„Už si po jídle?!“ zaslechl jeho pronikavý hlas.
Vyděsil ho, až sebou cukl. Nebylo to jenom dědovou razancí. Rozhodil ho kdokoliv, kdo promluvil ve chvíli, kdy nad něčím usilovně přemýšlel a teď zrovna vymýšlel něco pádného, ostatně se chtěl živit jako spisovatel, tak by ho mělo něco napadnout.
V takové chvíli přestal vnímat okolí. Pak stačil i letmí dotek, aby sebou trhnul a chytil se teatrálně za srdce. Podle mnohých to měl spíš zkusit u divadla než se štětcem anebo dokonce ve vedení rodinné firmy, kam měl nastoupit.
„DĚDO!!!“ chytil se za srdce a předstíral infarkt. „To mi nedělej, chceš mě zabít.“
Prošedivělý muž se stejnobarevným mohutným knírem a bradkou, kterou si rád mnul, když přemýšlel, nevěděl, co na to říct. Naturel velel odpovědět ANO, ale Alex byl poslední z rodiny, kdo mohl převzít firmu.
„Dělej nebo nám uletí letadlo,“ přešel jeho výstup.
„Uletí nám letadlo?“ opáčil vnuk, a přitom stáhl obličej do ironické grimasy či spíše šklebu, kterým by mohl vyjádřit vše včetně pochybnosti nad mužovým duševním stavem. „Máme firemní letadlo.“
Ano mají firemní letadlo, a to má letový plán, který není možné posunout, protože by nestihli přistání, než zapadne slunce. To vše by mohl stařík použít, ale nebyl zvyklí něco vysvětlovat, ani polemizovat o svých příkazech. Ok, nebyl ve firmě, ale on to moc nerozlišoval, což byl mimochodem důvod, proč mu zbyl poslední vnuk.
„Nemám sbaleno.“
„Vypadám, že mě to zajímá?!“ odvětil přes ramenou z vedlejší místnosti.
Jistě, že ho to nezajímalo. Bohužel měl připravený pádný argument, jak přimět vnuka udělat co chce a nebyla to apanáž.
Alex položil hrnek a vzal ze země malý batoh, kam napěchoval jenom to nejnutnější. Sám byl překvapen, že do něj nacpal i jídlo na čtyři dny. Věděl, že na dýl to nebude. Děda vyrážel vždy na prodloužený víkend.
Usedl na zadní sedadlo limuzíny a ignoroval staříkův pobavený výraz. Řidič je dovezl na letiště a pilot po pár minutách oznámil, že mohou letět.
Oba muži usedli do kožených sedaček ve směru letu a oba se ponořili do vlastních myšlenek, které ukončil pilot oznámením, že budou přistávat. O pár minut později dosedl na prašnou cestu, které se dá jenom stěží říct přistávací dráha. Radši nepřemýšlet nad tím, kde by přistáli v případě několika hodinového deště.
Bez jediného slova přesedli do zaprášeného pickupu, s nímž pokračovali pryč z civilizace. Výmoly střídal pohled na úchvatný skalní útvar, který unikal masové turistice. Stačila by jediná fotka v celostátním tisku a idyla divoké přírody by byla minulostí.
Měl nutkání vytáhnout telefon a vyfotit ho, alespoň by sem už nikdy nemusel. Byl naštvaný, že nedokázal říct NE, ale udělat něco takové. Nechal mobil, kde je a sledoval masiv, jehož okolí hrálo všema podzimníma barva, a navíc i zapadajícím sluncem. Bylo to chvílemi až kýčovité, ale lidé milují kýč, vrátil se k myšlence na zničení pustiny.