Apr 23, 2013

Mlýn - 1. část

V místě, kde voda opouští Ďáblovu slzu, stojí od nepaměti roubené stavení, jež by mohlo vyprávět legendy víc než jenom neuvěřitelné. Stranou všech stavení shlíží na neprostupné hvozdy lemující z jedné strany životadárný potok a z druhé pak širé lány.

Byl to úrodný kraj dávající lidem obživu až do doby, než se zastavilo mlýnské kolo. Mnoho mužů přišlo, aby s ním pohnulo. Leč neúspěšně a tady skončil příběh. Příběh nešťastné lásky mlynářovy dcery, který zapsali předci, aby jej po mnoha a mnoha pokoleních Simona objevila, dříve, než voda natrvalo pohltí vesnici.

Zažloutlé stánky popsané dnes již nepoužívaným písmem přitahují její pozornost od dětství, kdy je poprvé spatřila. Dokonce kvůli nim šla studovat historii. Může za to poutavé vyprávění její prabáby bydlící v jedné z těch roubenek.

Pamatuje si ty večery, kdy s bratrem leželi za pecí a žadonili, ať prababička vypráví pohádky. Tehdy si myslela, že jsou to pohádky. Po letech objevila na půdě staré svazky, které popisují všechny ty příběhy, které slýchávala. Jenom tento jediný prababička nikdy nevyprávěla. Na konci nejspíš zjistí proč.

Teď má poslední večer, aby přečetla příběh, jenž změnil život ve vsi jejích předků jako nic předtím. Snad jenom, ale ne….

Část stránek je nečitelná nebo jednotlivá slova nedávají smysl. Další otázku - kdo to napsal - bohužel nezodpoví. Osobně se přiklání k učiteli, protože kněz by o mnoha intimnostech nejspíš nikdy nepsal. Zůstane-li u faráře v té době obvyklého. Ale ani to není jisté, protože další svazky odhalily úmrtí kněze během poslední zimy.

Antonie, dcera mlynářova - začíná číst ve staré knize bez popisu - našla zalíbení v květech rostoucích po okolních svazích. Ve vsi v té době nebyla žádná bába kořenářka, přesto od stařenek vyzvídala, co ta která bylina léčí.

Nebyly to příliš přesné informace. Dokonce zjistila, že podle některých žen jedna a ta samá bylina léčí úplně jiné neduhy. Přesto toto zmatení pokračovala tak dlouho, až jí stará kovářka řekla o bábě kořenářce.

„Bydlí dva dny cesty po proudu,“ odbyla ji tehdy.

Měla za to, že tak dlouhá cesta mladé děvče odradí. Kdyby náhodou neodradila, jistě jí otec tím směrem nepustí. Jediný, kdo tou cestou chodil, byli pašeráci nosící všemožně harampádí sem a tam. Dvakrát do roka zavítali, aby přespali a od místních odkoupili cokoliv, co dál zpeněžit mohli.

Když stará Kovářka mlynářovu dceru odbyla, blížil se čas příchodu pašeráků. Před jejich chlípnými pohledy každý chránil své dcery. Bohužel nepočítala s Antoniinou umanutostí. Nepochybně si prosadí své i otci navzdory. Šla na to nepochybně od lesa, kdy otce prosila, posléze žadonila, aby ji ke kořenářce pustil.

„Chci se naučit léčit,“ zvedala k němu prosebné oči.

„Ne. Jsi vážená dcera mlynáře, nebude z tebe poblázněná bába kořenářka, všem kolem pro smích.“

Ukončil rázně debatu, jejíž konec se mu ani za mák nelíbil. Sám měl při tom na paměti, jak dopadla jeho prateta, poslední kořenářka ve vsi. Pravda, lidem dokázala pomoci od všech možných neduhů, přesto si jí nikdy nevážili. Místo lítání po lese by měla začít myslet na vdavky.

Taky bych dala přednost květinám před vdavkami – povzdechla si Simona nad knihou.

Ten statný muž silných paží a jiskrného pohledu s tváří zahalenou neprostupným vousem to myslel dobře, o tom není pochyb. Bohužel jeho jediné dítě podědilo vzpurnost po své matce, jež nepřežila porod. S pomocí žen z vesnice ji vypiplal a teď cítil, jak ji ztrácí.

Je mu jasné, že příkrý zákaz neudrží dceru lačnící po vědění pod jeho střechou. To mu dělá víc starostí, než kdo jednou převezme mlýn. Snad slabou útěchou by mohla být možnost, že si tam najde mládence. Vždy ji bral spíše jako syna, tak mu obrácený pohled na hledání životního partnera nepřišel nikterak podivný.

„Mariánko, cos mi to provedla?“ povzdechl na zápraží, když si po práci zapálil lulku, zatímco Antonie chystá večeři.

I to ji naučily ženy ze vsi, na něž mlynář shlížel z vrchu jako pán na své poddané. Občas si tak přišel, pokud na něj přišla rozmarná chvilka. Nikdy to nikomu nepřiznal. Ani faráři u zpovědi, kde byl naposledy po Mariánčině smrti. Tuto rozmařilost by mu nikdo neodpustil, přestože všichni věděli, jak snazší život díky mlýnu mají.

Další vesnice po proudu potoka bez mlýna, buď k němu vozí zrno, nebo jej doma po nocích na malých mlýncích melou. Sám díky tomu nemusí pěstovat obilí, tak mu stačí malá zahrádka kolem domu. Část jí zabírají byliny, které přinesli pašeráci.

Mnohé z nich krásně voní a dávají jinak všední stravě nevšední chuť. To ještě není důvod, proč by ho měla opustit - myslí sobecky na sebe. Kdo by mu pak vařil tak dobré večeře.

„Neodcházím napořád,“ snažila se při večeři obměkčit svého otce.

Navíc mají přijít pašeráci - Pankrác, Servác a Bonifác - asi se tak nejmenují, ale protože chodívají na zmrzlé muže a jsou tři, tak je lidé ve vsi přejmenovali. Nikdo si stejně nepamatuje jejich germánská jména.

„Tak po žních,“ ustoupil nakonec jejímu žadonění.

Antoniin otec byl nepochybně rozumnější než ten můj, co pořád dokola omílá – Tondu si vezmeš a basta. Jenom proto, že je jeho otec velký zvíře na kraji? - znechuceně otočila další zažloutlý list.

Za odměnu dostal velkou pusu a její nadšení pro těžkou práci mezi kamennými koly. Vědom si nutnosti splnit svůj slib nechal narůstat obavy až do dne, kdy letos naposledy roztočil mlýnská kola.

Večer mu Antonie uvařila vskutku královskou večeři, aby za rozbřesku s malým uzlíčkem vyrazila na dvoudenní cestu k bábě kořenářce. Už během mletí vzkázala po jednom mladíkovi ze stejné vesnice, že přijde. Jeho oči prozradily zájem. Dokonce zvažoval, že jí nabídne, že pro ni přijede. Jenom si nebyl jist, zda by ho pantáta na takovou cestu s povozem pustil. Nejspíš ne - odjížděl tehdy zklamaný.

Dva dny uběhly jako voda, podél níž šla, až došla do vesnice, o níž ženy mluvily. Najít domek báby kořenářky nebylo těžké. Vedle vody stojící nevzhledné stavení nemohlo patřit nikomu jinému. Chybějící došky na střeše stejně jako děravé dveře musí při nepříznivém počasí působit obyvatelce velké komplikace.

Místo velkého mudrování nad domkem zaklepala. Odpovědí jí bylo jenom vrzání trouchnivějícího dřeva. Asi není doma - pomyslela si.

Usedla na skromné skoro neznatelné zápraží zbudované z několika hrubě opracovaných kamenů, které obrůstala tráva. Den pokročil do poslední čtvrtiny a kořenářka stále nikde.

„Bude dobré najít místo, kam složím hlavu,“ pronesla si sama pro sebe, aniž tušila, jak moc nahlas.

"Tady určitě ne," zahřměla žena jdoucí k domu.

Antonii překvapila ta síla v hlase, stejně jako rozhodnost, s níž odmítla poskytnout přístřeší.

„Já jsem Antonie, dcera mlynáře.“

„Já vím, kdo jsi,“ odbyla ji žena, „vrať se domů.“

Ubývající světlo donutilo Simonu opustit příjemné posezení vedle zbytků mlýnského kola. Do alobalu zabalený chleba s řízkem bude muset stačit místo večeře, kterou by doma dostala. Moc chtěla přijet, až tak moc, že obětovala výlet s kamarádkami. Ony odjely se svými hochy do jedné trampské osady. Simona vyrazila opačným směrem z města a zítra musí zpět.

„Nemusím,“ říká si stejně vzpurně jako Svata.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.