Ten pocit dospělosti, který je u mužů velmi vzácný, náhle zmizel. Stačilo jedno rozhodné odmítnutí, aby ztratil chuť plodit potomky, protože je odkopnut jako prašivý kojot. Aniž by přemýšlel, co dělá, hodil po ní sněhovou kouli.
Dřív než si ten dětinský nápad uvědomil, ucítil náraz něčeho tvrdého do svého citlivého nosu a popraskaných úst. Během pádu na znak, stihl jenom vyjeknout. To je vše, co by si mohl pamatovat, protože pak přišla bílá barva, která zaplnila jeho mysl. Všude bílo a k tomu vzdálený tichý hlas, jenž odmítl jeho nabídku zplodit ty nejúžasnější děti.
„Tvoje chyba,“ mumlá si pro sebe.
„Prober se,“ propleskla jeho červené tváře, aniž by přemýšlela nad tím, co říká.
Trvalo ještě pár minut, než přišel k sobě a byl schopen vstát. Kupodivu ani nechtěl vědět, co se stalo, ani proč má mokrá záda. Dokonce bez odmlouvání zamířil k vratům, aby z něj Kamila sundala mokré věci zatím, co Simona najde něco suchého.
Mezi jeho oblečením, které si přivezl, není nic, co by ho dokázalo zahřát, tak zapátrala v prababiččině skříni. Chtěla ji vyklidit, povzdechla si nad bolestí, jenž přijde při každé vzpomínce. Ví, že to chce čas, ale přesto. Musí jít dál a jeho nabídka sexu. Možná ji neměla odmítnout, zapochybovala, nad rychlím rozhodnutím.
Nepamatuje si, že by zpochybnila první rozhodnutí v tak zásadní otázce, jako je třeba sex s neznámým mužem. Přes známost s Kamilou, je pro ni neznámí. Chtěla ho poznat, vzpomněla si na rozechvění, které v ní dokázal odpoledne vyvolat. Možná by se s ním jednou i vyspala, ale způsob jakým si o to řekl, jí odradila.
„Nejsem na prodej,“ usmála se zmatené hlášce, kterou vypustila, když ho tu zanechala, netuše, že za pár hodin přijede zpět.
„Odvezeš mě domu?“ poprosila Kamilu, když našla teplé kamaše a svetr, který ho zahřeje líp než alkohol, jenž mu začali nutit jeho kamarádi.
„Už jsem pila,“ zvedla poloprázdnou láhev piva. „A auto ti nepůjčím.“
„Nevadí. Užijte si oslavu.“ Vytáhla palčáky z kapes a vyrazila domu.
„Neblázni,“ zaslechla za sebou Kamily hlas, který zní omluvně. I přes trochu vypitého alkoholu je schopna pochopit jaká cesta čeká odhodlanou Simonu při návratu domu. Sama by něco takového nepodstoupila. Chce jí rozmluvit ten šílený nápad, ale je pozdě. Než stihla vykouknout ze dveří na dvorek, zaslechla klapnutí dveří ve vratech. „Tak si běž,“ mávla za ní rukou a rychle zavřela dveře, aby nepocítila zima na vlastní kůži.
„Kde je Simona?“ zjišťuje stále ještě zmrzlí Alexandr.
„Šla domu,“ utrousila Andrea pohrdavým tónem. Nemohla si přát přívětivější průběh večer než je ten, který se právě rýsuje. Jediná konkurence je pryč a ona má volné pole. Stačí ho trochu opít, aby si s ním mohla dělat, co chce. Nepochybně spolu skončí v jedné z těch pravěkých postelí, začala přemýšlet dopředu, což jí dělá menší problém než je uvaření poživatelného jídla.
„To byl, ale blbej nápad.“ Zalitovala Simona svého rozhodnutí opustit vyhřátý baráček a vyrazit zpět domu.
Nemohla si proto vybrat příhodnější počasí než je tma, mráz, padající sníh a hlavně štiplavý vítr, který začal šlehat do její nezakryté tváře, sotva vyšla zpoza domků do volného prostoru chráněného jenom pár starými stromy bez listí.
„Kde je Simona?“
„Šla domu,“ odsekla Alexandrovy naštvaná Kamila. Místo, aby se zpila do němoty, jak bylo jejím dobrým zvykem, tak tu ucucává limonádu zatím, co v ostatních mizí jeden panák lahodně vonící whisky za druhým.
„Domu? Vždyť je to třicet kilometrů.“ Vytřeštil na ní alkoholem zakalené oči.
Neví, jestli je to přesně třicet kilometrů, ani neví, kde přišel k tomu divnému svetru a proč má nohy ve srandovních kamaších, které příjemně hřejí. Jediné co si trochu pamatuje je jeho nutkavá potřeba hledat Simonu, kterou už jednou našel vedle nasvícené kapličky. Pak přišla zima a teď se mu motá hlava, z čehož mají všichni kolem srandu.
„Já jsem jí nevyháněla,“ odráží Kamila jeho výčitku. Chtěla jí to rozmluvit. Vážně chtěla, ale přeci nemůže za její paličatou hlavu, která když si něco usmyslí, tak musí být po jejím.
„Měli bychom jet za ní. Co když umrzne.“ Vyskočil z křesla stojícího vedle kamen, ve snaze dodal svým slovům důraz, který si zaslouží. Místo rozhodného gesta, přepadl přes uhlák, jenž mu stál v cestě za pokusem o záchranu majitelky domu, který si pronajal.
„Ty už to radši nepij,“ pomohl mu na nohy jeden z kluků, kteří dorazili a přitom si utvořili vlastní skupinku, aniž by věnovali pozornost několika nezadaným holkám.
„Musíme jí jet hledat,“ trvá na svém. Bohužel tu asi nenajde nikoho, kdo by nepil něco alkoholického a on sám by si nejspíš nesedl ani na sedadlo spolujezdce, protože už samotná představa mu nedělá zrovna dobře.
Bude lepší jít ven vystřízlivět a pak možná, začal přemýšlet o volání na Policii, která jí snad najde.
„Nejdřív musím najít bundu,“ snaží se ukočírovat splašené myšlenky poletující kolem jeho hlavy. Bolavé hlavy, může dodat při nalezení bundy, která nejspíš není jeho. Neví, komu z těch popíjejících bezcitných lidí patří a je mu to jedno. Zabalil se do ní a vyšel před dům.
„Co blbneš lásko?“ slyší za sebou ten nejodpornější hlas na světě. Z každé hlásky, kterou vypustí, se mu chce…
Než doputovala myšlenka tam, kam měla, vylétlo z něj něco málo neurčitého tvaru a nevábné barvy, za doprovodu podobně odpudivého zvuku.
„To snad ne,“ chytla se za ústa a rychle zaběhla zpět do domu.
Škoda, že nepřišel dřív na způsob jak jí zavřít ústa, pousmál se před další vlnou vycházející z jeho vzbouřeného žaludku, s níž přišel nepopsatelný škleb a křeč, která stáhla nejenom jeho útroby.
Další nekonečné minuty strávil překloněn přes betonovou zídku s nadávkami na to jak je nenaučitelný ohledně konzumace alkoholu, který mu od nepaměti přináší takovéto problémy. Jakmile ho vypije trochu víc najednou, skončí v této nedůstojné poloze s prosebným výrazem ve tváři, kterým žadoní o jakkoliv pomoc. Snad přijde co nejdřív a dostane ze sebe vše, co mu nedělá dobře.
„Půjč mi klíče od auta,“ vstoupil odhodlaně do místnosti plné více či méně opilých lidí. Jediné dvě střízlivé výjimky na něj vytřeštily oči, co že to chce dělat, když byl ještě před chvíli na odpis.
Andrea si matně vzpomíná, že s ním něco podobného už zažila. Jednoduše nechal na záchodě všechno, co poctivě sbíral celý večer a byl schopný řídit. Dokonce při silniční kontrole nenadýchal. Do té doby nic podobného neviděla. Docela mu záviděla, když se ráno probrala s kocovinou velkou jako Západní Německo.
„Co že chceš?“ ujišťuje se Kamila, že mu rozuměla.
„Klidně mu je půjč,“ podpořila Andrea jeho prosbu, „teď už nic nenadýchá a je úplně střízlivej.“
„Střízlivej?“ Kamily škleb Andreu pobavil a Alexandra málem nastartoval k hysterickému výstupu.
„Naprosto. Moje tělo občas odmítne alkohol. Je to složitý metabolický problém, kterému sám moc nerozumím. Půjč mi ty klíčky, pojedu hledat Simonu.“ Pronesl tak rozhodně, že mu nedokázala říct ne jako předtím své kamarádce. Nechtěla vidět dalšího přítele mizejícího v tom hrozném počasí, které ho může zabít.
„Pojedu s tebou,“ sáhla po kabelce a oba vyrazili k z půlky zavátému autu.
Než se jim ho podařilo vyprostit, vystřízlivěla i Kamila, která s vypětím všech vnitřních sil dodržela předsevzetí nepít tvrdý alkohol, takže celý večer ucucávala jahodové Frisko. Mohla být na sebe pyšná, nebýt toho odmítnutí. Přesně toho odmítnutí, které začíná hlodat její svědomí, co když se Simoně vážně něco stane, to by si do smrti neopustila. Odhodila poslední lopatu sněhu a usedla na místo spolujezdce.
„Jedem,“ otočil klíčkem v zapalování, aby ucítil nezvyklé cuknutí.
„To není automat.“ Chtěla dodat ještě něco peprnějšího na adresu řidiče, který možná nenadýchá, ale pokud bude pokračovat tímto stylem, tak ani nevyjedou a navíc může nechat ráno odtáhnout auto do nejbližšího servisu.
„Promiň.“ Vědom si své chybí, sešlápl spojku a znovu otočil klíčkem ve spínací skřínce.