Přiznat nevěru jenom pár minut po tom, co proběhla, to je moc i na pravdomluvné sérum. Chtěla bych zastavit tok myšlenek, abych si mohla ujasnit, co se vlastně stalo. Posledních, nevím kolik minut, převrátilo celý můj život naruby. Přišlo něco, s čím bych nepočítala, ani do těch nejdivočejších snů. Před dnešním tréninkem bych si rozhodně nepřipustila možnost být Daně nevěrná. Nikdy jsem nebyla, tak proč zrovna dnes? Otázka za milión.
„Ty jsi mi byla nevěrná?“ Zavěsila.
Ta jediná otázka mi vysvětlila vše, na co jsem chtěla čas. K rozluštění této tajenky bych nepotřebovala doktorát biochemie. Jsi prostě blbá koza, která právě spláchla do záchodu důvěru své životní partnerky, tak si nafackuj a začni hledat podnájem.
„Já jsem vážně kráva,“ nadávám si dost hlasitě.
Nejraději bych zrušila pracovní schůzku a šla zdechnout do nejbližšího houští. Jsem něco horšího než kráva, ať mám tyto zvířata v úctě pro jejich užitečnost, čas od času použiji jejich jméno k označení něčeho nepříliš inteligentního.
„Kurva,“ ulétlo mi celkem výstižné označení toho, co jsem.
Raději vypadnu, než přijde další skupina z tréninku. Naštvaná na to, co jsem provedla, usedám do auta a jedu za klientem, který bude nejspíš workholik. Kdo jiný by si domluvil pracovní schůzku v deset večer. Neznám moc takových šílenců, ani já tou dobou už nepracuji.
„Jdu za paní Novotnou do Ceak International,“ oslovuji podřimující ostrahu ve vrátnici jednoho z nově postavených office housů.
„Páté patro.“ Ukázal do chodbičky za sebou, poté, co si opsal moji občanku. Byl tak důkladný, že si mohl rovnou udělat fotokopii.
Výtah mě vyvezl a cedule při pohledu z něj, nasměrovala ke kanceláři, kde mě čeká poslední dnešní povinnost, pak už se mohu jenom svalit do postele v nějaké levné ubytovně plné cizojazyčně mluvících švábů. Neměla jsem sem jezdit. Nemám na to uzavřít obchod, ani kdyby mi ho sama nabídla.
„Prober se. Ty jí ho máš nabídnout.“ Snaha přijít k sobě vychází naprázdno.
„Panáka nebo kávu?“ Ptá se mě o pár centimetrů vyšší brunetka.
„Dobrý večer.“ Vyšel ze mě formální pozdrav přes to, že mám pocit, jako bych ji znala.
Nevím odkud, protože jméno firmy i její obličej vidím dnes poprvé. Při podání ruky se ten pocit vrátil, jako bych tu ruku, ten dotyk znala a není to zase tak dlouho. Vzpomínka na sprchu po volejbale se vrátila jako bumerang. Bezděčné trhnutí dostalo moji ruku z té její. Dokonce mám pocit, že mi ji chce tou druhou pohladit. Snad to není ta, co jsem jí...
„Kávu. Děkuji.“
„Nemáte za co. Posaďte se.“ Snaha o smyslný pohled mě má... Co mě má?
Možná jsem si měla dát spíš toho panáka. Určitě neodmítnu pořádnou opici, co vymaže celý tento nepovedený večer. Jeden panák by na to nepochybně nestačil, za to by mohl pokazit případný obchod, který potřebuji uzavřít, jinak mohu zavřít vlastní firmu a jít zpět do kolbenky.
„Presso nebo latté?“
„Latté. Děkuji.“
„Nechcete si odložit?“ Položila otázku, jako by to byl příkaz.
Její měkce vykrojené rty, působí neuvěřitelně svůdně. Chtěla bych je cítit na těch svých. Když už jsem zahnula jednou, tak proč ne i podruhé, přišlo podvědomí s geniálním nápadem. Zajímavé pojetí partnerského vztahu, chce se mi ze mě blejt. Jako dáma bych použila poněkud vybranější slovník, ale jako kurva mohu zůstat u tohoto.
„Ne, děkuji.“ Pod černým topem bez rukávů mám jenom podprsenku. Stejně jako pod krátkou sukní jenom kalhotky. Odložit si by tak znamenalo být jenom ve spodním prádle a to se hodí na jeden jediný typ obchodu. Podle fasády domu, bych řekla, že není vykřičený ani veřejný.
„Vážně nechcete?“
„Nemám co odkládat.“
„Určitě by se něco našlo,“ mrkla na mě.
„Mohly bychom se vrátit k obchodu?“
„To bychom jistě mohly, ale před tím bych ráda navodila příjemnou atmosféru.“
Místo dalšího přemlouvání ubrala ze strohého manažerského oblečení pár velmi drahých kousků, aby naproti mně stála přesně v tom oblečení, které by zůstalo mně, kdybych udělala to samé. Vykrojená push-upka neustále přitahuje můj pohled stejně jako podvazkový pás, na ten mám obzvlášť slabost.
Fantasie urvaná z řetězu začala chrlit nespočet obrazů, které přiživila ladnou chůzí, když přišla s kávou. Pohled do jejího dekoltu, je to, čemu se neotřele říká – za všechny prachy nebo vidět a umřít. Klidně bych mohla umřít. Jsem z ní stejně vedle, jako z oné neznámé ve sprše.
Místo aby si sedla, poté, co položila skleničku plnou dvoubarevné životadárné tekutiny, tak mi začala pozvolna svlékat moje svršky. Nejdřív top a pak i sukně zmizely rychlostí světla a to nejsem zrovna krotitelka želv, které mi frknou před nosem.
Prostor naplnila kromě její příjemné vůně, také velmi uklidňující hudba. Pozitivní změna v porovnání s hučením kancelářské techniky, teď už bych si dokázala představit, že jsem ve vykřičeném domě a ta žena klečící přede mnou má jeden jediný úkol.
Chci cítit její ruku ve svém klínu, chci to tak moc, že bych ji tam snad i dotáhla heverem. Místo jediné snahy o cokoliv nehybně sedím a sleduji rarášky v jejích očích. Zjevně se baví vším, co dělá, včetně mých počínajících rozpaků. Nevím co s touto situací. Nevím co sama se sebou. Nevím, ani jak se jmenuji.
Šátek přes oči, mě definitivně vrhl zpět do sprchy v tělocvičně základní školy. Určitě je to ona, nabývám jistoty i když nic nevidím a dokonce ani neslyším. Je tichá jako myš. Cítím stejné doteky na svém nervozitou ztuhlém těle. Nevím si rady ani s tak jednoduchou otázkou, zda odejít nebo zůstat. Měla bych odejít, ale jsem zvědavá, co přijde a zda to překoná večerní sprchování.
Sprchování nemůže nic překonat, tím jsem si téměř jistá. Lehký šramot u levého ucha přerušil líbezný hlas – užij si to miláčku, to je přeci Dany hlas. Chci si stáhnout šátek z očí, abych se mohla hanbou propadnout do západního Německa nebo alespoň o pár pater níž. Místo stažení šátku mě chytá za ruce a zvedá z pohodlného křesílka. Nechci vstát. Chci zůstat sedět a vědět co se to k sakru vlastně děje.
„Vše má svůj čas,“ odpovídá natěšené podvědomí, které očekává další božský sex.
Ano, vše má svůj čas, který si mám užít. Nic nedává smysl, kontruje jiná neodbytná myšlenka. Proč jsem slyšela její přání, ať si to užiju? A kde vůbec je? Třeba teď přijde a propleskne mě, abych se vzpamatovala. Jsem jak malá natěšená školačka dychtící po poznání. Jenom místo prvních písmen čekám první doteky. Už samotné čekání dohání moji představivost k nepředstavitelnému šílenství.
Co asi dělá paní Novotná? Neslyším ji, ani necítím. Jako by tu vůbec nebyla, přesto mám pocit, že stojí jenom pár centimetrů ode mě a provede něco naprosto nečekaného. Mohla by mě konečně políbit. Chci moc cítit její rty na svých – ta neutuchající potřeba se vrací stále dokola. Strhnu si šátek a přitáhnu ji k svému čekáním ztuhlému, přesto natěšenému tělu.
Skoro jsem si ten šátek stáhla z očí, když mě překvapila dotykem. Nevybrala si prsa, rozkrok nebo ucho. Chytla mě za boky, přitáhla k sobě a začala se vlnit do rytmu rockové balady. Pomalé, vzdálené a přitom tak intenzivní. Jenom její ruce držící v kleštích moje boky a její pravá noha v mém klíně, jako by chtěla tančit lambádu – tanec mého bouřlivého dospívání.
Snad má nastavenou nekonečnou smyčku, abychom zde vydržely až do úplného vyčerpání. Smyslnost toho všeho kolem nedává smysl, ale je to úžasné a nechci, aby tento šílený večer někdy skončil. Místo levného konzumu a mrhání časem, si užívám každou vteřinu, každý zlomek vteřiny i její zlomek. Snažím se vrýt si do paměti vše, co cítím, co si myslím i to, co by mohlo přijít.
Balada skončila. Žádná smyčka, prostě je konec a basta. Ticho, její vůně a ruka na mém pozadí. Pokračuje v pohupování, zatímco já bych si sedla. Předsevzetí vydržet až do konce světa padá po prvních pár minutách. Jsem zničena z volejbalu, stejně tak z pohupování – chci si sednout nebo radši lehnout do trávy s nespočtem rozkvetlých kvítků.
Mohla by mi stačit jedna rozkvetlá trnitá růže nebo ta, co ji mám na druhém konci světa. Co tu vlastně dělám, když je jasné, že nejde o žádný obchod, za to z toho kouká nevěra na druhou. Kde vůbec vzala Dany hlas, přející mi příjemnou oslavu, kterou máme naplánovanou až po jejím návratu?
Jde na mě hrozná únava, začínám zívat a chce se mi spát. Stačí mi něco měkkého pod hlavu a kousek místa mezi stoly. Dokonce mi nebude vadit ani hučení počítače. Nevím, zda by mě dokázalo něco probrat. Mohla bych mít na mysli cokoliv - třeba sex. Ani přemítání nad večerním, po všech možných stránkách a pohledech nejúžasnějšího prožitku, nepřináší jistotu vybuzení smyslů.
Její rty na mém ztuhlém krku to mění. Už není třeba přemýšlet, protože jsem stoprocentně vzhůru a připravená na úchvatný sex, který skončí dech beroucím orgasmem. Pak padnu a prospím zbytek noci v naší posteli. Ale vždyť žádná naše postel není a kdo ví, kdo je ta žena, která chce dostat moje bradavky z podprsenky.
Nevím co bolí víc, jestli její nezvykle dlouhé nehty zatnuté v mém pozadí nebo zuby zakousnuté v bradavce. Rozkoš z bolesti a to celé po tmě?! Je snad ještě něco, o čem nevím? Stupňující se intenzita prožitku zahnala další podobně všetečné otázky. Je to tu znovu. Je a snad to hned tak neskončí. Bolest a slast – nové aspekty nové nevěry. Nejsem jenom zmatená, jsem hrozně unavená.
Sluníčko dopadající na moji tvář přerušilo hučení v hlavě. Marné je vzpomínat, co se asi tak mohlo stát. Možná mi vyšlo přání vymazat si paměť lahví kvalitního alkoholu, aby mě nebolela hlava. Ne, to nevyšlo. Mám hlavu jako střep. Naštěstí nemám žaludek na vodě, stejně jako nemám nic na sobě. Ležím uprostřed kanceláře, kde mělo včera proběhnout pozdní obchodní jednání.
„Asi se něco zvrtlo.“ Přemýšlím nahlas o včerejším večeru, který nevystupuje z mlhavého oparu.
Snaha rychle posbírat odložené svršky, jde pomaleji, než bych si přála. Další nekonečné minuty zabere jejich oblečení, abych zahlédla vedle poloprázdné skleničky obálku s mým jménem. Rychle pryč – hučí mi v hlavě. Konečně jsem oblečena a mohu zmizet jak pára nad hrncem s příchodem uklízečky, která si mě prohlíží nedůvěřivým pohledem.
Místo do firmy mířím domů, abych se osprchovala a převlékla. Málem bych zapomněla na obálku.
Ahoj,
doufám, že jsi si užila své narozeniny s brunetkou, co jsem ti objednala.
Chtěla jsem ti dát dárek, na který budeš dlouho vzpomínat, i když mi dvě už nebudeme spolu.
Je to ode mě sobecké, ale pokud čteš tyto řádky, vím, že se nemusím cítit jako mrcha, která tě opouští, protože našla toho pravého a byla ti nevěrná.
Vracím se koncem týdne. Klíče hoď do schránky.
Dana.