Na věky tvá (3)

Sehnutý dělal, co každý den, vyměnil vodu, nasypal zrní a seškrabal trus z bidýlek. Pak ho čekalo zalévání zahrádky ze sudu s prorezlou konví.

„Ahoj Eriku,“ zaslechl za zády známí hlas.

„Ahoj Pišto,“ odvětil člověku, kterého by příslušníkům Veřejné bezpečnosti popsal jako Rumcajse. Nejspíš pro jeho hustý plnovous a rozčepýřený účes.

„Tak co vysvědčení?“ jeho tmavé oči dychtily po odpovědi, nebyl v nich jenom předstíraný zájem a Erik to dobře věděl. Byl vlastně jediný, s kým tu prohodil víc než jenom pozdrav. Starý pan Hauk se s nikým moc nebavil a Pepa Šafář obletoval spíš jeho matku.

„Dobrý,“ usmál se dnes poprvé.

Potěšilo ho, že má někdo zájem, vlastně to od Pišty čekal, protože v jeho maringotce trávil nejedno odpoledne. Rád poslouchal vyprávění o kraji, z něhož pocházel a o životě, který neměl jednoduchý. Sice ho nikdo nebyl, ale život po válce to východě Slovenska nebyl žádný med, navíc jeho matka se také podruhé vdala. To měli společné.

„Otcové dokážů biť zlý,“ prohodil československy, neboť se ani po dvaceti letech nenaučil pořádně česky.

Přitom se podrbal ve vousech a z papírové krabičky vytáhl marsku.

„Chceš?“ natáhl k němu ohromnou ruku, kterou by dokázal otčíma přibít ke dveřím od holubníku, což se jednou stalo, když nalitý, jak zákon káže peskoval Erika za nějakou blbost.

To bylo naposled, co ho tu někdo viděl. Od toho dne bylo vše na mámě a Erikovi. Dlouhých devět let neznal nic než školu a starost o holuby. Nelitoval toho, protože mu tu nic nehrozilo, jiné to bylo po návratu domu.

Kdyby snad někdy utekl z domu, tak by šel právě sem, ale to by mu moc nepomohlo, protože by ho tu hledali.

„NE!!!“ zavrtěl rezolutně hlavou.

Nechtěl začít se zlozvykem, který mu na otčímovi vadil snad ještě víc než pití. Chlast z něj táhl jenom když přišel z hospody, a to už se snažil spát, ale cigaretový smrad cítil v bytě celý den.

 „Už se těšíš na učilisko?“ pokračoval Pišta, když si zapálil.

Erik jenom pokrčil rameny, protože si nebyl jistý. Dnes stejně jako posledního půl roku bojoval s obavou, co ho čeká. Neměl rád změny. Raději snášel opilého otčíma, než jezdil k otci, protože ani tam se necítil dobře.

Sice ho nikdo nebyl, ale pořád se musel mít na pozoru, aby neudělal něco špatně a nesloužil si macechy posměch. Akurátní blondýna s kobylíma zubama trvala na tom, aby jí říkal mami, protože mu pere. Jako malý si nebyl jist, že něco takového stačí a pak přeci jenom mámu už měl.

Navíc ve škole říkali, že každý má jenom jednu mámu, tak proč by té paní, kterou viděl den a půl jednou za čtrnáct dní měl říkat mami.