Na jedné vlně - 2.díl
Oct 03, 2013

Na jedné vlně - 2.díl

Mary pohltila občasná deprese, přicházející spolu s ponurou náladou v neznámém prostředí. To byl jeden z důvodů, proč nechtěla odjet z poněkud hlučného velkoměsta. Tam to zná a má pocit, že žije. Tady přicházejí ty nejděsivější myšlenky jako plíživá smrt nebo nečekané udušení. Má mnoho fobií, které ji děsí, stačí si vybrat.

Zavřela okno a zatáhla horizontální žaluzie, aby si v místnosti vytvořila snesitelnější přítmí. Pak rychle sáhla do kabelky pro krabičku předepsaných léků. Bude chvilku trvat, než začnou působit. S cestovní páskou přes oči ulehla do postele. Nakonec přestala vnímat všudypřítomné ticho a tmu. Po pár desítkách minut konečně usnula.

Čas a léky vykonaly během těch několika hodin své. Stavy úzkosti konečně zmizely a odpočatá Mary mohla před západem slunce klidně vstát, jako by se nic nestalo. Odpočatá po zničující cestě vlakem dostala chuť vyrazit do víru velkoměsta. V Londýně to není problém, stačí projít internetové stránky s kulturně-společenskými akcemi. Když zadala Wild, vypadlo na ní loňské vinobraní. To není moc aktuální, posteskla si.

Nejvíc informací seženeš v hospodě, vybavila si poučku kamarádky. V jedné už dnes byla, bohužel lidé jí tam nepřišli příliš sdílní. Zato místní recepční vypadala mile. Než čekat co přinese třetí možnost, vyrazila z pokoje k recepci. Tam bohužel příjemnou dámu v letech vystřídal nepříjemně vyhlížející, o sto let starší, dědula.

„Nekoná se tu někde nějaká zábava?“ oslovila ho nesměle.

„Jasně.“

„A jaká?“

„Jachtařské závody,“ pohlédl na ni udiveně.

„A něco jiného teď večer?“

„Ne.“

„A v okolí?“ Nechtěla se vzdát večerního života.

„Nevím. Tady máte místní plátek, občas v něm vychází inzerce cadrbálů.“ Podal jí pár listů papírů, aby od ní měl klid a mohl pokračovat v dosavadním nicnedělání.

„Děkuji,“ usmála se na něj.

Nepadnout jí do oka nápis bar, asi by šla zpět do pokoje. Není alkoholička, jenom dostala chuť spláchnout tu nechuť z toho všeho kolem. Dřív než začala pročítat místní konkurenci, objednala si jedno pivo.

Původně nechtěla číst úvodní článek, ale nemohla odolat monstrózně vyhlížejícímu názvu - Vražda v lomu. Tady bohužel končí podobnost s velkými deníky, které prodávají podobně morbidní a bulvární zprávy. Po přečtení článku na úrovni studenta prvního ročníku žurnalistiky, pojala neodolatelné nutkání poznat autora osobně. Možná ho potká, vždyť nachystaný závod je akcí letošního léta, jak hlásá další nadpis. Nejspíš každého léta, spolkla uštěpačnou poznámku.

Poté s pousmáním přeskočila malý inzerát v němž redakce hledá novou posilu do svého středu, aby se začetla do kulturního sloupku pro Wild a okolí. Přehlídka není dlouhá ani nápaditá, až posledních pár řádků zaujalo její pozornost - Soho v Bregu pořádá maškarní.

„Vida, to by mohlo být ono,“ zaradovala se polohlasně.

V Londýně občas zajde do některého z klubů v Gay čtvrti. Obzvlášť miluje ty malé kabarety, kde vystupují muži v ženských šatech. Přijde jí to zajímavé a svým způsobem přitažlivé, nemluvě o atmosféře šedesátých let, která z těch podniků doslova sálá. Nepochybně to nebude velkoměstské Soho, ale nic lepšího v okolí beztak není. Jenom neví, kde teď sežene nějakou masku.

Bezradné rozhlédnutí po malé, z půlky prázdné místnosti, těžko vyřeší problém s maškarním oblečením. Nebo že by přeci jenom? Vyskočila ze svého místa, když zahlédla prošedivělou ženu, která ji ubytovala.

„Omlouvám se, že ruším,“ spustila bez pozdravu, „chtěla bych jít na maškarní, ale nemám masku. Můžete mi pomoci?“

„Dobrý den, Mary,“ začala žena rozhovor pěkně od začátku.

„Dobrý den,“ vyhrkla ze sebe překotně, jako by šlo o život a ne o párhodinovou kratochvíli.

„Půjčovnu kostýmů,“ začala s ohledem na bydliště ženy stojící před ní, „tu bohužel nemáme.“ Zklamání odhodlané Mary by zasáhlo i toho největšího necitu. „Ale mohla bych vám pomoci ze svých skromných zásob,“ oživila naději, když si ji změřila svým zrakem.

„To byste vážně mohla?“

„Ale jistě drahá. Co bych pro vás neudělala.“ Usmála se a ukázala na dveře s nápisem - PRIVÁT. „Jaké téma má maškarní?“ zeptala se, když vstoupily do místnosti plné kostýmů.

„Netuším. V novinách víc nepsali. Dokonce ani nevím, za co bych chtěla jít,“ odpověděla na další otázku, s níž musí recepční přijít.

„Na princeznu jste trochu velká,“ přešla malé šaty. „Co vyrazit za Korzára?“ vytáhla černý saténový kostýmek, jenž by Mary mohl padnout.

„To vypadá skvěle,“ zkusila si ke kostýmu patřící klobouk.

„Tak si ho vyzkoušejte,“ ukázala na plentu v jednom rohu místnosti.

„Ráda. Moc děkuji.“

Během chvilky vklouzla do kalhot ke kolenům a oblékla si kabátek. Vše jí padlo jako ulité, jako by to někdo šil přímo pro ni. Ještě by to chtělo kord, napadla ji nezbytná rekvizita středověkých mořských banditů.

„Tady máte škrabošku a kord,“ vytáhla poslední součásti dokonalého kostýmu.

„To je skvělé, právě jsem na něj myslela.“

„Co byste byla za korzára bez kordu.“

„To nevím,“ pousmála se Mary nad větou, která zněla napůl jako otázka a napůl jako ujištění, že jinak to přeci nejde.

„Kde ten maškarní vlastně je?“

„Právě jsem přemýšlela, jak se dostanu do Bregu.“

„Moris vás tam zaveze,“ uklidnila ji.

Sice neví, kdo je Moris, ale to není v tuto chvíli podstatné. Podstatné je, kde se navečeří a převlékne do kostýmu.

„Docela mi při tom zkoušení vyhládlo. Vaříte?“

„Jistě. Sice ne tak dobře jako v Přístavní knajpě, ale něco malého vám rádi uděláme. Máte chuť na něco speciálního?“

„Musím uznat, že žralok byl vážně skvělý, ale teď mi bude stačit salát.“

„Skvělé. Řeknu kuchaři.“

„Moc děkuji.“

„Sníte si to v baru nebo na pokoji?“ Ta nevinně vyhlížející otázka přinesla pro Mary víc přemýšlení, než recepční zamýšlela.

„Nevím. Asi na baru,“ mávla Mary rukou při snaze dostat pod kontrolu všechny součásti svého černého kostýmu, v němž nejspíš vyrazí už z hotelu. Pokud má odvoz do podniku nebude muset řešit převlékání v pro ní neznámém prostředí. Jediné, co ji trápí během čekání na salát, je návrat zpět.

„Jezdí tu nějaké taxi?“ zeptala se zrzky, jež jí přinesla večeři.

„Ne. Jestli chcete někam odvézt, stačí říct Morisovi.“

„To už mi nabídla paní recepční, ale jde mi o návrat.“

„V kolik hodin?“

„Nevím někdy nad ránem.“

„Tak to bohužel. Moris jezdí jenom do půlnoci. Dobrou chuť.“

Servírka odešla k vedlejšímu stolu, kam přišel mladý pár. Zrzka usedla tak, aby viděla na večeřící Mary, která jí nejenom nevěnovala pozornost, ale vlastně ji ani nezaregistrovala.

Zabraná do myšlenek ohledně návratu ze zajímavě znějící párty, začala ujídat lísky ledového salátu, plátky ředkvičky, kousky papriky, kostičky aromatického sýru a zálivku z olivového oleje. Prázdný žaludek po chvilce přestal žadonit o nějakou tu potravu, stejně tak mysl přemýšlet, jak se vrátí zpět. Nějak to dopadne, uzavřela pro sebe plán na netypicky dobrodružně vyhlížející poslední část večera, či spíše pozdní noci nebo dokonce brzkého rána. Vše bude záležet na tom, jak se jí tam bude líbit. Nikde není napsáno, že ji Moris nepřiveze ještě před půlnocí. Možná by to nebyl špatný nápad. Bude mít dost času, aby se vyspala na tu ranní slávu. Přeci jenom nechce propásnout to, proč sem musela přijet.

„Může mě Moris odvézt v osm hodin do Bregu?“ zeptala se nevrlého recepčního, kterého zjevně překvapila povědomím o tom pánovi. Jistě neví o něm nic víc, než že ji doveze, kam bude potřebovat, protože tu nefunguje tak základní služba jako je taxi.

„Jistě, zařídím to.“

„Děkuji." usmála se navzdory jeho nevrlému výrazu, pak zamířila ke schodišti.

Při pohledu na starobyle působící dřevěnou součást domu má pocit, že ji zná odmala. Což je samozřejmě nesmysl, vždyť tu nikdy předtím nebyla a po schodech půjde podruhé do svého pronajatého pokoje.

Konečně odložila nepoddajný kostým na postel. Teď půjde do sprchy a pak si nakreslí nový obličej, naplánovala následující hodinu až dvě. Délka zkrášlování bez výjimky závisí na chuti, která není zatím moc velká. V jednu chvíli dokonce zapochybovala, zda vůbec večer někam vyrazit. Mít tak odvoz zpět, povzdechla si, zatímco padající proud vody uvolňuje ztuhlou šíji. Vlažnou osvěžující vodu vystřídala teplejší, aniž by Mary otočila kohoutkem.

Proužek moře, jenž zahlédla při odchodu z koupelny, ji vybavil dávno zapomenutou vzpomínku. Šlo o pohlednici, kde bylo jenom moře a velké červené srdce. Víc si nepamatuje. Dokonce neví, kdo jí komu poslal, ani co připsal na druhou stranu.

S ručníkem obalujícím mokré vlasy usedla k jedinému stolku v pokoji. Chtělo by to kosmetický stolek, usmála se nad nadneseným požadavkem. Naštěstí počítala s jistou mírou diskomfortu. Stačí tak sáhnout do otevřeného kufru, jenž skrývá chybějící části - jako třeba zrcátko.

Z kožené kapsičky vyndala řasenku, make-up, pudr a stíny. K černému kostýmu bude stačit černá, usoudila při výběru barev, jež ji mají zkrášlit. Ostatní vrátila zpět a nerušeně začala pracovat, aniž by jí vadil ručník, či mokré vlasy pod ním.

"Sakra," ulevila si celkem hlasitě, když sjel kousek ručníku do právě barveného oka. Namalovaná - nenamalovaná zašla zpět do koupelny vyfoukat rozčepýřené, většinou suché vlasy, jejichž střih umožňuje hned několik účesů. Jeden opravdu nevšední vyrobila za vydatné podpory tužidla. Přijít s něčím takovým do práce, tak šéfa jisto jistě trefí. Úsměv nad tou představou přerušil telefon. To není mobil, ale hotelový aparát položený na stolku vedle její, trochu měkké, postele.

„Slečno Smithová., Moris je připraven vás odvézt,“ oznámil mužský hlas.

„Ale já jsem chtěla v osm.“

„To bohužel nemůže, protože poveze jiného hotelového hosta.“

„A potom?“ zjišťuje Mary pozdější možnost. Jet na maškarní za světla? Kdo to kdy slyšel.

„Nevím, v kolik se vrátí. Tak chcete odvézt nebo ne?“ už tak nepříjemný hlas ještě přitvrdil.

„Ještě nejsem oblečená,“ odvětila vyhýbavě.

Sluchátko bez jakékoliv odpovědi oněmělo.

„To snad nemyslí vážně?“ podívala se nevěřícně na kus plastu ve své ruce.

Hodila na sebe župan a vyrazila k recepci. Naštěstí pro toho protivného dědka skoro vrazila do příjemné recepční, jež jí vybrala ten úžasný kostým.

„Nějaký problém?“ předešla ji s odzbrojujícím úsměvem. Na někoho tak příjemně naladěného se nemůže zlobit, tím spíš, pokud nemůže za rozladění, které jí způsobil někdo jiný.

„Takový malý,“ připustila bezradně vyhlížející Mary. „Nemám odvoz na karneval a ani z něj.“

„Jak to?“

„Teď mi volal z recepce, že Moris v osm veze někoho jiného a neví, kdy se vrátí.“

„Ano. veze jednu paní do Arenhemu, takže by mohl být zpět kolem desáté.“

„To mi bohatě stačí a prý jezdí jenom do půlnoci, tak nevím, jak se dostanu zpět z Bregu?“ přidala Mary druhý, neméně závažný problém.

„Ano, jezdí do půlnoci, ale během regaty funguje až do rána. Bude stačit, když s předstihem zavoláte na recepci a my ho pro vás pošleme.“

„To je skvělé,“ viditelné oddechnutí spokojené zákaznice potěšilo šedovlasou paní.

„Ještě vám mohu s něčím pomoci?“

„Ne. Moc děkuji, pomohla jste mi víc, než tušíte.“

„To jsem ráda. Přeji příjemnou zábavu.“

„Doufám, že bude.“

„Určitě. V Soho bývají skvělé večírky.“

Významně na ni mrkla a odešla za dalšími povinnostmi, aniž by zkoumala, jak Mary zareaguje. Ta zůstala pár vteřin jako opařená. Nejspíš by ji nepřekvapilo, že recepční bez cedulky se jménem mluvila o Soho, ostatně sama prozradila, kde akci našla, ale šlo o to významné mrknutí.

„Já nejsem na holky,“ zabrumlala po pár vteřinách.

Nemusela se nikterak kontrolovat, protože je sama na chodbě. Jenom by mohla mít vhodnější oděv, usoudila po dalších pár vteřinách nehybného zírání ze schodů. Nemá důvod být znechucená, konec konců její nejlepší kamarádka je lesba.

Zavřením dveří ukončila přemýšlení nad svojí sexuální orientací, také své kamarádky a recepční. S polovinou namalovaného obličeje padla do postele. Naštěstí zadkem napřed. V opačném případě by mohla začít s líčením pěkně od začátku. Nemusí spěchat, do odjezdu má času víc, než když s tím začínala, a to už stihla proběhnout koupelnou. Pobavila ji představa svalnaté atletky zakleknuté ve startovních blocích, která má před sebou místo tartanu její malou koupelnu.

Čas zbývající do objezdu strávila velmi uvolněně. Pozvolné nanášení očních stínů přerušil hotelový telefon oznamující, že ji Moris odveze. Stále nepříjemný mužský hlas poté zavěsil. Místo zasunutí do šerpy, vzala nebezpečně vyhlížející kord do ruky. Není si úplně jistá, zda je dobrý nápad vyrazit takto vyzbrojena, přeci jenom doba mušketýrů byla před pár stoletími.

„Dobrý večer,“ uklonil se obtloustlý muž v hotelové uniformě s čepicí na plešaté hlavě.

„Dobrý večer. Pojedeme.“

„Já vím. Prosím.“

S těmi slovy sundal čepici a otevřel zadní dveře. Mary neměla moc času prohlédnout si svého šoféra, ale nemůže se zbavit pocitu, že je podobný příjemné recepční. Poklidná jízda okolní, lehce zvlněnou krajinou, stejně jako jeho občasné pohlédnutí do zpětného zrcátka ji mohlo dát dostatek prostoru k porovnání těch dvou tváří.

Jí však opanovala jiná myšlenka. Půjde sama do neznámého podniku. Už dlouho nevyrazila bez doprovodu a lhostejno, o jaký podnik šlo. Pánský doprovod má do normálních podniků a s Camillou pak do některého gay či lesbického. Teď tam půjde sama. Přijde si trochu jako vetřelec. Přeci jenom to není podnik určený pro ni. Než stihla vyřešit dilema, Moris zastavil před pestrobarevným vchodem.

„Až budete chtít odvézt, tak zavolejte.“ podal ji vizitku, poté co otevřel dveře.

To je tak anglické, pomyslela si. Na chvilku si přišla jako hraběnka. Mít vlastního řidiče, je stav, proti němuž by nikdy neprotestovala.

„Děkuji.“

„Hezký večer, madam,“ popřál, než zavřel dveře. „Zapomněla jste svůj kord.“ sáhl do vozu, aby vytáhl věrně vyhlížející repliku.

„Děkuji.“ hluboký nádech ji tentokrát neochránil před projevem rozpaků barvících nalíčenou tvář.

Pak už konečně vyrazí do víru noční zábavy. 

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.