Nejsem na prodej - 6. část
Mar 11, 2014

Nejsem na prodej - 6. část

Tentokrát už auto zvesela zaškytalo. Těžko říct komu z nich se víc ulevilo možná Alexandrovy, protože nebude muset platit opravu auta. Kdo ví, kolik by si řekl místní při výměně poloviny funkčních dílů. Osobně nikdy nevezl do opravy žádné auto, ale ty zkazky, které poslouchal, mu stačily, aby si vytvořil nelichotivý obraz o opravářích jako takových.

Dřív než mohl rozvinout jakoukoliv teorii, pohltila je tma a padající sníh na cestě za Simonou. Snad bude v pořádku, říká si pro sebe stále do kola. Je to jediná útěcha, kterou má. Oba mají přitisknuté oči na předním skle a sledují každý záhyb sněhové bariéry stojící vedle silnice.

„Zastav,“ vykřikla ze zničehonic a ukázala do tmy mimo úzký kužel předních světlometů. Bez dalšího vysvětlení vystoupila ve snaze objevit zapadlou kamarádku.

„Je tam?“ zaslechla za sebou starostlivý hlas vyděšeného Alexandra, který duchaplně rozsvítil všechny čtyři ukazatele směru, jak mu velí poučka z autoškoly.

„Nevím. Zacouvej kousek.“

Bez dalšího otálení usedl zpět za volant a zařadil zpátečku, tentokrát za použití spojkového pedálu, aby nemusel slyšet ten odporný zvuk a cítit odpor pod svou rukou. Nemůže za to, že s manuální převodovkou jezdil naposledy v autoškole a to je tak dávno, že si to nepamatuje.

„STŮJ!!!“ Kamila křičí a mává co jí ruce a hlasivky stačí.

„Co tam je?“ Vystupuje z vozu.

„Nic,“ máchla zklamaně rukami. „Zdálo se mi, že vidím stopy,“ ukázala na půlmetrovou bariéru, „ale nic tam není. Jedeme dál.“

Oba nasedli zpět do zahřívajícího se vozu, aby nezpustili oči ze sněhové bariéry po obou stranách, až dojeli k Simonině domku.

„To není možné. V kolik vyrážela?“ nechápe Alexandr, že ji nepotkali.

„Nevím,“ přemýšlí Kamila, kolik mohlo být hodin. „Je jedenáct a v osm jsem ji vyzvedávala. Nemohla jít dřív než před hodinou.“

„Tak jsme ji někde minuli.“

„To je nesmysl.“ Kamila mezi tím došla k brance a zvoní. „Třeba jí někdo svezl.“ Doufá, že se rozsvítí světlo na dvorku a ona spatří rozespalou kamarádku.

Přes nekonečné vyzvánění se nepohnula jediná záclona a nerozsvítilo jediné okno. Všude zůstala tma doprovázející noční klid, který začalo rušit další padání sněhu. Kamilino bezradné pokrčení ramen ještě víc znervóznilo již tak dost vystresovaného Alexandra. Nemůže si pomoc, prostě za ní cítí odpovědnost. Byla na jeho oslavě, to mu nikdo nevymluví.

Místo sebe lítosti nad tím jak dnes nezvládl alkohol, začal přemýšlet, co může udělat pro její záchranu. Zatím ho nenapadlo nic kloudného, snad něco vymyslí, než bude pozdě. Pořád se mu vrací možnost, že jí někde minuly a ona teď leží v závěji.

„Projedeme to ještě jednou,“ sáhl po té jediné možnosti, která ho napadá už od příjezdu sem.

„Nesmysl,“ zakroutila rezolutně hlavou, „půjdeme na Policii, ať jí začnou hledat.“

„Na Policii?“ pohlédl s notnou dávkou nedůvěry. Pochopitelně za to může jeho osobní zkušenost s tímto nepříliš efektivně pracujícím orgánem státní správy. Kdokoliv je potřeboval, tak se dočkal buď nulové ochoty, nebo žalostného výsledku. Zvykl si nespoléhat na jejich pomoc, ale raději zmobilizuje všechny své síly a známé, kteří dokáží hotové zázraky.

„No jasně. Kdo jiný by je měl hledat?“

Něco na tom bude, musí připustit při nulové šanci najít ji vlastními silami a neschopnosti sehnat dostatečný počet lidí v tak krátkém čase. Bude vydán na milost a nemilost nějakého nadstrážmistra, který počítal, že bude mít klidnou službu pěkně v teple nově zařízené služebny. Místo toho by měl jít hledat do metrových závějí bláznivou ženskou, která chtěla v tomhle počasí ujít třicet kilometrů.

„Tak dobře,“ připustil neochotně, „a víš, kde mají služebnu?“

„Vím, ale nejdřív se zastavíme v hospodě. Střízlivá tam nevlezu.“

Kdyby nešlo o každou minutu a jeho averzi vůči bezpečnostnímu sboru, tak by chtěl vědět víc, takto se spokojí s konstatováním, že když si dá jednoho panáka, tak tam půjde.

Také by si nejraději jednoho dal. Jenom mu ta myšlenka přišla na mysl, hned si vzpomněl, jak před pár desítkami minut úpěl opřen o betonové zábradlí na dvorku a sliboval si, že už nikdy. Mohl by se pousmát nad tím, jak lze nikdy zkrátit na hodinu, možná i méně, místo toho nastartoval vůz, který nechal stát na silnici. Ostatně je tu takový provoz, že to nevadilo.

Během zvonění a krátké konverzace neprojel jediný vůz. Není divu. Nezná moc lidí, kteří by chtěli v tomto šíleném počasí cestovat. Také by raději seděl v křesle vedle kamen a upíjel dvanácti letou whisky, místo toho hledá jednu nezodpovědnou holku. Zase alkohol, posteskl si při průjezdu zatáčkou, za níž má být místní hostinec.

Pořád přemýšlí, zda je dobrý nápad vstoupit do zakouřené místnosti plné místních, kteří popíjejí alkohol v míře životu nebezpečné.

„Tak pojď,“ vybídla ho Kamila, která se chystá porušit svoje předsevzetí, že nebude pít tvrdý alkohol. Nebýt Simony, tak by ten slib neporušila, zdůvodnila si pro sebe, to co se chystá udělat.

Jak energicky vstoupila Kamila, tak neochotně se Alexandr loudá. Pořád věří, že si to jeho dlouholetá kamarádka a asi jediná holka, s níž nespal. Pochopitelně se neoznačí za sukničkáře, ale dříve či později skončí v posteli s každou holkou, co zná. Mohl by poznamenat, že je to jenom otázkou času a podrbat si při tom pár dní neholenou bradu.

Nakonec otevřel dveře do výčepu, které odhalily přesně to, co čekal. Přes cigaretový kouř nebylo vidět ani na dva metry a vůně piva přebyla všechen pot i kolínskou, kterou vonělo popíjející osazenstvo. To pivo by ještě zvládl, ale cigaretový kouř ho odradil od dalšího kroku.

„Nestůj mezi dveřmi,“ zatáhla ho za ruku.

Kdo ví, co by na to řekl doktor, s jehož odbornou pomocí přestal kouřit. Určitě by neměl radost, že vstupuje do rizikového prostředí, kterou ho již tolikrát zlákalo k recidivě. Dnes určitě odolá, zatajil dech a proběhl výčepem do zadní místnosti. Kde ho čekalo trochu méně kouře, za to více kraválu a blikajícího světla.

„Jdu najít místo k sezení,“ zavolal na Kamilu stojící u výčepu. Jeho slova pochopitelně zanikla ve všudy přítomném hluku. Přesto zaregistroval drobné kývnutí hlavy. Bude rád, až vypadne ven a nebude muset dýchat ten příšerný vzduch, který se vlastně ani dýchat nedá.

„To se řekne, najdi místo k sezení,“ rozhlédl se přítmím, které rušily barevné paprsky z rampy zavěšené nad něčím, co by mohl označit jako taneční parket.

„Co tu děláš?“ zaslechl povědomí hlas.

„Hledáme tě,“ oddychl si, že nemusí na Policejní stanici. Ten povědomý hlas totiž patří Simoně. „Jsem se bál, že jsi někde zapadla nebo tě někdo unesl.“

„Ne. Petr jel kolem,“ ukázala na kluka oblečeného do svítivé kombinézy, „a vzal mě.“

„To je dobře,“ viditelně si oddechl. Nebýt v pro něj tak stresujícím prostředí nejspíš by pokračoval v rozhovoru, takto jenom pokýval hlavou a více pro sebe dodal, že pojedou.

Než se stihla zeptat s kým tu je, zmizel ve výčepu.

„Kdo to byl?“ přišel k ní Petr po té, co vzdal vysvětlování na mol opilému bratrovi, že Simona není jeho holka.

„Kluk co jsem mu pronajala barák po prababičce,“ odpověděla bez zjevné chuti pokračovat v tomto rozhovoru, protože jí začalo být líto, jak odešla z Alexandrovi oslavy. Ani vlastně neví, na koho se zlobí víc, jestli na sebe nebo na Kamilu, která ji vytáhla na mejdan, aniž by jí prozradila, že jde o oslavu narozenin člověka, jemuž pronajala domek. „Půjdu domu,“ ukončila další přemítání nad svým nespolečenským životem.

„Trsneme si ještě na jednu písničku, pak tě hodím domu, protože budu muset do práce.“ Rychlá kontrola hodinek mu potvrdila, že toho víc nestihne. Přeci jenom musí odjezdit nějaké kilometry a poslední po čem touží je spruzený dispečer, který ho bude, podezíral, že se někam zašil místo, aby jezdil.

„Nezlob se, ale já bych vážně šla.“

„Jasně,“ vyšel za ní do výčepu, kde si nevšimla Kamily, bojující s tím, zda vypít koupeného panáka nebo jít za Alexandrem, který odešel do auta.

Prošla i kolem něj, aniž by postřehla jeho zadumaný obličej.

Kdo by se také koukal do zaparkovaných aut stojících na malém plácku, který normálně pojme i dvacet aut. Teď když širé okolí zahalila nebývalá nadílka sněhu, je tu místo z bídou pro půltuctů odvážlivců, co nechtělo jít pěšky a risklo příjezd vozem.

Po chvilce čekání, než Petr otevře vůz, se vydrápala do kabiny, aby zmizela Alexandrovi ze zpětného zrcátka, kde sledoval každý její pohyb. Učarovala mu už při prvním setkání v hospodě. Byl rozhodnut ji pozvat na večerní oslavu dřív, než zjistil, že čeká právě na ni.

Bohužel mu zmizela dřív, než posbíral veškerou odvahu, kterou mohl, aby se jí zeptal. Nejspíš by odmítla, shazuje svoje přesvědčovací schopnosti v navazování přátelských vztahů a komunikaci s cizími lidmi. Pokud člověka pozná, tak ztrácí ten nepříjemně svazující pocit, že něco pokazí. Nedokáže říct co to je.

„Můžeš popojet vole?“ zabušil mu na okno značně podnapilí mladík.

„Jistě. Promiňte.“ Sešlápl spojkový pedál, otočil klíčkem a vyjel zpět na silnici, aby umožnil jednu nezodpovědnému individuu vyjet se svým zaparkovaným vozem z parkoviště.

Když si uvědomil, jak moc může být nebezpečný, chtěl vystoupit a rozmluvit mu to, ale banda podobně alkoholem posilněných kumpánů, ho donutila přehodnotit osvětovou činnost, který by pro něj mohla skončit dost neslavně.

Mohl by zvolat Policajty, vzpomněl si dnes podruhé na ty budižkničemi vysedávající u benzínových pump s kelímkem kávy místo, aby chytali padouchy či silniční piráty, jako jsou právě tito.

Mohl by zajet zpět a zatarasit jim cestu, napadla ho další možnost, jak ochránit ti poctivé a zákona dbalé spoluobčany, před těmito lehkovážnými namachrovanými hovady. Těžko by dokázal najít mírnější a výstižnější označení někoho tak nezodpovědného.

„Kamilo?“ vystoupil z vozu, když uviděl, že jedna z podnapilých postav je jeho kamarádka.

„Kluci mě odvezou,“ mávla na něj dřív, než sjela po otevřených dveřích do zaparkovaného auta.

„My ji odvezeme,“ utnul hranatý plešoun Alexandrovu rodící se námitku, že je to nebezpečné.

Proti takové přesile nemá šanci, zhodnotil svoje možnost zpacifikovat kohokoliv z těch típků, kteří zabrali celý vnitřní prostor obstarožního kombíka. Zase mu zbila jediná možnost a to zavolat Policii, která by snad dokázala zjednat nápravu.

Sáhl do kapsy, aby zjistil, že tu malou otravnou krabičku nechal někde v domě. Ani při sebevětší snaze si nedokáže vybavit, kde může ležet ne, že by mu to teď pomohlo. Stejně nedokáže zavolat pomoc odjíždějící Kamile. Nedokáže pochopit, jak se mohla během pár minut takhle opít.

Usedl zpět do vozu odhodlán vyrazit za odjíždějícím vozem. Po pár metrech uznal marnost svého počínání. I kdyby se něco stalo, stejně by nedokázal pomoci. Nemá u sebe mobil a s první pomocí na tom také není nejlépe. Matná představa jak probíhá oživování, by nikomu z posádky nejspíš nezachránilo život.

„Telefonní budka.“ Zahlédl řešení nepříjemné situace. Vytočí 158 a bude to. Začal si přehrávat rozhovor, který povede s operátorem na druhé straně telefonní linky. „Jenomže já nevím, jak se tahle díra jmenuje, ani kam mají namířeno.“ Svěsil zklamaně ramena a zastavil uprostřed křižovatky.

Místo snahy zachránit nezodpovědnou Kamilu bude mít problém zachránit sám sebe, protože si nepamatuje, kudy sem přijel. Celou cestu sledoval klikatící se silnici, tak mu nezbyl čas vnímat, kde odbočil a kudy sem vlastně přijel. Dokonce si ani není jistý, jestli po cestě, kterou odjela Kamila nebo po druhé silnici pokračující z křižovatky, jenž pořád blokuje.

„Pojedu rovně,“ rozhodl se pro cestu, kterou pravděpodobně s Kamilu přijeli, aby po půl kilometru narazil na u krajnice stojící sypač.

Pohyb u domku na druhé straně silnice ho upoutal jeho pozornost právě ve chvíli, kdy Simona vešla do dveří.

„Konečně vím, kde bydlí,“ nechal odjet sypač s Petrem, který ji svezl.

Uběhlo nepočítaně minut, než byl schopen vystoupit z auta, které nechal stát na autobusové zastávce. Nesbíral jenom odvahu zazvonit u jejích dveří. Dokonce si začal chystat rozhovor, jako by rozepsal scénář k divadelní frašce, protože přesně tak skončí celý tento nepovedený pokus.

„Fraška ne fraška stejně nevím kudy zpět,“ povzdechl si po cestě k jejím dveřím.

Konečně stiskl zvonek. Má pocit, že slyší vzdálené cinknutí. Jenom jedno cinknutí? Pokud si dobře vzpomíná, jeho domácí zvonek zvonil celou dobu, co někdo mačkal venkovní tlačítko se jménem. Než stihl znovu stisknout, zaslechl Simony hlas oznamující, že už jde.

„To jsi ty?“ pohlédla mu do tváře, když otevřela branku vedoucí na malý dvorek s kůlnou na opačné straně, než byl vchod do domu. „Co potřebuješ?“ přidala další příkře znějící otázku.

Nemohl nabýt jiného dojmu než, že ruší. Ta tam byla přívětivost, kterou viděl během dne v její tváři. Asi by taky nebyl zrovna nadšený z kohokoliv, kdo by mu večer zazvonil u dveří a něco chtěl. Bylo by jedno co. Odbyl by každého vetřelce, který má tolik drzosti, že chce narušit jeho klid. Nejspíš by měl u křesla položenu rozečtenou knihu a na stolku postavenou konvici s aromatickým čajem.

„Nevím, kudy se dostanu zpět,“ přiznal jistou bezradnost. Není rád, když působí zranitelně, protože to pak ostatní zneužijí proti němu. Jistě, nevypadá nikterak zákeřně, ale musí připustit, že ji tak dobře nezná, aby mohl s jistotou vědět, co udělá.

Na chvilku zaváhala, než ustoupila, aby kolem ní mohl projít do jejího skromně zařízeného příbytku. Je první cizí muž, který překročil práh. Pohlédla na jeho zadek schovaný ve volných džínách. Než si stihla představit, jak vypadá bez nich, otočil se. Rychle zavřela branku a obešla ho. Teď může koukat pro změnu on na její pozadí. Škoda, že neví, jestli tak učinil. Po pár krocích vstoupila do domu.

„Pojď dál,“ ukázala do studené kuchyně.

Rozsvítila a povytáhla jednu bytelně vyhlížející židli, která stojí u prázdného stolu. Při pohledu do dalších rozsvícených dveří nepochopil, proč má sedět v takové zimě. Usedl, aniž by si rozepnul bundu. Začíná být unavený a je mu zima. Kromě vyčerpávající záchranné mise, která byla nakonec zbytečná, musel bojovat s návštěvou zakouřeného pajzlu. Teď by rozhodně nepohrdl něčím teplým do prázdného žaludku. Nejspíš by se před tím svalil do postele a usnul.

Opřena o kuchyňskou linku sleduje jeho obličej bez zjevné známky soucitu či pochopení. Nebude z těch štědrých hostitelek, které by nečekané návštěvě snesly modré z nebe. Dokonce ujely desítky kilometrů, aby přivezly to, co doma nemají, protože hostova spokojenost je na prvním místě.

„Dáš si něco?“ přerušila trýznivě působící ticho.

„Čaj?“ oddechl si, že nemusí prosit o trochu teplého nápoje.

Místo odpovědi jenom přikývla. Otočila se k lince. Napustila do ještě teplé rychlovarné konvice vodu, sáhla pro hrnek, z něhož normálně pije kávu a vhodila do něj pytlík čaje, který dostala od Kamily. Není moc dobrý, ale třeba jí pomůže vyhnat nezvaného hosta.

Nechce nic víc než za ním zavřít branku a být tu zase sama. Přesně v tom je její klid a síla. Sama mezi zdmi, které jí dodávají pocit bezpečí, který potřebuje víc než teplé jídlo k obědu.

Konvice cvakla. Teď mu zalije čaj a až ho vypije, popíše mi cestu, kudy se dostane do domku, který si od ní pronajal.

„Kde máš doprovod?“ postavila před něj hrnek s vroucí vodou.

„Jaký doprovod?“

„V hospodě jsi říkal, že mě hledáte.“

„Kamila odjela s pár opilými hromotluky,“ pokrčil rameny, jako by se chtěl omluvit za něco, co nedokázal ovlivnit.

„Aha,“ kývla souhlasně hlavou.

Její chladný a nezúčastněný pohled mu vykresloval odvrácenou tvář, kterou nechtěl vidět. Přijde si jako astronaut, který sleduje povrch Měsíce, kam nedopadá jediný sluneční paprsek. Přeci nemůže být tak chladná a odtažitá ve snaze zbavit se ho dřív než usne v sedě na židli, kterou povytáhla.

Čistě hypoteticky může, usoudil, když chtěl zkřehlýma rukama obejmout horký hrnek. Naštěstí ho ruce varovaly dřív, než to udělal. Vytáhl příjemně vonící pytlík a lžičkou rychle zamíchal tmavou tekutinu.

Takhle si vážně nepředstavoval oslavu svých narozenin. Co asi dělají jeho přátelé, které zanechal v pronajatém domě? Jak je zná, mohli kromě Policie volat také požárníky, aby jeli uhasit doutnající trosky něčeho, co bylo dřív hospodářským stavením se sýpkou a stodolou. V lepším případě jenom propálily povlečení, protože si někdo z nich dal poslední cigaretu v místnosti, kde měli přísně zakázáno pít a kouřit.

„Proč jsi vlastně chtěla jít domu?“

„Netušila jsem, že je to tvoje oslava narozenin a cítila jsem se tam navíc.“

„Andrea nebyla pozvaná. Vím, že dokáže být dost hnusná.“ Pronesl vysvětlení a omluvu ve dvou větách. Přes provinilý výraz nedokázal změnit její nezúčastnění pohled.

Chtěl by vědět, co se jí honí hlavou za nepřítomným výrazem. Asi čeká, až dopije čaj a konečně vypadne, napadlo ho. Určitě není daleko od pravdy, polkl první doušek čaje. Nedivil by se jí, protože si přijde jako vetřelec, který vstoupil někam, kam rozhodně neměl.

„Kamarádky z nás nejspíš nebudou,“ dala mu za pravdu s mnohem přívětivějším výrazem ve tváři.

 „Asi ne,“ usrkl další doušek čaje. Má zvláštní chuť, snaží se přijít na obsah směsi, kterou pije. „Jak ses dostala do hospody?“ zajímá ho víc než dobrý čaj.

„Vyšla jsem z vesnice a začala pochybovat, zda to nebyla kardinální kravina. Přeci jenom třicet kilometrů a ještě v takovém počasí.“ Začala vyprávět průběh cesty, na jejímž konci je zase muž, kterého poznala v poledne.

„Co tu děláš?“ zastavil vedle ní Petr. „Nechceš svést?“

„Jedeš jako na zavolanou,“ usmála se na něj jako na zamilovaný obrázek. Nedokáže si představit, že by ušla celou cestu zpět. Asi by tu někde umrzla, začaly na ní přicházet chmurné myšlenky a nikdo by ji nehledal, proklínala svoji nerozvážnost jet cizím autem.

„Co tu děláš?“ zopakoval svoji otázku, když se vyškrábala do kabiny a zavřela dveře.

„Ani se neptej,“ odmítla vyprávět důvody, proč odešla z oslavy, kde se krom jiného cítila navíc.

„Napij se,“ podal jí termosku plnou horkého čaje, který jí přijde vhod.

Dokonce zapnul topení, které za vydatného rachotu začalo vypouštět teplejší vzduch, než byl venku. S očima přišpendlenýma na čelní sklo sleduje sílící sněhovou vánici a děkuje bohu, že jí poslal Petra, když už jí Kamila nechtěla půjčit auto.

„Ať příště přijde, že chce někam jet.“ Hrozí v duchu kamarádce, která si jistě zvesela popíjí ve vyhřátém domečku.

„Koukám, že se nám ten dnešní večer moc nevyvedl,“ přerušil Petr hučení větráku.

„Moc ne, ale můžeme to vylepšit.“ Mrkla na něj.

Klidně by mohl, přemýšlet celou noc, co její mrknutí znamená a ona by mu to neulehčila. Všechny dotazy směřující k onomu vylepšení nechala bez odpovědi s potutelným úsměvem na rtech. Jediné co z ní dostal, bylo ujištění, že se to v čas dozví. Když zastavil před jejím domem, měl dojem, že je to ten praví čas. Místo odpovědi mu řekla, ať jede dál do vsi.

„Možná bych měla radši zapadnout do postele,“ vzpomněla si při navigování na rozhovor s Alexandrem. Naštěstí nechala rozmrzelou náladu u kapličky a teď se rozhodla, že si užije zbytek noci na místní zábavě, kam ji chtěl Petr vytáhnout.

„Chceš jít na zábavu?“ pochopil její úmysl, když mu řekla, ať zastaví.

„Ty nechceš?“

„Mám pohotovost a sama vidíš, jak ty silnice vypadají.“ Posteskl si nad krutým osudem.

„Tak mě prosím zavez domu,“ zavřela pootevřené dveře od nastartovaného vozu.

Něco takového už se nemusí opakovat, začal zvažovat, že zaparkuje vůz a dá si povinnou přestávku, kterou neměl ani nepamatuje. Jestli prohrne silnici čtyřikrát nebo pětkrát za noc nikdo nepozná, tak proč odmítnout její návrh zajít do hospody.

„Na jednu písničku bych mohl,“ připustil nerozhodným hlasem. Přeci jenom v něm stále bojuje odpovědnost k chudákům řidičům zápasících s bílým živlem, proti jeho chuti zatancovat si se svou dětskou láskou.

„Bezva,“ otevřela dveře a seskočila do metrové závěje, kterou vyrobil Petr během svého ježdění. „Do háje,“ volá o pomoc.

„Musíš dávat bacha, kam skáčeš,“ nemůže se ubránit smíchu, když ji vidí po pás ve sněhu.

„Přestaň se smát a pojď mi radši pomoc.“ Nechce vypadat odevzdaně, tak marně zápasí se sněhovou přesilou, která jí ne a ne pustit ze svého chladného sevření.

„No a zbytek už znáš,“ zakončila popis cesty.

„Měla jsi kliku, že jel kolem,“ dopil čaj.

„To jsem měla,“ pokyvuje hlavou. Kdo ví, kde by teď byla, kdyby neměl Petr pohotovost a seděl s kámoši v hospodě nad rozpitým půllitrem piva. „Půjdeme spát,“ zívnutím doprovodila své rozhodnutí ukončit tuto noční seanci.

„Pojedu,“ položil prázdný hrnek, který ho už nehřeje.

„Přespíš tu a ráno ti ukážu cestu,“ rozhodla a on neměl argument, kterým by to zvrátil.

Někde na počátku by očekával podobné pozvání, ale jak jí začal poznávat, zjistil, že to nebude tak jednoduché. Holky mu zrovna k nohám nepadají, i když by si to moc přál, ale takové obstrukce jako Simona rozhodně nedělají. Prostě se s nimi vyspí a je to.

Mohl by vyjmenovat pár výjimek, kdy z toho mohlo být něco víc. Jako první ho pochopitelně napadla Andrea, která začala tlačit na pilu příliš a příliš brzo. Z podstaty je plachý a bojí se zklamání, které prožil s první opravdovou lásku. První dětská láska je vždy ta opravdová, protože jí nezatěžuje nic z toho, co přijde s věkem, vědomostmi a majetkem. Kéž by ji dokázal vrátit, povzdechl si při vzpomínce na Marušku.

I teď by to mohlo být jiné, protože ji chce a ona o něj zjevně nestojí. Třeba je na holky, napadla ho nepříjemná možnost. Bohužel z Kamily nedostal informaci, s kým naposledy chodila. Stejně by to nemuselo nic znamenat. Právě její odlišná orientace mohla být důvodem, proč ukončila předchozí vztah.

Než stihl probrat všechny možnosti, vrátila se z předsíně se spartakiádním lehátkem, které rozložila vedle stolu.

To snad ne, zhrozil se. Počítal, že s ní bude spát pod jednou peřinou hezky v teplíčku a ona ho nechá v tomhle mrazu na rozvrzaném socialistickém vynálezu, který mu zablokuje polovinu krčních obratlů. Jak kruté, pohlédl do jejích kaštanových očí.

Ze skříňky vytáhla spacák, který ho snad zachrání před hrůzným umrznutím. Vzpomněl si na pár katastrofických filmů, kde hlavní představitelé bojují ve smrtelném sevření mrazivých velehor.

„Neboj je do mínus dvaceti,“ snaha rozptýlit jeho obavy vyšla tak na půl.

„Snad to přežiju,“ zvažuje druhou možnost bloudit po okolí a hledat dům ve vsi, jejíž jméno má napsané na papírku, který zůstal někde v krosně.

„Dobrou noc,“ nechala ho jeho pochybám a zavřela za sebou svítící dveře.

Jimi procházející světlo je přímo hypnotizující. Má pocit, jako by koukal na shluk světélkujících bludiček, které ho lákají do neprostupného močálu, vybavil si jednu pohádku. Lapen nepoznaným citem ulehl na vrzající lože.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.