Letadlo dosedá na zem. Skoro má pocit, jako by je někdo hodil z výšky. Omluva za tvrdé přistání přichází s otevřením dveří pilotní kabiny. Při pohledu na "přistávací dráhu" je div, že vůbec přistáli. Prašnou cestu ze dvou stran svíranou lesem označí za letiště jenom opravdu velký odvážlivec či dobrodruh. Třetí stranu plácku kde snad místní hrají fotbal, zabírá "letištní budova" a přístupová cesta. Neprostupné stromořadí nedá při případné pilotově chybě šanci na přežití.
„Děkuji a hezký den,“ krátké rozloučení s pilotem střídá nutnost přetáhnout si šátek přes ústa.
Rozvířený prach, kam jenom oko dohlédne, ztěžuje orientaci na úzké planině. Před otevřením viděla dřevěnou boudu přímo před sebou, s krosnou na zádech vyráží tím směrem. Snad ji nemine, děsí se myšlenky, na případnou nepříjemnost hned po přistání.
Pilot čeká na znamení, že může odletět, rozhodně tu nechce nechat šéfku na pospas kdoví čemu. Zvednutý palec, když nachází dveře dřevěné boudy, opětuje pilot stejným gestem. Do vysílačky žádá o povolení k odletu, obratem jej dostává, aby podstoupil jeden z nejobtížnějších startů ve své dosavadní kariéře. Musí "zacouvat" až k lesu a pak co nejrychleji do vzduchu. Je to nejkratší možná dráha, na níž dokáže toto letadlo vzlétnout. Všechny páčky a táhla jsou připraveny na start. Pilot zapřený v sedačce s tepem vrcholového sportovce uvádí stroj do pohybu. Těsně před koncem rovné plochy odlepuje letadlo od země.
Neoddechl si sám, celý odlet sledovala Sasha přes zaprášené okno směřující na dráhu. Vedle stojící majitel letiště a autopůjčovny v jedné osobě, také nepůsobí úplně klidně. Nepamatuje, že by tu kdy startovalo tak velké letadlo.
Klíčky ležící na stole vedle vysílačky, z níž přichází rozloučení pilota, budou zřejmě od dodávky, kterou Sasha zahlédla stát vedle této boudy.
„Ano ty jsou pro vás,“ souhlasně přitakává drobný šlachovitý mužík.
Než dá Sasha klepnutím do střechy klobouku najevo svůj úmysl odejít, potřebuje zjistit pár důležitých informací, které bude majitel letiště a autopůjčovny jistě vědět. V hluku letadla přeslechla jeho jménu a přijde jí nezdvořilé znovu se ptát. Ostatně k čemu by jí bylo? Do telefonního seznamu si ho nepřidá.
„Koloniál je na hlavní třídě, nemůžete ho minout a tam se doptáte i na hotel,“ poskytuje informaci bez snahy o další rozhovor.
Sasha s krosnou na zádech opouští dřevěnou boudu směrem kde tuší zaparkovanou dodávku s plachtou přes korbu. Prach mezi tím pozvolna usedá, pokud ještě chvíli počká, jistě uvidí, kudy vede silnice, jenž jí přivede do posledního kousku civilizace.
Pozvolna zapadající sluníčko jí nedovolí vyrazit do neznámého terénu. Ostatně není kam spěchat, může nasát atmosféru jistě pohostinného místa a ráno vyrazit do místa, jenž má vyznačeno na mapě.
Po dalších pár minutách konečně usedl rozvířený prach, takže je vidět dál než na pár stop. V tu chvíli se odhodlala nastartovat předpotopní stroj, zařadit a uvést dodávku do pohybu směrem kde má být městečko. Asi po sto yardech ustupuje pohledu na zapadající slunce ještě krásnější scenérie.
„To je neuvěřitelné,“ vydechne nahlas při pohledu na údolí ležící přímo pod ní.
Zastavila dodávku na okraji silnice, aby se mohla kochat pohledem na skalní bloky obestupujících shluk staveb. Pohled v ní evokuje maliny pečlivě poskládané na dlani s k nebi zvednutými prsty. Jediné co trochu kazí tu dokonalost je cesta přetínající městečko, stejně jako křížem tekoucí říčka. Idylicky rozložené maliny tak připomínají babiččin nakrájený dort. Kromě toho městečka není v dohledu nic, co by naznačovalo přítomnost člověka.
Koloniál na hlavní nemůže minout, tvrdil střízlík s basebalovou čepicí a měl pravdu. Jediný obchod na hlavní třídě v tak malém městě vážně nešlo přehlédnout. Dokonce před ním může zaparkovat na jednom ze dvou volných míst. S krosnou na zádech vyráží nakoupit zásoby jídla pro příštích pět dní. Lihový vařič bude také potřebovat doplnit, začala procházet seznam položek napsaných na malém papírku.
„Dobrý den,“ její pozdrav zaniká díky cinknutí zvonku připevněného nad dveřmi.
Při pohledu do regálů, které jsou zaplnění zboží, podle systému, jenž nedává smysl, začíná litovat, že si nejdřív nenašla ubytování. Z bezradného prohlížení, ji vytrhla o pár let mladší žena, která zaplňuje prázdná místa v policích novým zbožím.
„Dobrý den, potřebuji pomoc.“
„Ano. Jistě.“ Aniž by zvedla oči k ženě žádající její pomoc, sáhla po lístečku. Pak zmizela s košíkem mezi regály. Sasha zůstala stát jako opařená, něco takového by se jí ve městě nejspíš nestalo. Určitě nestalo, ujišťuje sama sebe.
Místo dalšího přemýšlení nad rozdílným přístupem ve městě a na venkově, sleduje její ladné pohyby mezi regály. Má pocit, jako by seděla ve VIP loži a sledovala emocemi nabité baletní vystoupení. Asi nejblíž je labutí jezero, vybrala nakonec nejoblíbenější představení, které si nikdy nenechá ujít. Než se Sasha stihne nabažit pohledem na přirozené pohyby ladných křivek, stojí blondýnka před ní s košíkem plným všeho, co ještě potřebovala koupit.
„Děkuji.“ Překvapena tím co viděla, zvládla jenom poděkovat.
„Nemáte za co.“ Odvětila a s letmým pohledem na cizí ženu zmizela mezi regály, aby doplnila další chybějící zboží.
Ani si neuvědomila, jak intenzivní dojem zanechala v zákaznici, kterou nikdy neviděla a nejspíš ani neuvidí. Čas od času k nim zabloudí někdo cizí. Většinou jenom nakoupí, aby pokračoval svou cestou. Ví, že jim nemá cenu věnovat víc pozornosti. Ostatně ji příliš nevěnuje ani místním. Je zdvořilá a ráda poradí, ale nic víc. Rozhodně nemá chuť řešit místní drby, vydávané za problémy jako je třetí světová nebo africký hladomor. Proč se trápit cizinkou, která stojí jako opařená s plným košíkem v ruce.
Místo, aby se Sasha pohnula k pokladně, přehrává si v hlavě stále dokola posledních pár minut. Ani ta nejlepší kamera, by to nedokázala lépe. Vnímá každý detail, každý pohyb. Dokonce má pocit, jako by blondýnku se zapleteným copem sledovala zpomaleně. Vše kolem běží zpomaleně. I snaha položit plný košík, připomíná zpomalený film.
Chtěla by to celé ještě více zpomalit nebo rovnou zastavit, aby si užila každý záhyb jejího nádherného těla, které ukrývá v pracovních hadrech. Nemůže vidět, jak vypadá, ale jí stačí fantasie, která pracuje na plné obrátky. Nikdy neměla problém v hlavě svléknout oblečené ženy. Pokud si má vybrat, dá přednost dlouhé sukni, před okatou snahou nechat se ulovit. Kdo ví, jak by vybírala mezi muži. Možná by dlouhé kalhoty, zakrývající křivé chlupaté nohy, upřednostnila před krátkými. Ne chlapy na to nejdou tak okatě.
Od mužů se vrací zpět k pohledu do jejích nádherných zelených očí z části zakrytých ofinkou padající až k rozkošně malému nosíku, pod nímž panenkovsky vykrojené rty pomáhají na svět líbezně znějícím slovům. Jednotlivé pohyby úst hypnotizují natolik, že vlastně ani nevnímá, co říká. Jenom stojí a sleduje ten pohyb. Vše na ní hraje symetrií a ladností. Dokonce i pramínek vlasů zastrčený za levé ucho se při zvednutí hlavy ladně zavlní.
Zpomalený obraz stále nenabírá na rychlosti, stále má pocit jako by ona byla labuť uvězněná na zamrzlém jezeře, jenom Ledová královna nepůsobí, tak jak si ji pamatuji z pohádek. Nevidí nepříjemně přísný pohled tmavých očí, místo nich na mě vzhlížejí dvě zelené louky plné lásky a porozumění.
Místo pohybu rukou chránících oči před očekávaným mrazivým pohledem, chce natáhnout paže jejím směrem a přitáhnout ji k sobě. Kdy by tak věděla jak to udělat, když tělo neposlouchá. Stojí uprostřed obchodu s pootevřenými ústy, jenž nejsou schopny vydat jedinou hlásku. Kdo ví, jak směšně tento výjev asi působí na okolí. Nejspíš nikterak, koutkem oka může zahlédnout ostatní ženy, bez zájmu hledající to co potřebují k uvaření dnešní večeře.
Jedna přeci jenom sleduje dění mezi regály a z výrazu tváře nečiší stejná dobrota jako z blondýnky. Žena za pultem, nejspíš o pár let mladší je ztělesněná Ledová královna. Hnědé studeně působící oči dokáží nahromaděnou zlobou zmrazit ne jedno malé jezero, ale celý oceán. Do nepříjemné grimasy stažený obličej nechutně vyhlížející skřeta jenom dotváří celkovou "pohodu", jíž majitelka obchodu působí na své okolí.
„Nemáte za co,“ vstřebává rozptýlený mozek pohyb blondýnky nádherných rtů.
„Jistě že má za co,“ naprosto racionální odpověď Sashy vnitřního hlasu škubne zbytkem těla, které je stále uchváceno labutí písní. Ani nechce procitnout, protože ten pocit absolutní blaženosti nedokáže nic nahradit, dokonce ani celá tabulka švýcarské čokolády. Zpomalený obraz je náhle ten tam, jaká škoda posteskla si Sasha. Ví, že by mohla celé hodiny sledovat pohyby jejích rtů stejně jako pohlížet do zelených rozkvetlých luk ukrytých v láskyplných očích.
Teď se otočí a Sasha ztratí možnost znovu zahlédnout ten dech beroucí úsměv. Musí něco vymyslet. Představivost, fantasie a logika vyráží hledat jakýmkoliv alespoň nepatrný důvod, aby blondýnka neodešla.
„Mohu mít ještě jednu prosbičku?“ překotné hledání slaví drobný úspěch.
Lehké kývnutí je impulsem k dalšímu přání neznámé zákaznice, které se bude snažit vyplnit. Ostatně od toho tu přeci je. Rukou si mimoděk zastrčí pramínek vlasů zpět za ucho, aby Sashu připravila o zbytek rozumu.
Teď už je to jenom o Sashy splašených emocích. Najednou neví jak ze sebe dostat kloudnou větu. Zoufalost dosahuje vrcholu stejně tak horko sálající z tváří. Je v koncích a to se jí při rozhovoru se ženami snad ještě nestalo. Dokonce ani ty, které jí zaujmou, doposud nedokázaly vyřadit její bezchybně fungující mozek.
„Když jste v koncích, tak se zhluboka nadechněte a zpomalte myšlenky“, zní Sashe v hlavě rada poradkyně pro styk s médii.
Hluboký nádech není problém, ale co zastavit, když má v mysli vymeteno jako po vánočním úklidu? Teď by lelkující šedé buňky mozkové mohlo začít zaměstnávat, proč ji v parném létě napadá příměr s chladným povětřím provázený úklid na konci roku. Bude lepší vrátit mysl k tomu, co chtěla říci.
„Nevíte, kde bych mohla přespat?“ vida vánoční úklid zabral a uklidněná mysl nechala plynule vyslovit celou otázku.
Originalitu ve snaze ukrást pro sebe dalších pár vteřin její společnosti, přebila praktičnost mít kde složit hlavu. Jenom doufá, že není ten svírající pocit absolutní blaženosti nadobro pryč.
„Asi půl míle po hlavní je malý hotel,“ radí s úsměvem blondýnka.
Blondýnky omluvné gesto, že musí pokračovat ve vykládání zboží, následuje otočení hlavy doprovázené ve vlnách vlajícím copem. To celé sledované na obřím plátně v potemnělém prázdném kině. Ten jediný záběr, ta jediná klapka stále dokola okénko po okénku dopadá na Sashy zavřená víčka. Žádné ostré barvy, jenom černobílý záběr pronikající do hloubky vědomí.
Znovu zasažena stejným pocitem blaženosti, nemá sílu odlepit nohy od chladné podlahy. Neudělá ani krok sun krok hloubkového potápěče, zavřeného do kovového skafandru. Žena za pultem pozvolna mění nevraživý pohled ve zvědaví. Zelenooká blondýnka jí přichází pomoci naskládat nákup jedné ze zákaznic do papírového pytle.