Na věky tvá (2)
Oct 12, 2017

Na věky tvá (2)

Nebyl ve stavu reagovat na jeho přihlouplé poznámky, a i kdyby byl stejně by to neudělal. Zařekl se několikrát a vždy, když to porušil přišel zasloužený trest, to byla vedle zvlněného betonu a každodenních výprasků asi ta nejdrsnější škola života jakou mohl zažít.

Byl si vědom, že pokud ho tohle nezlomí, tak už nic. Sice nevěděl, co mu život ještě nadělí, ale nic horšího už to snad nemůže být. Chtěl si vzít do úst boha, ale pak si to rozmyslel. Vybavil se mu pohled na kostel, který ho přitahoval a kam se také jednou podíval.

Jedním z lidí, kteří se snažili ulehčit nesnadný úděl, byl jeho třídní. Marně bojoval útoky na nejlepšího žáka a několikanásobného úspěšného reprezentanta školy. Možná to bylo tím, že se právě vrátil z vojny. Vlastně tu zůstal, oženil se a stihl počít syna.

Právě on byl pro Erika vzorem mužství. Jeho vysportované tělo a kamarácký přístup zabodoval. Nebyl jako ostatní učitelé, odměřený, předem odhodlaný zničit jakýkoliv zárodek tvůrčího myšlení, které jakkoliv vybočovalo z učebních osnov. Nechal ho, aby rozvíjel svoji náklonost k matice, k elektrice a počítačům.

Pokud bude jednou na někoho vzpomínat, tak to bude právě on – Tonda Stín – třídní učitel. Asi by si měl za vzor svého otce nebo otčíma, ale nemohl. Jeden prudil, co čtrnáct dní a druhý chodil denně pod obraz s rukou připravenou k výprasku za sebemenší blbost.

Konečně přestal brečet. Bratr praštil dveřmi a v bytě zavládl klid, který si pamatoval z dob, kdy ještě nechodil do školy. Lehl si na záda a sledoval skrz okno kolečka, která nedokázal vysvětlit. Měl pocit, že je to něco fata morgána. Nejspíš hleděl tak dlouho a upřeně, až začal mít mžitky.

Chvilku nechal kroužky do sebe narážet a pak vstal. Ne dnes nestráví den v posteli, ani v přilehlém sadu kam chodil jako malý, ale půjde k holubům. Z povinnosti, která neznala roční období ani nepříznivé počasí se stal únik ze světa plného nenávisti a pohrdání.

Bylo to jediné místo, kde neměl pocit, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany matka s otčímem a z druhé otec s babičkou.

Oblékl si krátké kalhoty, modré tričko a vyšel z bytu. Než z botníku vytáhl plátěné tenisky zmáčkl přivolávač výtahu.

Nad hlavou se ozvalo nepříjemné zakvílení a Erikovi bylo jasno, že jde ze čtvrtého patra po svých.

Vzhledem k tomu, že je pátek odpoledne, tak ho to čeká celý víkend. Něco jako nepřetržitá služba, která přijede na zavolání, je utopisticky nerealistická fantasmagorie. Už samotný telefon je velký problém. Nejbližší je na půlce cesty k vlakovému nádraží, což jsou dvě řady paneláků a pak nemá u sebe ani korunu.

Zavázal si tkaničky a seběhl kolem pletivem obalené konstrukce výtahu až do přízemí. V kolárně vytáhl bicykl po pradědovi a vyrazil kolem Markéty vchodu k úzké polní cestě, která spojovala město na konci světa s malou vesnicí, za níž je všudy přítomné pohraniční pásmo a přízemní vápnem natřená stavba se čtyřmi holubníky.

Zase čtyřka, usmál se, když zkoušel, co je dřina na kole Ukrajina. Lepší než druhá možnost, jít čtyři kilometry pěšky.

„Kdo se o vás bude starat, když tu nebudu?!“ povzdechl si sotva vstoupil dveřmi, jenž mu byly po ramena.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.