Nejsem na prodej - 2. část

Jako malá si myslela, že je to nějaký hodný strejda, který se čas od času zastaví. Až s přibývajícím věkem zjistila skutečný význam toho slovního spojení. Se slzou v oku pohlédla na její fotku stojící vedle skleniček na pálenku.

 

„Dobrý den,“ pozdravila výčepního a usedla k poloprázdnému stolu před výčepem.

„Nejsi malá Kinclová?“ zeptal se statný muž s prošedivělým knírem, jenž mu zakrývá ústa a nosní dírky.

„Jsem a dám si něco jídlu, jestli máte.“ Pohlédla zkoumavým pohledem na hostinského, zda si nevybaví jeho jméno. Bez pomoci cedulky s otvírací dobou by si nepochybně nevzpomněla. Jednak nemá moc dobrou paměť na jména a pak tu zase tak často nebyla, aby si pamatovala lidi ze vsi. Možná ještě tak pár okolních sousedů, ale ani těm nemůže přijít na jméno.

„Simona Kinclová?“ zeptal se jí hubený muž, které už také bylo třicet. Při otázce ještě více protáhl svůj už tak dost protáhlý obličej.

„Ano a vy jste?“

„Promiňte. Martin Kotrba.“ Povstal a podal ji ruku. „Kamila mi u vás domluvila pronájem domku.“

„Čekám na vás,“ usmála se nenuceně.

Jmenuje se stejně jako její bráška a má dokonce stejné oči. Kdyby nevěděla, že je mrtvý…  Místo dalšího pohledu do jeho modrých očí, sklopila zrak k popsané stolní desce. Moc to bolí i přes léta, která uběhla od té nešťastné bouračky ve vedlejší vsi, když jel za svojí přítelkyní.

„Mám tu guláš,“ vytrhl jí hostinský z chmurných myšlenek.

„Dám si ho,“ odpověděla automaticky, aniž by zvedla hlavu.

„Dvakrát,“ zvedl Martin ruku.

Chtěla by vstát a vyběhnout ven jako malé děcko, kterému vzali jeho oblíbenou hračku. Místo toho sedí a zírá na stůl popsaný nesrozumitelnými značkami. Co hůř začíná cítit teplo jeho ruky, která se přibližuje. Dokonce si přesedl z opačného konce tří k sobě sesazených stolů, aby usedl hned vedle ní.

Kdyby to šlo, odsedla by si k jinému stolu. Ne pro jeho podobu k zesnulému bratrovy, ale pro tu fyzickou blízkost, která ji nahání panickou hrůzu. Otřásla se stejně, jako když vstoupila do vymrzlého domku, který přináší tolik vzpomínek a ne vždy jenom ty příjemné.

„Není vám zima?“ pohladil jí jeho teplý hlas.

Přes jistou míru neupřímnosti, která z něj vyzařuje na první pohled, je právě a jenom hlas schopen odbourat její ostražitost. Buď je to psychiatr, nebo obchodník, napadlo jí po jeho otázce. Jednoho psychiatra před lety navštívila a s obchodními zástupci má také své zkušenosti. Většina z nich jí nic neprodala, ale on by prodal i jalové tele. Usmála se nad průpovídkou, kterou říkal děda.

„Už je to lepší,“ přiznala jenom proto, aby jí nechtěl zahřívat svým tělem.

Samotná představa není zase tak nepříjemná, když pomine mrože stojícího za výčepem, ale něco v ní je proti.

„Dvakrát guláš,“ položil před ní talíř s kouřícím obsahem.

Těžko říct, zda by tu hmotu identifikovala jako guláš. Přes počáteční nechuť se nakonec do té husté tekutiny pustila. Prababička říkávala, že hlad je nejlepší kuchař a měla pravdu. Má hlad a sní to. Foukání do prvního sousta nebralo konce. Pořád má pocit, že je to horké. Konečně polkla. Není to špatné, informují chuťové pohárky. Rozhodně chutná lépe než vypadá, zhodnotila oběd, když zmizela kouřová clona nad plným talířem.

Během pečlivého kousaní rozpadajícího se masa, začala pozorovat muže, který bude bydlet v prababiččině domečku. Pořád si není jistá, že to byl dobrý nápad. Chce to jenom do konce roku, vzpomněla si na Kamilino ujištění. Kdo ví, zda by mu ho pronajala na víc než měsíc.

„Proč jste nezazvonil?“ začala s výslechem.

„Nevěděl jsem, který domek je to.“ Prohodil mezi dvěma sousty rozumný argument. „Byl jsem tu brzo a tak jsem zašel sem.“

„Hospoda na vesnici bývá zdrojem všemožných informací,“ předběhla ho a s kývnutím snědla další kousek masa.

„Ještě jedno,“ podal výčepnímu prázdný talíř a půllitr.

V této zimě by dala přednost teplému čaji před pivem, napadlo ji, když postavil na stůl druhé pivo. Přesně tolik čárek má na spodní části konzumačky. K tomu jedna za guláš, nemohla, přehlédnou těžko čitelný klikyhák s jednou čárkou.

Pomalu si začíná zvykat na jeho teplý hlas a příjemnou vůni, která v jeho přítomnosti dotváří skoro až vánoční pohodu. Přesně takovou jakou zažívala u prababičky. Možná cítí její aromatické mýdlo odhánějících z šatníku moly. Ne to nebude mýdlo, vzpomněla si na oblečení, které ještě několik dní po vyndání ze skříně vonělo na desítky metrů, alespoň tak jí každý vítal.

Teplý hlas a příjemná vůně, to vypadá hodně nebezpečně, povzdechla si nad další životní komplikací. Zatím něco podobného zažila jenom jednou a skončilo to dost tragicky. Ani na to nechce myslet, protože útěk jenom v tom co měla na sobě, nebyl nikterak příjemný.

Do dnes si je jistá, že udělala správně. Nepochybně šlo o život, jenom neví, zda jeho nebo ten její. Když vezme v potaz, že z ničeho nic stála s nožem v ruce nad jeho zkrvaveným tělem. Nejspíš stačil úplně malý krůček, aby strávila zbytek života za mřížemi. Možná by ji osvobodili, utěšovala se při představě, že by toho grázla dorazila. Nakonec ji osvobodili a on dostal podmínku.

Když odcházela ze soudní síně, tak si řekla: „Už nikdy více“. Její slib tehdy zahrnoval všechny muže a teď sedí vedle jednoho, který jí nutí svojí přítomností porušit ten slib.

„Jste v pořádku?“

Ucukla, když k ní natáhl svoji kostnatou ruku. Nebyl to strach, jako když vidí strašidlo, ale prostá obava z kontaktu. Nejspíš tu fobii nepřekonala, připustila si neúspěšnou terapii, jenž jí doporučila její právnička. Psychiatr v ní nebudil příliš mnoho důvěry, tak to zkusila po svém.

„Jsem,“ vrátila pozornost k chladnoucímu obědu.

Potřebuje záchytný bod a tím nemůže být muž, který nalistoval uzavřenou kapitolu jejího života. Nakonec může poděkovat za nevzhlednou porci studeného, ale dobrého guláše. Ještě, že šla na oběd. Nějak si nedokáže představit, když by mu otevřela dveře a pustila ho do domu. Být s ním sama v jedné místnosti blízko ostře nabroušených nožů by nedopadlo dobře. Pohladila si jizvu na krku jenom pár centimetrů od krční tepny.

„Zaplatím,“ vyzval hostinského, když dojedla. „Dohromady.“

„To nejde,“ zaprotestovala.

„Ale jde,“ usmál se a vyndal z peněženky příslušnou bankovku.

Potěšena jeho pozváním k obědu by zde chtěla ještě chvilku sedět. Z jeho gest je vidět, jak rád opustí nikotinem zapáchající prostor.

„Před týdnem jsem přestal kouřit,“ omluvil se venku za kvapný odchod z hospody.

Místo odpovědi jenom souhlasně kývla a vyrazila k domu. S krosnou přes rameno vyrazil pár kroků za ní. Původně chtěl přijet autem, ale pak si řekl, že bude romantické jet veřejnou dopravou.

Být odkázán na místní zdroje a sporadicky fungující dopravu je spíš adrenalinový zážitek než něhou obklopené poslední dny v roce.

Na druhou stranu ideální způsob jak přestat kouřit. Nebude podléhat pracovním stresu a v této sněhové záplavě si rozmyslí jít několik kilometrů pro cigarety. Nikotinových náplastí má samozřejmě dostatek, pochválil si nákup odvykacích prostředků. Když bude nejhůř, určitě najde v sousedství spřízněnou duši, která ho zachrání, začal pozvolna smlouvat s vlastním odhodláním.

„Pojďte dál,“ otevřela mu dveře do dvora a pak i do domu.

„Tady je teplíčko,“ usmál se při pohledu na topící kamna. „Tady máte peníze za měsíc, jak jsme se dohodli.“ Podal jí pár bankovek s otazníkem ve tváři, zda platí Kamilou dohodnutá cena.

Jestli bude taková zima, tak mi tu víc protopí, pohlédla z okna, kde před pár hodinami ležela hromada uhlí.

„Platí. Pak se případně srovnáme za uhlí. Pojďte, provedu vás.“

Bez zbytečných okolků ho provedla stavením a ukázala vše potřebné. Navrch pak přidala pár užitečných rad.

„Přesně něco takového bych chtěl koupit,“ zasnil se na konci prohlídky.

„Nejsem na prodej,“ vypustila po cestě k autu.