Sep 13, 2013

Nevěrně tvá - 1. část

Zpocená, utahaná po celodenní námaze, ale spokojená s dnešním volejbalovým tréninkem, jsem odešla mezi posledními z tělocvičny do šatny. Potřebovala bych se osprchovat, protože mám i přes pokročilou hodinu ještě jednu pracovní schůzku, ale nechci jít do společné sprchy. Dokonce bych svůj odpor mohla označit za některou z fobií, sice nevím jakou, ale to nic nemění na neochotě ukazovat své tělo a vnímat ta ostatní.

Nejspíš to má co dělat s dobou, kdy jsem chodila do pánských sprch a sebemenší vzrušení by bylo zatraceně dobře vidět. Teď se mi maximálně scvrknou bradavky, což není zase taková hrůza. Ani nevím, proč by se mi měl postavit, když jsem nikdy nebyla na kluky. Možná za to mohlo podvědomí. Co kdyby se mi nějaký náhodou líbil? Dnes vím, že nelíbil.

Usazena na lavičce pod pověšeným oblečením, přemýšlím, zda jít či nejít. Měla bych, ale nejsem toho schopná.

„Vem si ručník, sprchový gel a vyraž”, huláká na mě moje podvědomí.

Mám čas. Můžu počkat, než se sprcha uvolní a budu tam úplně sama. Ano, tak to udělám, počkám, až holky odejdou. Pak ze sebe spláchnu pot, abych voněla. Nesnáším už samotný pocit, že jsem zpocená a teď rozhodně jsem. Konečně poslední holka vyšla ze sprchy. Krátké rozloučení, když se oblékly a odešly do nedaleké hospody, stejně jako další na trénink, co mají po nás.

Dobře, překonám se a půjdu – připadám si jako prvňáček na prahu oné obří budovy, co jí říkají škola. Není to velký krok pro lidstvo, dokonce ani pro mě ne. Je to spíš mnoho malých krůčků, které musím odcupitat přes šatnu do vykachlíkované místnosti. Jsem tam a sama, jaká úleva.

Kdybych mohla, zavřu dveře, ale oni nemají nic - dokonce ani kliku, kterou bych mohla zapřít židlí, co tu není. Snad nikdo nepřijde, děsí mě představa, že mě někdo uvidí. Nedej bože, třeba úlisný školník, o němž si mohu myslet cokoliv, jenom ne nic dobrého. Nejspíš to nebude pedofil, ale jenom neškodný voayer.

Nevzhlednou postavu postaršího školníka, přebila silueta mojí drahé, která odjela na služební cestu do země, kam mě nikdo nikdy nedostane. Na to se mám moc ráda a nemám potřebu dávat svoje biometrické údaje státní „moci“. Zmizela burka, v níž by nejspíš chodí a zůstalo jenom nahé tělo. Bradavky ztvrdly jako na povel, dřív než záda ucítila první kapky teplé vody.

Rozkrok začal hrát svoji serenádu, jako by v něm rejdila svým hbitým jazýčkem. Stačí chvilka a přivede moji krev do bodu varu, nemluvě o zbytku těla. Mysl začíná upadat do vědomého bezvědomí. Jsou to neopakovatelné, stejně tak nezapomenutelné chvíle, když taji pod jejími doteky jako arktický ledovec.

Už jenom při pomyšlení na to, jak to umí, bych začala vlhnout, kdybych mohla. Nemohu, ale zase tak moc mi to nevadí. O to víc si užívám představu, že s ní stojím pod padající vodou a mám její jazyk ve svých ústech. Její prsty sjíždí po bocích, aby pevně stiskly moje hýždě. Cítím její tep, cítím její dech, cítím její prsty na svých zádech.

Zdá se mi to nebo ji vážně cítím? Mozek velí – otoč se – ale tělo není schopné jediného pohybu. Zůstalo úplně paralyzované. Vzrušené a paralyzované, neschopné jediného pohybu. Teď vím celkem jistě, že tu nejsem sama. Stejně tak vím, že to není moje Dana. Je vzrušená, je něžná a stojí za mnou. Cítím její bradavky na svých zádech. Cítím šátek, který mi klouže po hlavě až k očím. Cítím uzel na temeni. Cítím její prst křižující pootevřená ústa. Cítím její dech u mého ucha, ale neslyším ji.

Neslyším, nevidím a nejsem nevěrná. Stejně tak nejsem schopná ji zastavit. Vlastně ani nevím, koho mám odstrčit. I kdybych věděla, asi bych to nedokázala, protože nemám kontrolu nad ničím z toho, čemu se říká rozum. Definitivně její, bez podmínek, bez příkazů. Stačí dotek na těch správných místech, abych se jí nedokázala ubránit. Její ruce mě sevřely v pase jako kleště.

Přitáhla si mě k sobě, abych ucítila její klín, který netlačí. Je stejně vysoká jako já. Žádná z holek, co chodí na volejbal, není tak vysoká, i Daně chybí pár centimetrů. Jemné ruce klouzající po mém těle nemohou být mužské. Snaha přijít na to, kdo je za mnou, selhává s každým dalším okamžikem a končí, když zapluje mezi rozkročené nohy. Nevím, neznám, nerozumím – jenom tato tři slova mi běhají na pozadí vzrušení. Neznám nikoho, kdo by nechtěl mít sex ve sprše. Je to snad nejčastější místo hned po posteli.

Dělala jsem to na mnoha místech, ale nikdy ne ve škole. Nevím, proč se mysl neomezila na sprchu. Možná to bude tím, že to v ní děláme skoro pořád. Dokonce jsme nechaly vyndat vanu, abychom měly pro sebe dost místa. Zedníci se divili, proč má být tak velká. Nevěřím, že byli tak tupí, aby jim nedošlo – proč.

Teď stojím v ještě prostornější s cizí rukou ve svém rozkroku a přemýšlím. Ne to je hodně nadnesený popis mozkových pochodů. Rozhodně nejsem schopna něčeho tak sofistikovaného, protože mě uchvátily zvířecí pudy.

„Chci to,“ vypouštím z úst.

Co na srdci, to na jazyku, hlásá jedno pořekadlo. Nevím, proč jsem řekla něco, na co jsem nemyslela nebo že by snad ano? Než mohl mozek dostat prostor k rozluštění tohoto zapeklitého rébusu, tak libido zhaslo a odešlo prožívat příjemné rozechvění. Asi bude něco na tom – mozku v rozkroku, přestože jsem žena, tak některé fyziognomické atributy prostě nezměním.

Místo odpovědi mě přitlačila ke zdi hned vedle červeného kohoutku. Teplý rozhodně lepší než studený, proběhla mi hlavou nesouvislá myšlenka, abych hned vzápětí vyhodnotila, že má sílu a ví jak na mě – stejně jako Dana. Rukou mi zajela mezi nohy a jazykem olízla lalůček. Pokračuj, pokračuj – zní mi v hlavě. Chci to – následuje hned za tím. Chci to, jako jsem to snad ještě nikdy nechtěla, a to to chci skoro pořád. Vážně mi stačí šátek přes oči a k tomu tajemná volejbalistka?

Nevěřím vlastním smyslům, kterých mě pozvolna zbavuje. Nikdy jsem nebyla nevěrná, dokonce ani v myšlenkách. Neříkám, že bych se nepodívala na hezkou holku, ale tím to také končilo, no a teď tohle. Úplněěěěěěě cizí slečna mi tam zajela. Je až k nevíře, co dokáže pouhým prstem, v tom nepochybně překoná i proslulého 007.

Druhá, doposud nečinná ruka začíná hladit citlivá prsa. Stačí málo, abych byla o kilometr blíž orgasmu. Jsem vzrušivá snad úplně všude a na některých místech ještě víc. Dana mi občas ze srandyyyy říká, že jsem jedna velká erotogenní zóna. To chce hodně hluboký výdech a nestoupat na špičky, abych oddálila škubání v rozkroku.

Znovu nádech a znovu hluboký výdech, to dodá mysli prostor k přemýšlení nad tím jak jsem se dostala do této prekérní a velmi příjemné situace. Je tak snadné skončit ve spárech vlastní slabosti. Chtěla jsem to, tak to mám. Další nesouvislé myšlenky mířící k provinilému – jsem nevěrně tvá, lásko moje jediná.

Snad na to nepřijde – přemýšlí jedna část mozku, zatímco si ta druhá klidně užívá a následky bude, pokud vůbec, řešit až někdy jindy. Je to andělské a přitom ďábelské. Jsem v tom vlastně nevinně drahá – objasňuje druhá polovina mezi jednotlivými návaly, které způsobuje její prostředníček v mojí mušličce. Už jenom ta zdrobnělina mi dává zabrat. Když pak jazykem proniknu do té její sladké broskvičky, jsem v sedmém nebi. Tak se na to hrabe pivo ze sedmého schodu.

Mám žízeň – chci vykřiknout, ale místo toho zasténám, protože mi to udělala jedním jediným prstem. Jsem z toho na větvi. Jsem z toho hyn a jsem... A jsem tu sama se šátkem přes oči. Než ho stihnu sundat, cítím závan studeného vzduchu. Rychle pod teplou sprchu než mi bude zima. Rychle dolů s promočeným šátkem. Rychle pryč. Možná to bude chtít jedno rychlé přiznání.

„Ahoj Beruško,“ vytáhla jsem zvonící telefon z tašky.

„Ahoj Zlatíčko. Vše nej k narozeninám.“

Vzpomněla si na mě a já se bála, že zapomněla. Marné bylo moje ranní čekání, zda zavolá, stejně jako během dne. Jasně, když vstává, tak ještě spím a pak má čas až pozdě večer. Dnes tomu bohužel nebylo jinak.

„Děkuji.“

„Jak jsi se měla?“

„Měla jsem nejšílenější sex a zažila nejúžasnější orgasmus.“ Vylétlo ze mě, jako by mi ta tajemná žena píchla pravdomluvnou látku. Vše, co od teď řeknu, bude pravda a nic než pravda.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.