Až za vraty si uvědomila, jaký nesmysl právě vypustila z úst. Jasně, že není na prodej a dokonce ani ten dům není. Tedy alespoň zatím o něčem takovém neuvažuje. Proč by to také dělala, vždyť netrpí nedostatkem peněz a k těm v potu opracovaným cihlám jí pojí víc než místo narození.
Škoda, že neviděla Martinův výraz, když vyřkla tu nešťastně formulovanou větu. Chudák zůstal stát u dveří s pusou dokořán, aby si přebral, co tím vlastně paní domácí chtěla říct. Určitě neměla, namysli, že je prostitutka, zavrhl první možnost, která ho celkem logicky napadla ze všech možných vysvětlení jako první.
Simona se rozhodlo nevracet se a vyrazit zpět domu, kde jí nespíš, vyhasla kamna, protože je zapomněla naložit.
„Do bude zima.“ Zatřásla se při pomyšlení na rampouchy, které budou zdobit tu malou útulnou místnost, kterou nedokáže popsat jediným slovem, protože je ložnice a zároveň pracovna. Když na to přijde tak i kuchyň, přestože má kuchyň ve vedlejší místnosti, ale kdo by tam v té zimě vařil nebo seděl u rohového stolu z masivní kulatiny.
„Jo to byly časy,“ povzdechla si při vzpomínce, jak s dědou vyráběli nábytek do jejího domečku.
Mohla s nimi bydlet v domě, který postavil s jejím otcem a strýcem. Mohla, ale chtěla mít něco co je opravdu její. Užila si v dětství až příliš majetnický přístup ke statkům, které vybudovali její předci, aby o mě po druhé válce přišli a pak je dostali s pádem rudého zla zase zpět.
Nikdy nezažila tolik nevraživosti mezi dvěma bratry, jako když došlo na tradiční rozdělení, kdy prvorozený syn bere vše a druhý jenom utře nos.
„Stejně ho nakonec dostal,“ posteskla si, když míjela dům, kde bydlel bratranec, než zmizel v Africe, aby po pár letech přišla informace, že byl zabit v jedné z těch nesmyslných válek, kde není jasné, o co vlastně jde. Tedy kromě peněz moci a krvavých diamantů.
Je až děsivě snadné přijít o celou rodinu, vybavila si sérii malých osobních neštěstí, který z ní udělaly sirotka. Stačí jeden pád letadla, jedna jízda do vedlejší vesnice a pár úmrtí, kterým pomohla rakovina.
„Měla bych zachránit rod,“ posteskla si nad absencí biologických hodin, které by ji přiměly k zplození potomka.
Bez nich to nejspíš nepůjde, protože je příliš pohodlná, než aby si komplikovala poklidný život. Bohatě jí stačí nářky spolužaček ze základky, když jednou za čas vyrazí nakoupit do místního koloniálu. Sice nakonec přiznají, že by děti nevyměnily za nic na světě, ale to hořekování. Nejednou si vyslechla o zpackaném životě s nekňubou nasávajícím pivu, během nadávání na fotbal, politiku a cokoliv mu přijde do cesty. O něco takového rozhodně nestojí.
Takto může nadávat jenom sama sobě, když něco nevyjde. Podobně může lamentovat nad vyjedenou ledničkou s oběšenou myší, protože nic nekoupila. Nemusí plnit, co mu na očích vidí, ani chodit po špičkách, když sleduje televizi.
„Jsem vlastně šťastná a nic mi nechybí,“ zaparkovala auto před garáží.
„Co děláš o víkendu?“ zazvonil jí telefon sotva oživila skomírající oheň v kamnech.
Pokud přišla Kamila s podobnou otázkou, bylo jasné, že něco chystá. Je začátek adventu, tak by to mohlo být každoroční utrácení za zbytečnosti, které nikdo nepotřebuje a ve většině případů ani neudělají radost, vzpomněla si na loňské nákupy při vymýšlení výmluvy, aby nemusela hledat několik hodin volně parkovací místo, které jí zaručeně vyfoukne některý z galantních řidičů.
„Zatím nic. Co máš v plánu?“
„Mohly bychom vyrazit na mejdan,“ překvapila Simonu.
„Na mejdan?“ opakuje, neschopna překonat překvapení.
„No a proč ne. Dlouho jsme nikde nebyly. Hodíme se do gala a pořádně to rozjedeme.“
Použití slova "rozjedeme to" v kontextu nějaké akce, kde lze očekávat snadný přístup k alkoholu, budí zvýšenou pozornost všech, kdo už s Kamilou něco takového podstoupili. Že společně dlouho nikde nebyly, má svůj celkem prozaický důvod a není nutné na té skutečnosti cokoliv měnit. I vaječný koňak může být nebezpečný, vzpomněla si, jak ho chtěla vypít brčkem. Kdyby to zkusila pusou, tak dejme tomu, ale nosem.
„Raději ne. Víš, jak to dopadlo minule.“
„Nejsem malá.“
„Něco v tom smyslu jsem slyšela i minule a pak tě odváželi s akutní otravou alkoholem.“
„To je dávno za mnou,“ odmlčela se, aby vymyslela nějaký pádný argument na podporu svého tvrzení.
Bohužel jí žádný nenapadl a není divu. Všechny akce, kterých se účastnila, dopadly podobně katastroficky, tak si dala předsevzetí, že už nebude pít. Bez karambolu zvládnutý firemní vánoční večírek jí utvrdil, že dokáže zvládnout i tak nelehké předsevzetí.
„Věř mi,“ zkusila zapůsobit na city své kamarádky místo toho, aby zdlouhavě popisovala první zvládnutou akci.
„Víš, že to není snadné. Kam pojedeme?“
„To je překvapení. Vyzvednu tě v osm večer.“
„Dneska?“
„V osm večer. Musím jít.“ Zavěsila.
Vážně dnes večer v osm půjde na mejdan s Kamilou, přemýšlí o krátkém rozhovoru. No proč ne, je pravda, že dlouho nebyla mezi lidmi, pokud nepočítá pár místních, které občas potká, když vystrčí nos z baráku.