.
Každoměsíční úlet do svého světa se schovává za různé výmluvy a přináší různé oběti, ale každému z nás stojí za to. I když nevím, jaké je to tajit před manželkou a dětmi, protože jsem to tajil jenom před rodiči, což bylo nejspíš o kousek jednodušší. Teď už nemusím ani to. Ne že by to věděli, ale mohu si dělat, co chci a kdy chci, aniž by měli možnost to zjistit.
„Dvakrát tvoji vyhlášenou snídani a dvě kávy k tomu,“ mažu mu med kolem úst.
Slovo vyhlášená zabrnkalo na jeho ješitnost. Odcupital jako Debra ke dveřím do kuchyně, aby předal objednávku Tomovi, který s námi seděl na baru do kuropění a teď vypadá jako přejetý parním válcem.
Zajímalo by mě, jestli měl chuť na sex, protože já ho poprvé ve svém životě odmítl.