Na jedné vlně - 4.díl

Nemusel vystoupit z přítmí na světlo. Mohl zůstat utajen a nechat ji odjet jejím domluveným odvozem. Vlastně nemohl, na to jej příliš zajímá. Není jako ostatní ženy, které nepoznají jeho malé tajemství. Právě proto k ní cítí víc, než kdy k jaké ženě cítil. Snad je to ta pravá. Snad ho neodmítne.

„Bez té škrabošky je to lepší,“ usmála se a vykročila k němu.

„To jsem rád.“

„Ráda,“ mrkla na měj.

Nejde o to, že by chtěla hrát nějakou pošetile pošahanou hru. Prostě to tak cítí, teď je žena a basta. Přijde ji to sexy. Jenom jednu výhradu by měla. Má hezčí nohy než ona.

„Máš hrozně sexy nohy,“ pouští Mary myšlenku ven.

„Děkuji.“ Trocha červené míří do odkryté tváře. Možná si měla nechat škrabošku, přes níž jsou jakékoliv rozpaky nečitelné.

„Tak kde parkuješ?“ zopakovala Mary svou otázku s rukama v bok. Její otázka dostala náboj neústupnosti i díky blízkosti. Stát pouhý krok od stále se červenající Viv byl dobrý tah, pokud nechce, aby vyklouzla nějakou vytáčkou. „A neříkej mi, abych se nechala překvapit.“

„Není to daleko.“ Mít víc prostoru mohla by ukázat někam za Mary, takto jenom stojí a čeká, až bude pokračovat směrem, který naznačila pohybem hlavy.

Čelem vzad a vyrazit, je to nejmenší, co může Mary udělat. Škoda, že je silnice tak široká. Měla by možnost jít za Viv a kochat se pohledem na její zadek. Když už nemůže jít za ní, tak půjde vedle ní tak, aby mohly jejich ruce o sebe čirou náhodou narazit.

Je vzrušená už samotnou představou, že by s Viv skončila v horizontální poloze. Nikdy by ji nic takové nenapadlo. Až do teď měla normální vztahy s normálním sexem v rozestlané posteli. Žádný z jejích partnerů nikdy nenavrhl nic, co by vybočovalo z nudné šedi, dokonce nedošlo ani na zajímavé či krkolomné pozice popsané v kámasútře.

„Jsme tady,“ přerušila Viv tok jejích myšlenek.

„Kde?“

„Tam, kde parkuji.“

„To parkuješ ve vodě?“

„Jo.“

„Ty vtipálku.“

„Vážně.“ Viv popošla pár kroků, aby clonící stromy uvolnily výhled na spící přístav.

„Koukám, že to nicnedělání docela vynáší.“

„Nestěžuji si.“

„Není plavba po tmě nebezpečná?“

„Ne,“ došla Viv ke své jachtě,„vítej na palubě.“

„Čeká nějaký rituál?“ zjišťuje Mary.

„Jedině pokud bys plula přes rovník.“

„Mně bude stačit zpět do Wildu,“ usedla nepříliš jistě na sedačku co nejdál od kormidla.

Následující minuty nesla statečně i přes strnulý pohled a křečovité svírání zábradlí. Úzký prostor mezi loděmi nahrává většímu kolébání, než by jí bylo příjemné. Tak není divu, že jí zmizela barva z obličeje a přišla lehká žaludeční nevolnost. Kdyby trvalo vyplutí o pár minut déle, nepochybně by zažila na vlastní kůži průvodní jevy mořské nemoci.

„Dobrý?“ zeptala Viv, když vyvedla jachtu na volné moře a nastavila kurz do domovského přístavu.

„Zeptej se mě ráno.“

V tu chvíli neměla na mysli pořekadlo – ráno moudřejší večera. Jenom si nebyla jistá, zda nepřijde vlna, která ji donutí k nedůstojné poloze s hlavou přes zábradlí. Teď sedí a sleduje měnící se horizont osvětlený kulatým měsícem. Bohužel jí podrážděný žaludek neumožní vychutnat si naplno poklidnou atmosféru.

První větší vlna, jež přišla, je onou poslední pomyslnou kapkou do naplněného žaludku. Popis dávivého zvuku, který začal vycházet z Mary, by mohl být jenom pro silné povahy. Kýžený efekt úlevy se nakonec dostavil. Vnitřnosti otočené naruby a bělost obličeje jak z velmi emotivního hororu mohly přinést lehký úsměv do tváře zkušené Viv. Není to první ani poslední pohled na vlnami zničenou tvář. Většinou k tomu onen nebožák potřebuje mnohem neklidnější vody.

„To byl nápad,“ hořekuje Mary.

„Omlouvám se, nevěděla jsem, že tě to tak zničí.“

„Ty za to nemůžeš,“ obrátila na ni svůj skleněný pohled, „šlapadlo na Temži bylo fajn.“

„Tohle je trochu houpavější.“

„Trochu.“ Poněkud křečovitý úsměv naznačuje, že bude pokračovat v obracení vnitřností. Kdyby tak bylo co vypudit z jejích útrob.

„Snad příště.“

„Určitě. Jeden nepovedený pokus mě neodradí.“

Vodou v láhvi si vypláchla tu nepříjemnou pachuť z úst a poprosila Viv o mentolový bonbon. Větrová chuť pozvolna uklidnila rozbouřené žaludeční šťávy, které již nepopíchla k další aktivitě ani o něco větší vlna, než byla ta první.

Do přístavu ve Wildu dopluly bez dalších nepříjemných příhod. Mary usazena vedle Viv začala vnímat její příjemnou vůni. Zabalena do deky si užívá zkracující vzdálenost mezi jejich těly. Skončily tak blízko, že slyší její vzrušený dech. Příjemné, pokud za to může její přítomnost, pomyslela si.

„Děkuji za nádherný večer a zajímavý odvoz.“

„Bylo mi potěšením. Pokud bys tu chtěla přespat, můžeš.“

„Raději přespím na pevné zemi.“

„Tak tě alespoň doprovodím do hotelu.“

Mary místo odpovědi jenom kývla. Je jí jasné, že to neskončí jenom doprovodem ke dveřím hotelu. Už samotná myšlenka dokáže rozproudit krev ve ztuhlém těle a nejspíš by ji také roztřásla hlas. Pečlivě složená deka tak zůstala osamocena na sedačce přivázané jachty, s níž její majitel(-ka) za pár hodin vyrazí bojovat o zelenou stuhu.

„Nechceš jít nahoru?“ Ta nabídka prostě nemohla nepřijít.

„Nechtěla jsi se vyspat?“

„Na to bude dost času později.“ dychtivé očekávání kladné odpovědi proniklo do jejího hlasu víc, než by si přála. Nechce vypadat jako nedočkavá školačka, která nemůže dospat předvečer, kdy přijde o panenství. Absence sexu jí nikdy nedělala výrazný problém, ale to, co by mohlo proběhnout, má prostě punc jedinečnosti. Přijde si skoro jako před zdí pana Johnsona, jejich souseda, kterému chodili krást jablka.

„Mohla bych.“

Ta dvě slova odstartovala noční řádění za bytelnými dveřmi hotelového pokoje, jež předčila všechna očekávání. Do této noci netušila, že je možné prožít zničující orgasmus, aniž by Viv vytáhla jistě natěšeného Ferdu. Víc než cokoliv jiného to připomínalo milování dvou žen. Pro Mary rozhodně nová zkušenost, okořeněná poznáním mnoha nových míst přinášející velmi příjemné prožitky.

Unavená a spokojená usnula v jejím náručí, aby ji po pár desítkách minut probudil budík, který si naštěstí nastavila, než večer odjela. Po návratu by si na to nevzdychla. Automaticky sáhla do míst, kde tuší hrající telefon, aby ho umlčela a dopřála si ještě chvilku.

„Neměly bychom vstát?“

„Ještě chvilku.“

„Kolik je vlastně hodin?“

„Nevím,“ Mary přemýšlí, na kolikátou ho mohla nastavit, „je osm.“

„Tolik.“ vyskočila Viv, jako když ji píchne.

Rychlý pohyb přinutil Mary otevřít oči. Pohled, který se jí naskytl, vrátil vzpomínky z před pár hodin. Jenom teď je víc světla a Viv nemá na hlavě blond paruku. Její sexy zadek vykukující z vykrojených kalhotek je stále rajcovní. Opřela si hlavu o ruku, aby mohla sledovat zběsilý pokus, při němž hledá jednotlivé kousky svého včerejšího kostýmu.

„Ty v tom půjdeš ven?“

„Mám na výběr? Snad mě nikdo nepozná.“

„Určitě ně,“ zasmála se nahlas.

„Ještě si ze mě utahuj. Na tohle jsem nepomyslel,“ plynule přešel z ženského rodu do mužského. Mary nemohla přeslechnout vyčítavý tón, o němž nebyla přesvědčena, že patří právě jí.

„Běž se pořádně odlíčit. Já ti zatím něco najdu.“

„Najdeš?“

„Seane, běž se odlíčit,“ vyhnala ho.

Bez dalšího odmlouvání zmizel v koupelně. Projít pár věcí, které přivezla, nebylo těžké. Dokonce našla volné bílé tričko, které by mu mohlo být. Horší to bude s kalhotami. Má s sebou šaty, sukni a jedny kraťasy.

„Mám to,“ klepla se do čela a pak vytáhla tepláky.

„Co máš?“

„Ještě obočí,“ zahnala ho zpět.

Když konečně uznala, že na jeho tváři není nic, co by ho odhalilo, podala mu bílé tričko a tepláky.

„Jsi zlatíčko.“ Zjištění, že tričko ani tepláky nejspíš neprasknou v tu nejnevhodnější chvíli, mu vrátilo úsměv do tváře.

„Co bych pro tebe neudělala,“ objala ho kolem krku a dala mu pusu.