Apr 30, 2013

Mlýn - 2. část

Pár chybějících stránek zapracovalo v Simonině zjitřeném nitru. S každým dalším přečteným slovem cítí silnější vnitřní propojení s Antonií. Pohlcena jejím příběhem otáčí na další stránku, aby zjistila, jak vyzrála nad bábou kořenářkou. Ochota pomáhat lidem kolem sebe není žádný vrtoch. Jednou to rozhodnutí učinila, tak si za ním stojí. Tedy tak to alespoň Simona vnímá.

Druhý den ráno usedla na stejné místo, aby si vychutnala zbývajících pár hodin, než bude muset na vlak. Bohužel zažloutlé listy neprozradily, čím Antonie svou učitelku přesvědčila. Nicméně se povedlo, a to bylo jediné důležité. Možná za to mohlo mateřské znaménko na levém rameni, které začalo Simonu při čtení těch stránek opět svědit. Pokud jsou pokrevně spřízněné, je to možné.

Teď má Antonie možnost objevovat nové byliny, o jejichž existenci neměla ani potuchy. Zároveň si upřesnila znalosti o těch, jež používala.

Zároveň okusila, jakého opovržení se její učitelce Marii dostává. Nebylo to stejné jako u nich ve vsi, když chtěla znát, co léčí ta či ona bylina. Tady zvědavé pohledy vystřídal strach, opovržení a kdo ví, co ještě. Zatím neumí v obličejích číst, aby dokázala odhadnout, jak o ní smýšlejí.

„Je to smutné,“ povzdechla si Antonie, když v kotlíku chystala skromnou večeři.

„Copak je smutné?“ zvedla Marie unavené oči od dnes nasbíraných bylin.

Venku sice ještě není taková tma, ale v sednici s malými okny je přítmí i v pravé poledne. Protože šetří loučemi, tak si kazí již tak slabý zrak při třídění bylin. Nejprve je rozprostře, aby seschly, a pak je sváže do úzkých svazků visících všude kolem.

„Jak opovržlivě na vás hledí,“ zamíchala vodu.

„Já to nevnímám,“ mávla rukou nad nepodstatným nářkem její společnice.

Mnohem víc jí trápí nedostatek dřeva na letošní zimu, stejně jako tenčící se zásoba uzeného masa visícího ve vedlejší komůrce. Jenom malý skrojek přidala k zelenině, jež Antonie vaří v kotlíku. Musí jím šetřit, a to velmi.

Již dvě zimy nepřišla nemoc, kterou by svými bylinami mohla vyléčit. Proto to nezvyklé množství nasušených bylin a málo masa či dřeva.

„Zítra půjdeme sbírat jablka,“ pronesla polohlasně před usnutím.

Zná způsob, jak je uchovat přes zimu, aniž by pomrzla. Pak začnou sbírat i další plody rostoucí všude kolem.

Simoně přejel mráz po zádech při pomyšlení, v jak nuzných poměrech tehdy lidé žili. Dnes mají bez velkého přičinění vše, na co si vzpomenou, a vůbec si toho neváží. Povzdech nad okolní nenasytností provázel dalších pár nečitelných stránek. Srozumitelné řádky zastihly Antonii na zpáteční cestě, dřív, než napadne první sníh.

Otec ji několik dní netrpělivě vyhlížel. Dokonce chtěl ráno jít do vedlejší vesnice, protože v noci začal padat sníh. Její příchod před polednem nerozhodného muže uklidnil. Strach z noci ve smrtelném objetí sněhu a mrazu bránilo vyrazit dceři naproti.

„Dobrý den, tatínku.“ otevřela dveře vedoucí do prosvětlené sednice.

Měl co dělat, aby udržel emoce na uzdě. Pro chlapa není přijatelné projevit své emoce – má na paměti, když vítá dceru. Na první pohled je plná dojmů, jež mu chce sdělit. Místo dlouhého povídání jí ukazuje studená kamna, kde leží hrnec plný nevábně vonící hmoty. Podle jeho propadlé tváře tu sousedka pár týdnů nebyla. Sama také ztratila na váze pár kilogramů. Ne příliš výživná, přesto zdravá strava, jí udržela alespoň barvu ve tváři.

Než zatopila v kamnech, ukrojila oběma z pár dní starého chleba. Ve spíži našla hrnec plný škvarků, které tak nerada jedla. Dnes na ně má hroznou chuť. Stejně tak na chléb. Poslední krajíc snědla dva dny po příchodu k Marii.

Stavením obloženým dřívím na zimní měsíce po chvilce zavoněla polévka okořeněná bylinkami, jež si přinesla.

`Příjemná změna,` pomyslel si mlynář.

Stýskalo se mu po jeho dceři víc, než na začátku tušil a během nekonečných týdnů mohl přiznat. Měl semleté obilí, tak mu nezůstalo příliš možností, jak trávit čas mezi procitnutím a ulehnutím. Prvních pár dní tak trávil štípáním dříví. Další čas zpříjemňovalo uzení masa. Přesto cítil samotu, jaká ho co nevidět potká.

Holka je zralá na vdávání – připustil nepříjemnou myšlenku, když vyřezával figurku do vánočního betlému.

Po obědě se usadili vedle kamen. Otec vzal proutěnou ošatku, jíž chybělo doplést pár řad. Antonie začala plést velký košík a vyprávět, co vše u kořenářky zažila. Nezapomněla se pochlubit bylinami, které si přinesla. Z jedné suché větvičky utrhla pár lístků, aby je zalila horkou vodou.

„Vypijte to, tatínku,“ podala otci jeden hrnek.

„Co to je?“ Pohlédl na ni nedůvěřivě.

„To vás ochrání před nemocí, než naberete ztracenou sílu.“ odvětila a sama usrkla hořký nápoj ze svého hrnku.

Otec chtěl něco namítnout, ale pak si to rozmyslel a po zbytek zimy pil ten hořký nápoj. Vážně ani jednou nezakašlal. Další byliny pomohly několika lidem ze vsi. Rychle se rozkřiklo, že si mlynářova dcera přinesla léčivé byliny od báby kořenářky z vedlejší vsi.

Pár lidem jistě zachránila život, aniž by za to něco chtěla. Přišlo jí nemístné něco žádat za trochu bylin z toho mála, co měli, aby přežili. Přesto závistivé duše začaly šířit pomluvy. Nic toho nedbala a ještě usilovněji pomáhala ze svých skromných zásob.

Během dlouhých zimních měsíců mlynář přemýšlel, koho ze vsi by si mohla na jaře vzít za muže. Nikdo mu nepřišel na mysl. Žádný podle něj nebyl dost šikovný, aby tu práci zastal. Tedy, alespoň z těch, co k němu obilí vozili.

Když za dcerou se svou starostí přišel, dostal jednoznačného ujištění, že na vdavky rozhodně nepomýšlí.

„Bude z tebe stará panna, kterou si žádný nevezme, a co pak bude s mlýnem?“ hořekoval s vážnou tváří.

„Na vdavky nemám ani pomyšlení,“ pronesla vzpurně.

Za celá léta nepocítila k žádnému mladíkovi jakoukoliv náklonnost. Zrychlit tep jí mohla akorát kovářovic Rozárka. Ta ale nedokázala spustit oči z šafářovic pomocníka. Těžko pochopit, co na tom poďobaném zrzkovi viděla?

Slza v oku čtenářky prozrazuje víc, než kdy Simona přizná. Tehdy stejně jako dnes okolí nepřeje náklonnosti ke stejnému pohlaví. Bylo by zajímavé vědět, jak dřív trestali podobné „poklesky“. Nejspíš došlo na pálení čarodějnic, dnes to odnese jenom uvězněním v žaláři. Strach z prozrazení doprovází obě ženy žijící své životy několik století od sebe. Žádný posun – posteskla si Simona před pár posledními stránkami.

„Buď si někoho vybereš, nebo ti ho najdu,“ trval otec na svém.

„To radši skočím pod mlýnské kolo,“ vyběhla ze dveří.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.