Na jedné vlně - 1.díl
Sep 26, 2013

Na jedné vlně - 1.díl

Poklidná hladina, občas zčeřená dovádějícími racky, nenechá na pochybách ani toho největšího pesimistu, že bude nádherný den. Východ slunce neznamená v ospalém městu Wild nic mimořádného. Noční klid přejde v ten denní a ten pak zase v noční. Tak tu život běží celá staletí. Vtipný škarohlíd by mohl říct - tisíciletí.

Starosta vyjde před svůj dům na hlavní třídě, aby se rozhlédl, zda je vše v pořádku. Paní Greenová kolem něj projede ve své zánovní bugatce, která jako první opustila výrobní linku nedaleké automobilové továrny, kterou řídí čtvrtá generace.

Josef rozváží ranní tisk, který nesmí chybět u žádné snídaně. Zavlažování v parku vyplaší pár ptáků posedávajících na vetchých větvích jediného stromu. Doktor vyrazí se svými průpovídkami za pacienty.

„Vše je, jak má být.“ Usměje se starosta pod prošedivělým knírkem a zajde zpět do domu, aby posnídal se svou starostlivou ženou.

Vše je opravdu tak, jak má být. Žádná, ani ta sebemenší změna, nenaruší zaběhnuté pořádky. Snad jedna přeci. Konstábl v noci zatknul dva pobudy močící na sochu zakladatele města. Tento odporný čin dojde exemplárního potrestání, jenom co se soudce vrátí z golfového turnaje. Do té doby mohou mladíci střízlivět a zpytovat svědomí v místní šatlavě. Podle srocení ctihodných dam, živě diskutujících před krámkem jedné z nich, to vypadá, že budou viset na šibenici za městem. Naštěstí ten ztrouchnivělý kus dřeva připomínající nástroj, davem oblíbeného konce zločincova života, dnes nikomu neublíží.

Sean sedící na zádi své plachetnice se tomu musí zasmát, jenom ne moc nahlas, aby ho morální svědomí města nechtělo ukřižovat nebo vláčet na provaze zdivočelým koněm. Sice neví, co konkrétně dámy probírají, protože ještě neopustil loď, ale je mu jasné, že to bude něco velmi závažného. K takovému přesvědčení stačí jejich zarputilé obličeje.

Měl by jít dělat něco užitečnějšího, ale když jemu se nechce rušit spící přístav a tak si protahuje ranní pohodu do oběda. Není kam spěchat, řekl by děda. Nemůže si nevybavit jeho lišácký úsměv, šedivé vousy, kapitánskou čapku a větrem ošlehanou tvář. Strýc, potící se za masivním stolem v ředitelské kanceláři, by trval na oné užitečnosti. Nikdy si neuměl užívat života, ohodnotil otec svého bratra předtím, než umřel.

Po lehkém úsměvu nad potícím se strýcem, přišel smutek nad odchodem muže, kterého si vážil. Jistě, byl to jeho otec, ale doma nikdy nevyžadoval úctu z tak malicherných důvodů jako rodinný vztah či věk. Každý si ji musel zasloužit svými činy.

Zahoukání vlaku jej vytrhlo z dalšího přemýšlení nad jeho předky. Dnes by měl přijet nový motor do vedle stojícího motorového člunu, který dodavatel poslal vlakem. Měl by s sebou pohnout, aby jej co nejdříve namontoval a hlavně vyzkoušel. Tolik se na něj těšil a teď tu sedí, zatímco vlak nejspíš odjíždí ze stanice.

Jít v pravé poledne přes celé město? Jak pošetilý nápad. Úsměv opět střídá krátké zamračení. Přesto vstává ze sedátka lemujícího celou zadní palubu, aby zašel poobědvat do nedaleké restaurace s příznačným názvem Přístavní knajpa. Dnes neodolá včera avizované polední nabídce. Vlastně se na žraloka těší od včerejšího srnčího na divoko. V kuchyni vařící Vasil není žádný polský instalatér, ale zkušený kuchař odněkud od Černého moře, který dělá ty nejlepší ryby široko daleko.

„Dám si toho žraloka a pivo,“ usmál se na Dolores poletující sem a tam.

O polední nabídce ví celé město, stejně jako o Vasilově kuchařském umění, takže okolní restaurace mohou klidně zavřít. Podle přecpaných stolů tak nejspíš učinily.

Poklidně ubíhající trať začala uspávat jednu z mnoha pasažérek projíždějících touto malebnou krajinou. Být na ní, nikdy si nekoupí lístek do těchto končin. Šéfredaktor si usmyslel, že napíše článek o jachtařské soutěži. Doteď Mary nepochopila, jak ten senilní dědula přišel na to, že rozumí jachtám. Pokud si dobře vzpomíná, nikdy neplula na ničem, co má plachty.

Místo mumlání, jak těžký život mají dnešní novináři, zavřela oči a začala snít o pohádkovém víkendu, který podnikne po návratu. Stačí přežít tři dny sledováním kocábek a pak napsat zprávu. Samozřejmě nesmí zapomenout udělat pár hezkých fotek.

„Nechtěla jste vystoupit ve Wildu?“zaslechla chraplavý hlas. "Slečno." Ucítila cizí ruku na svém rameni.

Reflexivně po té ruce sáhla a nebohému průvodčímu ji zkroutila za zády. Až jeho úpění ukončilo chvat z kurzu sebeobrany pro ženy. Vyplatilo se chodit až do konce, zhodnotila svoji techniku.

„Můžete mě pustit?“ vyjekl překvapený drážní zaměstnanec.

„Promiňte,“ začervenala se, „ano, vystupuji.“

Než stihl něco dodat, zmizela v otevřených dveřích. Kvůli vykládání obří bedny zůstal vlak ve stanici o něco déle než obvykle. Pak už jenom zaskřípal a vyrazil po trati zaříznuté do skalního masívu obepínajícího město. Z jedné strany moře a z druhé skála působí poněkud stísněně, pomyslela si po cestě z nádraží.

Kromě vlakového lístku dostala adresu hotelu, kde má rezervovaný pokoj. V tak malém městě nebude těžké najít nepochybně jediný hotel, usmála se a bez jediného dotazu na cestu vyrazila z obstarožní nádražní budovy.

Div, že nepřijela parní lokomotivou - mohla dodat pro pestřejší vylíčení místa, kde musí přečkat následujících pár dní.

Po chvilce hledání hotel skutečně našla a také našla ceduli – ‘Jsem na obědě v Přístavní knajpě.‘

„Výborně. Doufám, že tam mají piráty.“ Ulevila si nahlas více, než měla. Tedy pohledy kolemjdoucích lidí jí to naznačili. Místo omluvného gesta se jenom ušklíbla, aby ji uklidnila vidina francouzské riviéry, kam pojede, jenom co tu skončí.

Aniž by cíleně hledala Přístavní knajpu, tak ji našla. Stačilo vyrazit s davem, který, k její smůle, zaplul do stejných dveří. Pohrdání nad názvem evokujícím pajzl plný pobudů, vystřídalo překvapení, do jak útulně a elegantně zařízeného prostoru vešla. Bohužel lidé před ní obsadili poslední volný stůl.

„K sakru,“ zaklela si pro sebe při cestě k baru.

Není divu. Po cestě má hlad a navíc neví, jak tu bude hledat někoho z hotelu na hlavní ulici. Mohla by zkusit hlásnou troubu, co visí jako dekorace nad barem, u jehož nově zrenovovaného pultu zůstala stát. Bezradný pohled, který nevysílá moc často, nemohl uniknout nedaleko sedícímu Seanovi. Má rád dámy v nesnázích, tedy ne, že by toho nějak zneužíval, ale může jim nabídnout svou pomoc.

„Nepřisednete si?“ došel ke sportovně vyhlížející brunetce.

„Ráda. Děkuji.“ Otočila na něj své zelené oči, které žbluňkly do těch jeho modrých.

Modrooký blonďák, podle všeho galantní sportovec, přesně tak si představovala muže, s nímž by chtěla strávit zbytek života. Smělá myšlenka, že ho právě našla, na sebe nenechala dlouho čekat. Knedlík v krku zabránil dalším slovům opustit její lehce zvýrazněná ústa.

Decentní líčení podtrhující její ženskost mu nemohlo uniknout. Na první pohled je jasné, že není místní, ale také to není naparáděná fiflena z města. Víc, než odkud je, ho zajímá, co tu vlastně dělá.

„Co vás sem přivádí?“ ptá se, sotva uloží její kufr pod věšák a přisune jí židli. Celé to vypadá jako ze starého filmu. Má rád galantní chování svých předků a pokud jím může překvapit některou z žen, je víc než spokojený.

Neznámá brunetka je potěšena takovou pozorností. Nabídne jí volné místo u svého stolu s cedulkou - RESERVÉ - s takovou galantností, jakou dnes nezažije. Ve chvíli, kdy usedala, si přišla jako královna.

„Práce,“ stihla odpovědět, než přišla Dolores s jeho obědem.

„Co si dáte?“ zeptala se nové zákaznice.

„To, co on,“ ukázala bez váhání na skvěle vyhlížející porci ryby a šťouchaných brambor. Mohla by dostat i hranolky, ale ráda vyzkouší tuto neznámou kombinaci.

„A k pití?“

„To, co on.“

Automaticky znějící odpověď vzdálila zvědavě pokukující Dolores dostatečně daleko. Nemusí slyšet nic z toho, o čem budou mluvit, zapojila svůj městský přístup.

„Co děláte?“

„Píši. A vy?“

„Obědvám,“ usmál se na ni.

„A když neobědváte?“

„Tak nedělám nic.“

„Jak na vás koukám, tak vám to jde moc dobře.“

„Ano, jde. Mám v tom mnohaletou praxi.“ Líbí se mu to vzájemné špičkování. Díky svým předkům si k němu nikdo z místních nic takového nedovolí. Je to tak osvěžující, pomyslel si, než snědl další sousto skvěle připravené ryby.

Na pobudu nevypadá, zapíchla do něj svůj pronikavý pohled, jenž jí často pomůže odhalit podstatu respondenta. Nepřichází žádný pocit, možná to bude tím, že s ním nedělá rozhovor. Přesto si přijde, jako by ho dělala. Jenom místo otázek pálí průzkumné salvy, jež mají odhalit, s kým má tu čest.

Po pár větách není o moc moudřejší. Ví snad jenom to, že nedělá a má tu rezervované místo. Protože cedulka zůstala na stole, mohlo by jít o trvalou rezervaci. Třeba je to majitel podniku, napadlo ji bez zbytečného přemýšlení. V tom případě by splňoval prozrazenou informaci, že nic nedělá a není pobuda. Čisté, dobře upravované nehty, hladce oholená tvář, minulý týden zastřižené vlasy a čistá košile - má všechny znaky místního lamače dívčích srdcí. Ostatně zvědavé pohledy některých kolemsedících, jí mohou dát za pravdu.

„Co píšete?“

„Nejste moc zvědavý?“

„Ano, jsem,“ připustil bez váhání, „a víte, že je neslušné odpovídat otázkou?“

„Ano, vím.“

„Promiňte, zapomněl jsem se představit. Sean Wild.“ Záměrně vynechal přídomek třetí a titul, kterým už dávno neohromuje mladé a zajímavé ženy.

„Těší mě,“ usrkla pivo, místo aby mu řekla své jméno. Zajímá ji, zda se zeptá.

Záhadná brunetka pro něj měla získat punc nedobytné pevnosti, kterou nebude snadné dobít. Možná by mohl. Sedět tu včera, nepochybně to udělá, ale dnes nemá chuť. Hraje si na tajemnou, její volba, usoudil. Poté, co dojedl poslední sousto, popřál dobrou chuť a odešel bez zaplacení z hospody.

„Zaplatím,“ požádala Dolores o účet, když dojedla výtečně chutnající jídlo.

„Je to zaplaceno,“ usmála se na ni a vzala ze stolu prázdný talíř.

„Jak zaplaceno? Já jsem nic neplatila.“

„Je to zaplaceno. Hezký den.“

Vyhýbavá odpověď stejně jako pohled naznačily, aby to dál neřešila. Sean Wild, ať je to kdokoliv, za ní zaplatil pivo a skvěle udělaného žraloka. Snad bude zpět i recepční z hotelu, kde má rezervaci.

Vzala si kufr a vyrazila zpět po opravené cestě, kterou šla před pár minutami opačným směrem. Ani si neuvědomila, že těch minut bylo víc než pár. Čas tu přes zjevnou ospalost ubíhá stejně jako v Londýně. Což vlastně nevadí, protože dnes nemá nic na práci. Tedy poté, co se ubytuje.

Cedulka ‘Jsem na obědě v Přístavní knajpě’ už nezdobí zavřené dveře do dvoupatrové budovy.

„Dobrý den, mám tu rezervaci na jméno Mary Smith.“ Při vyřčení svého jména roztomile pokrčila drobný nosík.

„Dobrý den. Ano, jednolůžkový pokoj na dvě noci. Vyplňte ,prosím, tuto kartičku.“, podala jí přihlášku do letní soutěže.

„Nechci se hlásit do soutěže,“ odmítla, a tak se jenom podepsala do označené řádky v krátkém seznamu dalších ubytovaných.

„Pokoj číslo sedm v prvním patře,“ neztratila recepční, přes nečekané odmítnutí, nic ze své dobré nálady.

Mary jí nevěnovala víc pozornosti, než uznala za vhodné. Vzala si podávaný klíč a zamířila ke schodům. Konečně za sebou zavřela dveře od pokoje, jenž je až na konci chodby. Ani výhled z jediného okna není nic moc, protože většinu bohužel zabírá vedlejší dům a malý proužek moře to nezachrání. Znechucena tím zjištěním ulehla na postel.

Sean se vrátil zpět na loď, aby vyrazil do pár mil vzdáleného Bregu, kde bude večer pravidelná měsíční párty. Dnešní předpověď není nic moc a líně ležící (zplihlá, visící) vlajka to jenom potvrzuje. Kdyby neměl auto v opravě, nechal by loď lodí. Zase to bude větší dobrodružství, usmál se nad rozhodnutím nevynechat oblíbenou akci. Pro jistotu natankoval dostatek paliva, aby doplul tam a zpět i bez větru.

Než vypluje, jde do podpalubí, aby otevřel jednu ze zásuvek. Pohled na složené černé podvazkové silonky ho uklidnil. Má vše, co potřebuje, stačí otočit klíčkem v zapalování a vyplout.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.