„Uvidíme se,“ dala mu pusu a zamířila ke vchodu s číslem 183.
Místo odpovědi sklopil zrak na silnici s profilem jako vlnitý plech, který poznal velmi zblízka, když se učil jezdit na kole.
Nebyl v tom stud, koneckonců ho nachytali se sousedkou pod schody, když mu bylo pět. Šlo o lítost, že ztratí jediného člověka, který mu rozumí, protože pojede na prázdniny k babičce a po nich půjdou na různé školy.
Markéta Pospíšilová se s ním bavila, aniž by ho ponižovala, zesměšňovala nebo dokonce bila. Měla zelené oči a tmavé dlouhé vlasy. Přesně tak si ji bude pamatovat.
Otočil se ve chvíli, kdy za ní zarachotily prosklené dveře. Snažila se zlákat k rozlučce, kde se sejde celý ročník. Na něco takového neměl chuť. Ostatně kdo by šel na akci s lidmi, kteří ho poslední dva roky šikanovali při každé možné příležitosti.
Byl rád, že to má za sebou a teď… zarazil se, protože ho možná čeká něco daleko horšího. Nakonec ještě bude vzpomínat na otčíma, mladšího bratra a bandu primitivů jako na ty „hodné“
Přehodil si plastikové desky z levé ruky do pravé, odepl kovovou karabinu s klíči, odemkl dveře od domu číslo 181, přivolal výtah a vyjel do čtvrtého patra. Vybrat ze čtyř dveří ty pravé a znovu odemkl.
Samé čtyřky napadlo ho při pohledu na vysvědčení, které se hemžilo jedničkami a sem tam nějakou tou dvojkou z předmětů, které ho buď nebavily nebo je dokonce nenáviděl.
Naštěstí byl schopen odvyprávět vše, co předtím slyšel v hodině. Snad jenom Mendělejevova tabulka prvků, mu dala zabrat navíc ji nebude potřebovat, protože ho baví elektrika a neluští křížovky.
Vstoupil do prázdného bytu, kde ho nikdo nevítal. Nikdo neměl radost, že je premiantem třídy. Nikdo se nerozplýval nad vyznamenáním, všichni to brali jako samozřejmost, asi by nespočítal kolikrát dostal výprask za trojku a horší známku během osmi let.
Podvědomě zaskřípal zuby, které už dávno přišly o sklovinu a zdobil je nespočet amalgamových plomb.
„Život je svině!!!“ procedil mezi zuby, protože si nedokázal vybavit, že by jeho nevlastní bratr dostal za špatnou známku, byť jenom pohlavek a u něj byla jednička v žákovské knížce asi tak častá jako svátek v kalendáři.
Po prázdninách konečně vypadne, přeskočil strach ze středoškolské šikany.
Desky s vysvědčením hodil na stůl, aby padl na pečlivě ustlanou postel. Pomněnkově modré oči zalily slzy, které začaly po chvilce stékat na měkce vykrojené tváře a útlou šíji. Nedokázal zastavit drkotání zubů ani nepřirozený pohyb malé brady.
Otočil se ke zdi a zavrtal obličej hluboko do polštáře. Nebyl schopen ovládat své tělo, ani když zaslechl klíče v zámku. To mohl být jedině bratr, protože máma byla v práci a otčím v hospodě, z níž neodchází před zavíračkou.
„Zase ti nařezali?!“ bavil se na jeho účet.