Přiložila do kamen poslední briketu, kterou přinesla v uhláku z kůlny stojícího na druhé straně dvorku. Bude muset ven a vůbec se jí tam nechce, co hůř dnes přijede Kamily kamarád, jenž si pronajal dům po prababičce, takže bude muset do dvacet kilometrů vzdálené vesnice.
Být to v létě, tak tam dojede na kole, ale teď v zimě, když její malebné městečko přikryla sněhová přikrývka, tak jí nezbyde než odházet sníh od garáže k nedaleké cestě.
„Měla jsem si koupit sněžné řetězy,“ zanadávala si nahlas.
Nejdřív dojde pro uhlí a pak bude vyprošťovat vůz z garáže, rozhodla se nad hrnkem ranní kávy, která dodává jejímu dni jistý řád. První si dá k snídani, druhou po obědě a třetím zapije odpolední svačinu. Není to jako čaj o páté, ale má své pevné místo ve strohém jídelním lístku.
Během přemýšlení, co si uvaří k dnešnímu obědu, si nasadila pracovní rukavice úhledně složené vedle kamen, pak vzala obě prázdné nádoby a vyšla z vyhřáté místnosti do studené chodby. Venku ji přepadla ještě větší zima a hlavně silní vítr, který zapíchává drobné krystalky do její tváře.
Rychle přeběhla dvorek, aby za rozvrzanými vrátky narazila na připravenou lopatu. Pár rychlých pohybů ji nejenom zahřálo, ale také pomohlo naplnit prázdné nádoby. Teď ještě cesta zpět do vyhřáté sednice. Vykoukla z kůlny. Zrak ji padl na jediné rozsvícené okno. Je sice ráno, ale malá okna nevpouští do místnosti moc světla, tak je nucena svítit víc než by si přála.
Popadla oba naplněné uhláky a vyrazila ve vlastních stopách zpět do baráčku. Sotva zavřela dveře, oklepala se jako pes, který vyběhl z rybníka.
Konečně může nakrmit hladová kamna, která jí za odměnu zahřejí. Zalezla s hrnkem teplého čaje pod peřinu, aby si vychutnala dnešní volno. Jistě má práci, ale ta počká. Ostatně bude muset za chvíli jít vyprostit vůz, aby dojela do domku po prababičce, kde musí roztopit podobně nenasytná kamna. Nechce přivítat prvního platícího hosta ve studeném domě.
Nebýt prababičky smrti a Kamilina návrhu nejspíš by domek nepronajala. Vlastně ještě neměla čas přemýšlet, co s ním podnikne. Sama ho nepotřebuje, ale prodat nechce, protože je plný vzpomínek. Usrkla horký čaj, který jí začal pomalu zahřívat. Odložila hrnek a zvrtala se pod peřinu, jako by jí nebylo něco málo přes třicet, ale tak deset.
Pamatuje si, jak si s brášku hrávali na schovávanou a ona jednou zalezla pod babičky peřinu. Nikoho nenapadlo, že je právě tam. Ta nadýchaná hromada peří jí dokázala skrýt. Dnes si nehraje dětské hry, ale stejně se pod ní ráda schová, aby jí nekoukal ani zmrzlý orlí nos.
„Píp, píp.“ Vzbudil jí mobil.
Je nejvyšší čas vyrazit za povinnostmi. Jenom neochotně vystrčila z pod peřiny ruku, jestli je venku teplo. Kamna přidala pár stupňů, ale pořád to není ono. Po chvilce vystrčila malý nosík, pak i úzké přísně vyhlížející rty. Za nimi ostrou bradu a nakonec protáhlý obličej orámovaný hnědými nakrátko střiženými vlasy.
Místo flanelové košile vytáhla ze skříně úzké džíny a svetr s perleťovými knoflíky vyměnila za rolák. Po cestě ven sundala z věšáku teplou bundu zakrývající úzké boky.
„Klíčky od auta,“ vrátila se zpět.
Už při otevírání garáže je jí jasné, že bez lopaty nedostane svého plechového miláčka ven. Zakabonila se na důkaz neochoty odhazovat metr sněhu. Usedla za volat odhodlaná projet tou neprostupnou hradbou.
„Ahoj Silvo, nechceš to odhrnout?“ zahulákal na ni Petr. Stejně mu moc nerozuměla, protože nebyl slyšet přes řev monstra, s nímž přijel.
Nikdy by ji nenapadlo, že ráda uvidí toho protivu, co jí ve škole schovával přezuvky a jednou dokonce zacuchal do vlasu žvýkačku. Možná právě proto nenosí dlouhé vlasy.
„To budeš moc hodnej.“
K jejímu bezmocnému výrazu není třeba nic dodávat. Je v nesnázích a on jí jako rytíř v lesklé zbroji zachrání.
„Kam se chystáš?“
„Musím zatopit v prababiččině baráku. Pronajala jsem ho.“
„Aha.“ Místo dalších otázek zavřel okýnko a ohrnul běh pár minut všechen sníh, který bránil ve výjezdu z garáže. Pak jenom mávl a vyrazil odhrnovat okolní zapadané cesty. Třeba ho dneska ještě potká, zamávala mu místo poděkování.
Otočila klíčkem v zapalování a nic. Plechový miláček ani neškytl. Už chtěla začít nadávat, když si uvědomila, že dala včera nabít baterku, aby ráno nastartovala.
„Jak prozíravé,“ pochválila sama sebe.
Pak začala zápis s baterkou a prokřehlými prsty. Při třetím pokusu vsunout baterku na její místo začala přemýšlet co je horší, jestli velká baterka nebo zmrzlé prsty, které nejsou schopny udělat to, co by potřebovala. Dřív než vzdala marné pokusy uložit baterku a vyčkat než pojede Petr kolem, aby jí po druhé zachránil, uvolila se černá krabice zapadnout na své místo.
Mohla by zvolat heuréka, ale místo toho zapojila mínus a pak plus, jak jí to taťka naučil. Dodnes si pamatuje poučku, kterou opakoval pokaždé, když nabíjel. Do dnes nechápe, proč všechny své dovednosti předal jí a ne bratrovy. Možná byla víc chlap, posmutněla při vzpomínce na mrtvého sourozence. Je hrozné být poslední z rodiny, povzdechla si, když usedla do auta, aby nastartovala. Hned na poprvé vesele zařehtal.
„Hurá,“ zajásala hodně nahlas.
Snad to nebude příliš předčasné, představila si, co jí čeká, než přijede k prababičky baráčku. Tentokrát silničáře sníh nepřekvapil, usmála se nad otcovou pravidelnou průpovídkou. Nezaspali, protože jeden vyprostil plechového miláčka z garáže. Dokonce prohrnul cestu až jejímu cíli.
„Tomu říkám protekce,“ usmála se, když uviděla v pospávající dědině zaváté silnice, kromě té vedoucí k domku, kde za chvíli roztopí kamna. „Snad je tam dost uhlí?“
Otázka, s níž opouštěla auto, vydržela, než otevřela dveře v obřích vratech, kterými jezdil děda s traktorem sekat trávu a obilí. Hromadu ležící za vraty si objednala ještě prababička. Do dnes si pamatuje dohadování s hulvátem, který uhlí přivezl. Někoho tak neochotného pomoci staré ženě ještě nepotkala. Odplivla si na místě, kde stál s rukama v bok a trval na svém. Nic by se mu nestalo, kdyby otevřel okno do sklepa a pomalu sypal.
Rudá jako rak odemkla dveře do světnice. Pořád na ní dýchá vzpomínka. Měla by vyvětrat, začala skládat jednotlivé úkoly, které musí udělat, než přijede host. Nejhorší bude odházet sníh z uhlí, vzpomněla si na Petra, který jí tentokrát nepomůže.
S lopatou v ruce vyrazila vydolovat první uhláky briket. Není to taková romantika jako ráno, když vykoukla z kůlny a uviděla rozsvícené okno, na nímž bylo teplo. Tady není ani svítící okno, ani teplo. To bude muset nejdřív vyrobit. Odhodila první lopatu sněhu.
Po půlhodině vešla s nádobami plnými briket do světnice, která i přes otevřené dveře a okna pořád voní svojí nezaměnitelnou vůní. Asi se jí nikdy nezbaví, zavřela za sebou.
Chvilku na to už v kamnech plápolá ohýnek. Olizující plameny pohltily vetší polena a pak i první brikety.
„Za chvilku tu bude teplo,“ zamnula si ruce nad studenou deskou praskajících kamen.
Než kamna vytopí původně zařízenou světnici, rozhodla se složit uhlí do sklepa. Asi by nevypadalo dobře, kdyby přijel zákazník a uviděl hromadu uhlí, která čeká, až ji uklidí.
Minuty plynuly jako voda a střídavé házení uhlí do sklepa nebo kamen ubralo všechen dopolední čas. Neodbytný pocit hladu přišel s poslední odhozenou lopatou.
„Mohla bych si dát něco k obědu,“ vzpomněla si, že má doma v mrazáku rizoto z minulého týdne jako poslední záchranu pro podobné situace.
Nebýt skutečnosti, že za necelou hodinu přijede zákazník, asi by sedla do auta a jela domu. Takhle bude muset počkat. Přihodila další brikety do kamen, pak dala automaticky ruce nad jejich desku. Krásně hřejí, zaradovala se. Rtuť teploměru začala pozvolna stoupat. Ještě pár hodin a bude tu jako u ní doma.
Místo, aby usedla ke stolu, zašla do vedlejší místnosti zkontrolovat teplotu a při té příležitosti vykoukla z okna. Kromě všude přítomné bílé ji zaujala jediná rozsvícená okna, která patří místnímu hostinci.
„No jasně zajdu si do hospody na oběd,“ rozhodla, když v kredenci nenašla ani staré sušenky, které tam prababička mívala pro strýčka Příhodu.