Pošmourné podzimní ráno zastihlo Lauru na hausbótu v podobně neveselé nálady. Tedy pokud se dá vyčíst z její rozespalé tváře. Usedla na víko bedny, které tvoří něco jako lavici lemující levobok lodě, kterou „zdědila“ po kamarádovi.
Usedla, prohrábla si dlouhé blond vlasy, díky nimž si užila tolik posměšků, že nejednou stála před rozhodnutím, jestli se nenechat obarvit. Dnes nebude řešit barvu vlasů, ale sáhne po červené krabičce a zapálí si jednu redku.
Promnula si ospalé oči, potáhla prvního práska a zadívala se na protější břeh, kde tou dobou bývá mumraj lidí čekajících na autobus, který je odveze do civilizace. Jistě nebydlí v pralese, ale stejně pro ní končí civilizace za hranicí hlavního města.
Baví jí sledovat živé lidi, možná protože si v práci užije mrtvých víc než dost.
Než stihla vykouřit polovinu cigarety, přerušil idylku ječivý zvuk mobilu. Díky poklidné hladině se donesl zvuk civilizačního výdobytku až k lidem na druhém břehu. Někteří otočili zvědavě hlavu jejím směrem, to už zamířila ve volné košili a boxerkách do kajuty.
„Slyším,“ odvětila stroze. „Šéfe mám volno.“
Její zmuchlaný obličej přešel z ospalé do naštvané grimasy. Vážně nesnáší, když jí tahají do práce, protože nemá děti nebo na vozík upoutanou manželku. Když si naposledy prohlížela pracovní výkaz, zjistila, že má ze všech kolegů nejvíc přesčasů, vyřešených případů a nejdéle čeká na povýšení.
„Zasranej šovinista,“ ulevila si, když odložila telefon a začala hledat kalhoty.
O chvilku později nasedla do stříbrné Fabie a vyrazila do města.
„Nadporučík Mrázová,“ ukazuje služební průkaz mladíkovi v uniformě u pásky – POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY VSTUP ZAKÁZAN.
„To je dost,“ slyší svého šéfa majora Vomáčku, kterého označila zasraným šovinistou.
„Tak mi kupte vrtulník.“
Ušklíbla se nad jeho poznámkou. Teď by si měl začít utahovat z jejího auta, ale podle výrazu nejspíš nebude.
„Dostaneš novýho parťáka.“
Pořád se tváří jako bůh pomsty a jí není jasné proč. Nemohla za to, že ten poslední skončil po té, co si pro něj přišli chlapci z inspekce. I když jí to nikdo nevěřil, bylo to pro ní stejné překvapení jako pro ostatní, ale nálepka té, co sestřelila svého parťáka, jí už zůstala.
„Když myslíte,“ zachovala neutrální tón i výraz.
Zamumlal něco pod prošedivělými vousy a vyrazil ke skupince, kde rozeznává lidi ze zajištění stop, pak postřehla pár uniforem a o pár let mladšího muže v sepraných džínách, mikině s kapucí a koženém křiváku. Připadá jí jako týpek co neví, jestli jít na depešáky nebo do skejt parku před dvaceti lety.
„Podporučík Havel,“ ukázal na mladíka, „nadporučík Mrázová vaše nová parťačka.“