Víkendové nicnedělání kombinované se spaním zakončila nedělní návštěva Mirka s jeho teď už ne tak úplně novou přítelkyní, která přišla opět v upnutých kalhotách a tílku nachlup stejného střihu jako měla v pátek.
Abych neotravoval nově příchozí svojí pokaženou náladou z blížícího se pondělka, zaplul jsem na lodžii.
Což zjevně nikomu nevadilo a Debra plynule navázala tam, kde v pátek přestala. Vážně děsivé. Raději usedám na svou židli, abych si zapálil cigaretu.
„Neruším?“ strčil Mirek do dveří svoji zarostlou tvář.
„Jasně že ne.“ Odvětil jsem bez další snahy o rozhovor, který by se musel logicky stočit k Ivě.
Pokud bude chtít tak o ní začne sám a pokud ne, nebudu to z něj páčit jako z chlupatý deky, protože přesně tak sdílný dokáže být.
Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně první holka, kterou nám přivedl ukázat. Jenom pořád nevím, odkud ji může Debra znát. Z práce to nejspíš nebude, protože je od rozhodnutí přejít na druhý břeh nezaměstnaná.
Mám rád záhady, ale tuhle nechám klidně plavat, protože zítra musím do Kolbenky a až dokouřím tuhle cigaretu, vlezu do vany a pak do postele bez ohledu na návštěvu.
Během odklepávání popelu nepadlo jediné slovo a než našel odvahu cokoliv říct, došlo na večerní rituál.
Páteční odpoledne mě opět vyhnalo z práce hned po úderu půl čtvrté, abych si vystál frontu nejprve v drogérii, protože mi došel odlakovač na nehty a pak také v diskontu s jedinou otevřenou pokladnou.
„Tak holky, kde to vázne?“ začínám pouštět hrůzu, když se mi podařilo dostat vodou naplněné kondomy do oholeného dekoltu.
Je nejvyšší čas vyrazit do klubu, abychom obsadili ta nejlepší místa.
„Už to bude,“ říká hodinu Debra, která podle Viki začala s přípravou hned po tom, co jsem vyrazil do práce.
Rozhodl jsem se nekomentovat stav, kdy je po osmi hodinách nalíčená, má oblečené stahovací body, silonky a přemýšlí, co si vezme na sebe.
„Ahoj Fren, pojď nahoru.“ Hází Debra klíče z okna poté, co zazvonil zvonek.
„Proboha, to snad ne,“ začínám propadat beznaději, že dnes vůbec nikam nevyrazíme.
„Ještě přijede Alexis a Nina,“ dorazila mě, když otevřela dveře od bytu zvonící Fren, která nemohla najít ten správný klíč.
„Máme snad den otevřených dveří?“ koukám na její vykulený výraz.
Chtěl bych podporu od Viki, která sedí u počítače a překládá. Bohužel mám smůlu, protože jenom vztekle kopne do dveří, které se stejně nezavřou.
Nejraději bych sebou praštil na postel. Štěstí, že jsem si to na poslední chvíli rozmyslel, protože by to vodou naplněné prezervativy rozhodně nepřežily.
Kdo ví, zda přežijí dnešní večer, napadlo mě při jejich rovnání do centimetrové mezery mezi posilovnou vyrýsovanými chudinkami a béčkovými košíčky černé podprsenky.
„Holky, ráda bych vyrazila ještě dneska,“ začínám lehce soptit, protože je mi pod parukou horko a soudružky mají potřebu si sdělovat nejnovější dojmy z nakupování holčičích kravinek.
„Jééé Mirek s Ivou,“ vyklonila se Debra po dalším zazvonění.
„To si děláte kozy?“ vylétl jsem jako čertík z krabičky.
„Ještě ne,“ odpověděla bezelstně Fren, čímž vyloudila na Alexiině tváři úsměv a málem připravila Ninu o oko. Uznávám, že není vhodné pronášet podobné výroky, když si cpe řasenku do oka.
„Ahoj vespolek,“ rozhlédl se Mirek po místnosti plné lidí, snažících se ze sebe udělat někoho jiného.
„Ahoj,“ vypískla Debra, která se nemůže nabažit Iviny společnosti. „Pojedete s námi?“ začala vyzvídat, místo aby konečně vytáhla něco, v čem pojede.
Mně definitivně došla trpělivost, tak jsem si sedl na svoji židli a zapálil cigaretu. Než spáchat masovou vraždu, tak raději přidám další hřebík do rakve. Než mě mohla napadnout další přirovnání, přišla Viki, jestli bych jí nedal cigáro a hned za ní vykoukla Debra s nachlup stejnou prosbou. Zatím co Viki jsem dokonce i připálil, tak Debra zalítla zpět, než jsem stihl pronést něco velmi peprného.
„Chudák chlap, který si ji jednou nabrkne,“ zavrtěla Viki zrzavým mikádem.
„Takovej sebevrah se ještě nenarodil,“ zkonstatoval jsem s cigaretou mezi rty.
Filtr začala obarvovat rtěnka z mých plných rtů, což se bohužel nedalo říct o mých nervech. Jestli nebudou oblečené, než dokouřím, tak pojedou sockou, dal jsem jim ultimátum a pohlédl na polovinu cigarety.
„Můžeme jít s vámi?“ opřel se Mirek o futro. „Iva by ráda zašla do Géčka.“
„Jasně. Jestli se nebojí?“
„Proč by měla?“ zeptal se nedůvěřivě.
Párkrát s námi byl a nikdy nedošlo k žádnému konfliktu.
„To byla řečnická poznámka,“ doplnila za mě Viki.
Občas mám pocit, že mě zná líp než já sám.
„Sekne ti to,“ prohodila Iva na adresu mojí černé minisukně, zeleného trička s krátkým rukávem a semišového kabátku, který mě má ochránit při zpáteční cestě, kdy už nebude takové teplo jako teď.
„Děkuji. Komplimenty od hezké ženy potěší.“
Nebýt tu Mirek, asi bychom pokračovali v konverzaci, která je tak na hraně něčeho, co bych označil jako flirtování, protože to bych s ní rozhodně nedělal. Stejně jako další bohulibé činnosti, bez ohledu na potřeby mého mužství trpícího v těsných dámských kalhotkách. Možná bych mohl zapřemýšlet, kdy jsem naposledy upustil páru, ale mám teď jiné starosti.
„Jestli hned nevyrazíme, nezbude na nás v salonku místo,“ houkl jsem do místnosti plné štěbetajících skorožen.
„Ale my ještě nejsme hotové,“ rozhodila Debra teatrálně rukama.
Vážně nechápu, proč si místo oblékání začala opravovat make-up, ale nemám čas ani chuť to zjišťovat.
„Stejně bychom se do jednoho auta nevešli. Tak vezmu Míru s Ivou a vy přijeďte, až budete hotové,“ navrhnul jsem přijatelné řešení.
Místo čekání na odpověď vycházím s klíčky v jedné ruce a kabátkem v druhé. Samozřejmě nemohu zapomenout na kabelku přehozenou přes rameno.
Ne příliš jistá chůze na středně vysokých podpatcích začala při sestupu po schodech vypadat doslova komicky. Ještěže milenecká dvojice vyrazila přede mnou, jinak by si užila pohled na pohyb připomínající naprcaného kačera dávajícího si záležet na každém kroku.
Ještě větší sranda přišla při usednutí za volant vraku, který by za vůz způsobilý k provozu na pozemních komunikacích označil jenom státem uznaný šílenec.
Naštěstí jsem zaparkoval z prudkého kopce dolů a přede mnou nikdo nestojí, tak stačí po nastartování pustit spojku se zařazenou dvojkou. Horší bude první světelná křižovatka do kopce.
Protože vím, co se říká o ženách za volantem, dal jsem si opravdu záležet, aby jízda nevykazovala žádné znaky, nad nimiž zkušenější řidiči kroutí nevěřícně hlavou a to jenom v tom lepším případě.
Nejspíš bych se nevyhnul pár zdviženým obočím, ukazováčkům a hlasitému zakletí, když došlo na moje oblíbené podélné parkování. I bez podpatků mám namále, abych trefil úzkou mezeru mezi dvěma stojícími auty, což teprve, když mohu použít jenom špičku nohy, zatímco pata trčí kdesi v prostoru.
„Nechápu, jak v tomhle může někdo řídit,“ otírám si krůpěje potu při snaze dostat svoje neskladné tělo ze dveří.
Další horké chvilky by mi mohli připravit pobudové korzující po exkrementy znečištěných chodnících. Naštěstí mám s sebou statnou oporu, do níž je zaklesnutá zamilovaně vyhlížející Iva.
Dřív, než spatřím nějakého výrostka s pohledem zabořeným do mého výstřihu, mířím ke schodům vedoucím do klubu.
Sestup do úzkých dveří, které nemají ani sto osmdesát centimetrů na výšku, připomíná skládání kostiček v tetrisu.
Jediný, kdo nemá problém, je Iva, která vplula do místnosti plné cigaretového kouře.
„Rád dýchám vzduch, který vidím,“ neodpustím si oblíbenou průpovídku.
Není čas na přemýšlení, jak rád bych se jednou toho zlozvyku zbavil, protože musím hledat volné místo, kam posadím své chůzí na chůdách namožené půlky - a nejlépe obě.
„Ahoj vespolek,“ pozdravil Mirek osazenstvo zabírající polovinu dlouhé řady za sebou postavených stolů, u nichž za pár desítek minut nebude jediné volné místo.
„Ahoj,“ dostal sborovou odpověď v nejrůznější tónině a zabarvení.
„To je Iva.“
„Ahoj, Ivo.“
„A já jsem Samantha,“ neodpustil jsem si rýpnutí, přestože znám každou jednu tvář.
„Ahoj, Samantho,“ dostalo se mi stejné přivítání, které doprovodilo pár individuí poznámkou, že už mě někde viděli, jenom si nemohou vzpomenout kde.
„To je sklovina,“ mávl jsem rukou jako by o nic nešlo a zaplul do hlavního proudu zábavy, zatímco Iva seděla jako zařezaná.
Její překvapený pohled přeskakoval z jedné holky na druhou podle toho, která zrovna brebentila.
Asi tak dvě hodiny po nás dorazil zbytek, který využil náš podnájem jako azyl pro převlečení. Naštěstí to samé nepodniknou, až se budeme vracet domů. Tedy kromě nesmělé Fren, ta by takhle domů nemohla.
„Příští týden je sraz v Pensionu,“ připomněl jsem první pátek v měsíci, který trávíváme v jednom zapadlém gay Pensionu asi třicet kilometrů za městem.
Ideální místo pro ostýchavé a ty, co se nemohou doma převléct. Tady si mohou užít víkend podle svých představ.
„Pojedeme?“ zaslechl jsem Mirka položit Ivě záludnou otázku bez ohledu na to, že vypadá jako v Jiříkově vidění.
Jak také jinak, když právě nakoukla do světa, o jehož existenci neměla ani tušení.
Musím přiznat, že ani já před pěti lety netušil, kolik jednou potkám podobně "ujetých" lidí. A teď sedím v jejich čele, abych organizoval další z mnoha srazů.
„Určitě pojedeme,“ zaječely Debra s Alexis téměř jednohlasně.
S oběma počítám tak nějak automaticky, protože si tuto akci ještě nenechaly ujít.
„Já nevím?“ špitla Iva neurčitě.
Její tichý hlas nezněl ani trochu přesvědčivě, jako by snad Mirkovi chtěla něco říct, ale nenašla k tomu dost odvahy.
Další hovor odvedl moji pozornost od těch dvou velmi důležitých slov k řešení každotýdenních holčičích problémů. Když se tak zamyslím, většinou nezbyl čas na nic jiného. Překvapivě to nebylo stále to samé dokola, protože život přináší stále nové a nové otázky, k nimž většina z nás nezná odpovědi. Pokud už byla nasnadě nějaká teorie, nikdo neví, zda je správná.
Je fajn být průkopníkem a hledat nové cesty, nebo si to alespoň myslet. Nikdo z nás nezná nikoho, kdo by to řešil před námi, tak si připadám jako Kryštof, když přistál u břehu nové země.
Středeční absence jakéhokoliv podvečerního programu mi umožní jet dohnat spánkový deficit, který před sebou tlačím už od předminulého víkendu.
Jenom co přijedu domu, tak sebou praštím do postele a vstanu až ráno, libuji si v pečlivě naplánovaném nicnedělání.
„Ahoj,“ vyrušil mě povědomý hlas.
„Ahoj, zrovna jsem si na tebe vzpomněl.“ Pohlédnu na Ivu v tílku a upnutých kalhotách s kabelou přes rameno.
Věrohodně vyřčená lež ji zjevně potěšila, tak bez ostychu přidala otázku: „A co jsem měla na sobě?“
Víc než co má na sobě mě zajímá, kde se tu bere. No jasně, chci se plácnout do hlavy. Mirek říkal, že bydlí kousek od nás, tak jede nejspíš domů.
Kdyby po mně nechtěla odpověď na poněkud delikátní otázku, asi bych se dmul pýchou, jak bezchybně mi funguje dedukce.
„Pokud bych se dostal dál, tak nejspíš nic.“ Nahodil jsem přemýšlivý obličej. Přes ruměnec ve tváři bylo vidět, že jsem se trefil.
„Jedeš domů?“
„Jo. A ty?“
Začal kolotoč otázek dvou lidí, kteří se sice znají, ale krom jména o sobě nic neví. Vše utnul asexuální hlas z repráku, který oznámil: „Pobřežní.“
„Vystupuju…“
„Já taky,“ přerušila moje další slova, která ji měla pozvat na páteční akci v Pensionu. „Neprojdeme se?“ navrhla, když jsme podešli čtyřproudou silnici a já zamířil k zastávce autobusu, kterým bych popojel jednu stanici.
„Můžeme,“ natáhl jsem k ní ruku, „mohu ti vzít tašku?“
Bez námitek mi ji podala a já si nepřišel blbě, protože do práce jezdím tak nalehko, jak to jenom jde. Vlastně kromě dokladů v náprsní kapse oprané džínové bundy nic nepotřebuji. Samozřejmě nemohu zapomenout na krabičku cigaret, kterou vytahuji z vnitřní kapsy.
Rozhodně se považuji za galantního mladého muže, což na ni zřejmě udělalo dojem, a tak mi nedalo moc práce, aby se zavěsila do nabídnutého rámě. V tu chvíli mi přišlo jako bychom měli předem domluvenou schůzku a nešlo pouze o náhodné setkání s kamarádovou přítelkyní, jíž dělám doprovod po liduprázdné cestě domů.
„Pojedete v pátek do Pensionu?“ vytáhl jsem nevyřčenou otázku, kterou přerušilo vystoupení z prostředku městské trochu hromadné dopravy.
„Samotný se mi nechce, když tam nebudu nikoho znát.“
V tu chvíli mi naskočila její odpověď z Géčka, že neví. Ten odcizený pohled směřující do desky stolu měl prozradit víc. Nestalo se a já teď budu řešit jejich rozchod. Dedukce předjímá odpovědi na doposud nevyslovené otázky.
Stejně jako jsem nevnímal její odcizený pohled v Géčku, nevnímám teď obavy z možnosti vyrazit do podniku, o němž koluji pro neznalé dost šílené historky. Ostatně, kdo úplně normální pojede do gay pensionu.
„Mirek nepojede?“ chci si doplnit mezeru mezi tím, co jsem vydedukoval, a co vím.
„Nevím, rozešli jsme se,“ prohodila jakoby nic.
Trefa. Měl bych mít radost, že jsem se dobral správné odpovědi dřív, než ji řekla, ale nemám. Vím, jak těžko Mirek navazuje vztahy. Je prostě moc hodný a to holky nebere. Vím, o čem mluvím, protože jsem na tom úplně stejně.
Utápění v sebelítosti přerušila neodbytná myšlenka, že to neřekla jenom tak. A skutečně neřekla, protože sleduje, co odpovím.
V milostném životě nemám moc pravidel. Vlastně mám jenom dvě a jedním z nich je, že nikdy nebudu chodit s holkou svého kamaráda.
Ještě nikdy jsem se nedostal do situace, že bych chodil s bývalou svého kamaráda. Teď je každá rada drahá, snažím se vykličkovat z téhle šlamastiky, do níž mě dostalo náhodné setkání.
Přijde mi, jako bych stál na první křižovatce a zvažoval, kterým směrem vykročit…
„Přejdeme na druhou stranu,“ míří k přechodu pro chodce.
Rovně či doleva přes přechod, převádím úvahu nad svým dalším krokem do reality.
Nedává mi na výběr a tlačí moje tělo k pruhované zebře líně ležící z jednoho konce flekatého koberce k tomu druhému.
Až pirát za volantem bavoráku vyřazeného z provozu ještě v Západním Německu mě vrátil zpět a nechybělo moc, aby si vysloužil pár peprných nadávek. Jenom Ivina přítomnost mě odradila od něčeho tak chlapsky přirozeného.
Vím, že holky nemají rády vulgarismy, tak jsem jenom zatnul pěst a pokračoval přes volný přechod.
Nulová reakce na informaci, že už s Mirkem nechodí, ji přiměla pokračovat dál v naplánované konverzaci a přišla s nečekanou otázkou: „Co dneska děláš?“
Dřív než se budu zabývat tím, co mám dnes v plánu, zapřemýšlím, jak by mohlo dojít k tomuto rozhovoru, kdyby mě náhodou nepotkala. Nejspíš by přišla na návštěvu za Debrou, která jako na potvoru nebude doma. Začínám si připadat jako detektiv Horst Schimanski, který rozluští každou zapeklitost.
Přes spokojenost s rozluštěním záhady ve mně hlodá drobné podezření, že naše setkání nebylo tak úplně náhodné.
Díky jejímu zastavení nedošlo na další konspirační teorie.
„Nic. Nechceš zajít na kávu?“ odpověděl jsem a přitom nespustil oči z jejího drobného obličeje.
Moje snaha vyčíst z výrazu její tváře, co má za lubem, vychází naprázdno. Zůstává stejně tajemná, možná až chladná, aby zamaskovala svoje skutečné úmysly.
Nezvyklá odtažitost mě měla varovat, stejně jako odmítnutí s nečekaným zdůvodněním: „Musím domu za malým.“
Výborně, svobodná matka, to jsem šlápl pěkně vedle. Místo noci plné sexu budu řešit, jestli si její potomek náhodou nestříkl do textilu…
„Protože přítel musí do práce.“ Rozsekla mě definitivně na dvě půlky.
Pochybuji, že tím přítelem měla na mysli Mirka. Trochu silná káva.
Vím, že jsem neporušil pravidlo nechodit s kamarádovou holkou, protože otce juniora neznám. Asi bych to neměl rozšiřovat na všechny zadaný holky, protože tolik nezadaných, kterým nevadí přítel nosící stejné spodní prádlo jako ony, zase tolik není.
„Ale večer bych se mohla stavit,“ zabodla kůl ještě hlouběji.
Ten kus dřeva trčící z mojí hrudi nevypadá nikterak vábně a dost bolí. Dokonce víc než dost. Snad nepřidá nějakou další větu, která by evokovala, jak moc ji baví s ním kroutit.
Nejsem zrovna na zadané matky s dětmi, chci zavrhnout myšlenku na večerní rande.
„Já jsem se s ním rozešla,“ dělá v tom všem ještě větší zmatek. „Protože je na mě zlý,“ brnká na strunu mojí šlechetnosti. „Mohla bych večer přijít?“ zatřásla se při pomyšlení, že by s ním měla strávit další noc ve stejném bytě.
„Přijď,“ řekl jsem s větší účastí v hlase než bych chtěl.
Přitiskla se ke mně, jako by hledala bezpečí, které jí doma chybí.
To druhé pravidlo, jež mám v milostném životě, je, že na ženu nevztáhnu ruku, ať se děje cokoliv. Jestli to dělá ten, jehož označila za ex-přítele, tak bude zle. Vědom si svých fyzických parametrů s momentem překvapení na své straně, mohl bych mu úspěšně vysvětlit, co znamená mít ženu po svém boku. Rozhodně to není útlak, jímž by měl zpříjemňovat společné chvíle.
S myšlenkami na vysvětlení jsme došli k autobusové zastávce, kde bych vystoupil a pokračoval úzkou strmou uličkou k našemu podnájmu.
„Půjdu sama,“ špitla a natáhla ruku pro kabelku. „V osm přijdu k vám,“ políbila mě na tvář.
Aniž mi věnovala jediný pohled, vyrazila dál, aby zmizela za zatáčkou.
Zůstal jsem stát jako opařený ve snaze přijít na kloub posledním patnácti minutám, během nichž poskytla příliš mnoho informací zaobalených do pár vět, jež pouštěla v přesných intervalech. Jak se později ukáže, nebylo to poprvé.
Místo klidného odpoledne tráveného v posteli nebo na lodžii jsem začal horečně přemýšlet nad večerní návštěvou.
Nejsem si jistý, že bych chtěl chodit s holkou, která má dítě. Přišla první námitka, jež narazila na potlačované předsevzetí zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. S ní bych měl jeden úkol za sebou, pousmál jsem se s cigaretou v ruce a nohou přes nohu.
Pohled na dlouhé, bezbarvým lakem zkrášlené nehty mě vyděsil, stejně jako poloha mého těla, která měla k té mužné hodně daleko. Nemluvě o oblečení. To nutné pro cestu z práce leží na dně šatní skříně, abych si užíval svobody v trochu nepohodlné minisukni a tričku, z něhož vykukuje epitézami podpořené sebevědomí.
Dřív se nestávalo, že bych měl během týdne potřebu obléknout cokoliv z druhého, stále se rozrůstajícího šatníku, ale poslední týdny nabraly na tempu, abych po neukojitelných potřebách sáhl uprostřed pracovních dní do poličky, jež mi přináší příjemné chvíle.
Dneska mi musí stačit pár hodin, které snad zaženou chmurné myšlenky, jež přinesl náš rozhovor po cestě z práce. Trochu začínám litovat, že jsem tu tramvaj dobíhal a v klidu nepočkal na další. No jistě, s ženou je to jako s tramvají, nemá cenu dobíhat, protože za chvilku přijede další. Další. Nějak si nemohu vybavit, kdy přijela ta poslední. Padl na mě splín, z něhož mě vytáhla Viki prosbou o cigaretu.
Měl bych jí říct, ať si dojde koupit svoje, ale musím uznat, že svůj příchod načasovala nachlup přesně. Bude příjemné vypadnout ze světa, v němž sluníčko svítí jednou za deset let a zbytek času bezútěšně padají slzy.
„Copak?“ pronesla očekávanou otázku, když si zapálila.
Ale, chtěl jsem mávnout rukou. Než jsem to udělal, tak mi došlo, že odpověď zná. Její malá tmavá očka zamrkala a já si ušetřil odpověď, jíž bych odbyl neuvěřitelně vlezlou Debru, která naštěstí usedla k počítači, aby trávila den hraním nějaké nesmyslné počítačové hry.
„Život je složitý,“ začal jsem filozofickým vhledem do problému z celkové perspektivy. Naštěstí mě nenapadlo sklouznout k lehce vulgárnímu podotknutí, že stojí za hovno.
„Něco s Ivou?“ překvapila mě.
Jistě, něco může vycítit, ale k podobné otázce musí mít informace. A jediný její informační zdroj může být Debra, protože chodí maximálně nakoupit. I když přijde návštěva, tak zůstane ve svém pokoji a něco buší do počítače. Pochybuji, že přes sluchátka, která si nasazuje, aby měla klid, k ní pronikne skrz tlustou zeď nebo dvoje dveře cokoliv z toho, co se děje vedle.
„Proč zrovna s Ivou?“ zkouším z ní celkem průhledným způsobem dostat potřebnou informaci.
Místo odpovědi jenom otočila hlavou k pokoji. Jak jsem předpokládal, Debra si pustila ústa na špacír, ale stejně jak mohla vědět, že já a Iva??? Celé to nedává smysl.
Moc rád sleduji detektivky a dávám si pozor, aby mi neunikla žádná podstatná indicie vedoucí k rozluštění zápletky, na jejímž konci bude polapení zloducha. Teď tu sedím s dohořívající cigaretou bez jakékoliv možnosti přijít té záhadě na kloub. Zřejmě má informace, o jejichž existenci nemám potuchy.
„Co říkala?“ žádám o doplnění chybějících kousků puzzle do celkového obrazu.
„Že se Iva rozešla v pátek s Mirkem.“
Po zvednutí obočí doplnila, že se včera potkala Iva s Debrou v tramvaji. Což uspokojilo mojí zvědavost. Pokud Viki věděla, že se Iva rozešla s Mirkem, mohla dojít k logickému závěru kvůli komu. Asi bych měl být polichocen, místo toho mě tíží domácí situace Ivy, která není podle jejích slov nic moc.
„Má to doma na levačku,“ nechci být příliš konkrétní.
„Komplikované vztahy jsou kořením života,“ típla cigaretu a odešla do svého doupěte.
Z přemýšlení mě vytrhl až zvonek u dveří a Debřino zapištění při vyklonění z okna, že je tu Iva. Než jsem ji stihl zastavit, vycupitala ze dveří.
Asi bych se měl převléknout, napadlo mě, když padla rána od přibouchnutých dveří, které jednou vylétnou z pantů a pak si užijeme víc než jenom občasné vykouknutí paní domácí z jejího bytu o patro níž.
Přesně uprostřed procesu mě vyrušilo další zazvonění a bouchání na dveře, protože si Debra zapomněla vzít klíče. Rychle zapnout zip. Auu. Naštěstí jsem si stihl natáhnout spodky, tak jsem si přivřel jenom prst, který tam neměl co dělat.
„Čeká venku,“ vyjekla Debra, když jsem otevřel dveře.