Osvěžovač vzduchu uvolnil do prostorné místnosti další dávku vonné směsi. Jenom cvaknutí a krátké zasyčení změnilo monotónně ubíhající čas do další periody. Kdo vybral zrovna dvacet čtyři minut mezi jednotlivými stisky výpustního ventilu? Proč to nemohlo být třeba třicet? Zaměstnává ženu ležící křížem na velké manželské posteli. Vlastně o tom ani neví, protože ještě neprocitla. Před pár hodinami ulehla a budík v mobilu ji za pár minut neúprosně vzbudí.
Vtíravé - píp píp - zaznělo přesně ve chvíli, kdy se přetočila na druhý bok. Ledabyle odlíčené oční víčko prozradilo pohyb bulvy, aniž samo udělalo sebemenší pohyb. Úzké rty zvýrazněné permanentní make-upem neochotně uvolnily štěrbinu pro hlasité vydechnutí. Vystouplé lícní kosti zastínily nafouklé tváře. Nízké čelo, většinu dne zakryté dlouhou ofinou, teď odkryté ukazuje dlouhé rýhy.
Útlá ruka s pár dní starou francouzskou manikúrou plácla do polštáře. K tomu se pokrčila jedna noha v koleni na znamení maximální neochoty poslechnout budík. Mysl už nezatěžuje interval vonného rozprašovače, ale nejdůležitější jednání její dosavadní kariéry.
„Když se vám to povede,“ pozval si ji šéf před pár týdny do své rohové kanceláře, „tak máte jisté místo ve vedení společnosti.“
Pokud to zvládne, bude první ženou v pánském klubu. To je přesně ta meta, které podřídila posledních pět let života. Nehleděla nalevo ani napravo. Šla rovně. Za cedulkou viceprezident a fotkou v hale.
Chtěla přesvědčit všechny pochybovače, zda na to má koule. Ano, má je. Je o tom skálopevně přesvědčena, přes dnešní ranní únavu. Teď vstane, uvaří si kávu a vyrazí zpět do kanceláře, aby dohlédla na poslední detaily před podpisem smlouvy desetiletí. Jenom ona ví, kolik skutečně přinese firmě. V hlavě má všechna důležitá čísla. Prošla veškeré možné záludnosti.
Konečně stáhla druhou nohou slabou pokrývku. Teď tu leží jenom v krátké košilce s úzkými ramínky, kterou dostala od posledního ex. Nevyhodila ji jako jedinou věc od něj. Vše ostatní skončilo v koši nebo za dveřmi.
Jak mohl mít tu drzost přivést si do jejího bytu svoji bokovku, dodnes nepochopila. Zažila leccos, ale takové ponížení ne. Je to rok a tato košilka jí má připomenout, čeho všeho byl schopen. Přes to všechno se občas neubrání vzpomínce na jeho vypracované tělo. Poprvé ji překvapil nejenom svými svaly, ale také přehledem při společenské konverzaci. Milý, hezký a inteligentní - co víc si mohla přát? Možná věrný. Musí uznat, že je to příliš mnoho nároků.
Teď se nenechá rozptylovat podobnými "prkotinami", vstane a půjde jim ukázat. Slezla z postele. Dříve, než postavila vodu na kávu, vklouzla do dlouhého županu. Miluje dotek sametu. Chvilkové rozněžnění způsobené blížící se periodou přebilo cvaknutí konvice. Zalila rozpustnou kávu s dvojitou dávkou kofeinu. Kdyby měla možnost, snad by si ho píchla nitrožilně. Beztak na nic jiného už několik dní nefunguje.
Úzký dlouhý obličej promnula drobnými prsty. Ještě si může uštědřit políček nebo zkusit studenou vodu. Ta ji v dětství spolehlivě probrala před cestou do školy. Základní hygiena s jedním malým bonusem navíc. Přesně tím, jenž jí teď přijde vhod.
Opláchla si ztuhlé rysy. Odhrnula dlouhé vlasy z obličeje. Pohled do zrcadla působí děsivě. Skoro jako by byla uprostřed natáčení laciného hororu. Není to žádný horor, jenom následek životního stylu, který si nechala vnutit svým okolím. Ambiciózní otec a matka vložili všechno své očekávání do své prvorozené dcery. Ano, narodila se o pár minut dřív než její jednovaječné dvojče.
Teď, když stojí jenom krůček od prvního z mnoha milníků, lehce zavrávorala. Má pocit, že stojí nad propastí, kdy další krok znamená jistojistou smrt při pádu do nekonečně hluboké propasti. Místo pečení toustu vytáhla z lednice nízkotučný jogurt. Dříve, než usedla za bar, usrkla z hrnečku stále ještě vařící životabudič.
Pochyby si nech na později - oponuje naprogramované podvědomí. Vždy to tak měla. Udělej to, pak to a nakonec dostaneš odměnu. Jako by prožila své dětství ve vědeckém experimentu. Možná ano. Není si podobná ani s jedním z rodičů. Nikdy neviděla prarodiče, ani tetičky či strýčky. Dokonce velmi sporadicky alespoň rodiče.
Přehodila nohu přes nohu. Na lžičku nabrala další bílou hmotu. Pozvolné převalování v ústech zrychlil pohled na hodiny. Musí trochu přidat, nebo přijede pozdě. Strašák pozdního příchodu zapracoval. Sesedla z baru a s nafouknutou tváří vyrazila na toaletu. Těch pár soust skončilo v odpadu.
"Ještě si uženu anorexii," povzdechla si při vyplachování úst.
Při pohledu na její vychrtlou postavu by nejeden odborník řekl, že už ji má. Nepochybně za to může její životní styl vycházející z nesprávně nastaveného žebříčku hodnot. Bohužel kolem sebe nemá nikoho, kdo by ji na to upozornil. Ba právě naopak. Všichni od ní čekají přesně to, co dělá, že jí to vede do záhuby, není důležité. Chtějí za každou cenu vlastní prospěch.
Konečně zmizel nepříjemný pach z úst. Přejela řasy černým kartáčkem. Pak opravila oční stíny pamatující včerejší práci do brzkých ranních hodin. Oční linky, které chtěla stejně jako rty zvýraznit permanentním make-upem.
"Hotovo," usmála se, spokojená z vlastního díla.
Oblékla si kalhotový kostým, vzala kabelku ze stolku v předsíni a zabouchla za sebou dveře. Chytla si taxi. Spokojeně usazena na zadním sedadle nevnímá mumraj kolem sebe, ale jako každé ráno přemýšlí o práci. Až několik minut stojící vůz upoutá její pozornost.
"Co se děje?" vyzvídá u řidiče.
"Zácpa," pokrčí rameny.
Stella čeká další minutu, kdy vůz neujede jediný yard. Tímto tempem by mohla přijet klidně až zítra. Zaplatila řidiči a vystoupila. V zorném poli zahlédla symbol podzemky, kterou nejela snad od školy. Té nejnižší. Ve spěchu vylovila pár drobných, jež zacinkaly při průchodu turniketem. Jaký rozdíl proti neustále většímu počtu bankovek při jízdě žlutým ďáblem.
Proč vlastně nejezdí podzemkou, když má blok od bytu stanici? Pohled na nástupiště jí vysvětlil, proč nejezdí podzemkou. Má pocit, jako by zahlédla scénu z akčního filmu. Hromada po zuby ozbrojených vagabundů. Jenom vytáhnout ty nablýskané kvéry. Dvojice policistů se psem by je nepochybně nezastavila. Je jedno, jak výhružně vypadá jejich čtyřnohý kolega.
Konečně přijela souprava, která ji odveze do práce. Vstoupila do stísněného nevábně vonícího prostoru. Vzpomínku na hlavu v záchodové míse nebude snadné vytěsnit něčím pozitivním. Než padl její pohled na spokojenou ženu, která má na prsou své nedávno narozené dítě.
Vypadá tak spokojeně - napadlo ji. Žena bez ohledu na to, jak odpudivě působí okolní prostředí, soustředila všechnu svoji pozitivní energii k tomu malému človíčku. Úsměv doprovázený něhou vystupující z každého jejího pohybu působí tak kýčovitě.
Ještě začne dělat - ťuťu ňuňu - povzdechla si. Přesto nedokáže odvrátit svůj pohled jinam. Kam také? Všude kolem vidí samé protáhlé obličeje. Znuděných či otrávených lidí je tu naprostá většina. Jedna výjimka by se přeci jenom našla - černošská babička. Spokojený úsměv spojený s pohledem do blba. Kdo ví, zda je opravdu šťastná nebo to má v hlavě zpřeházené. Další možnosti nejsou. Může koukat do okna, za nimiž tuší pohyb.
Pohled padá zpět ke spokojené matce. Další láskyplné gesto už nevydrží. Otáčí hlavu ke dvěma policistům s jejich čtyřnohým parťákem. Pes nucen nosit náhubek sleduje okolí bystrým pohledem. Nejspíš ho každodenní rutina neotupila natolik, aby jenom odevzdaně seděl. Možná přijde povel jeho pána, a nebo také ne. Je připraven zasáhnout v jakémkoliv prostoru.
Snad už jeho přítomnost odradí ty nepříliš inteligentně vyhlížející obličeje nechat pistole za pasem svých proklatě nízko visících kalhot. Hiphopová kultura byla mimo už za jejího dospívání. Je otázka, kde byla většina těchto svalovců. Přemítání nad jejich možným věkem ukončilo ohlášení stanice, kde musí vystoupit.
Poslední půlhodina, než to celé vypukne. Jenom čerstvý vzduch ji zachránil od dalšího vzedmutí podrážděného žaludku. Bohužel si zapomněla větrový bonbón, který, neví proč, na tyto stavy zabírá. Nejspíš dokáže zkrotit žaludeční šťávy.
"Dobrý den, Stello," vítá ji její asistentka.
Příjemná padesátnice neodhalující své emoce tu před jejím narozením začínala s úplně stejnou ambicí - prorazit mezi ty žraloky nahoře. Bohužel nejspíš nebyla dost průbojná. Možná za to mohla, doba nepřipravená na takto ambiciózní ženy. Nakonec vzdala boj s větrnými mlýny, aby zůstala na pozici dobře placené asistentky.
Přes obětování vlastního osobní života nedošla naplnění v tom pracovním. Smutné - zhodnotila lakonicky Stella, když před lety nastupovala a kolegyně vyprávěly o sekretářce jejich šéfa.
"I vám, Lauro. Je vše připraveno?" podává jí kabát.
"Všechny smlouvy i občerstvení jsou ve velké zasedačce." potvrzuje s mírným kývnutím hlavy.
"Výborně. Přineste mi prosím vás velký super cloumák." použila označení pro trojitou dávku kávy bez cukru a mléka.
Během posledních dnů připravovala Laura tento dryák nesčetněkrát. Teď doufá, že pro příštích několik týdnů naposledy. Zítra by měla Stella odletět na zaslouženou dovolenou. Teď jde do zasedačky zkontrolovat, zda všechny smlouvy mají všechny stránky a přílohy.
"Mají," oddechla si.
Po návratu přes šumící halu plnou pracujících kolegů dosedla do vysokého fyziognomicky tvarovaného křesla s lehkým oddechnutím. Pohled z okna ji vždy uklidní. Vidí kolem sebe pulzující město, jež ji dokáže strhnout k ještě většímu výkonu.
Lhostejno, zda padne mrtva vyčerpáním, město pojede dál. Firma pojede dál. Místo ní nastoupí mladší, se stejnou chutí posunout svůj mladý atraktivní zadek z poslední řady venku do této kanceláře. Nebyla jiná.
Jenom nečekala, že jí před posledním krokem přepadne tak sentimentální nálada. Nikdy si nic neschovávala, aby jednou měla památku. Nebýt rodičů, nejspíš by fotky z jejího dětství lehly popelem při stěhování do prvního vlastního bytu. Pohled jenom před sebe hnal tu mladou naivní přesto neobyčejně ambiciózní ženu.
Odložila hrnek kávy, který ji snad pro následujících pár hodin udrží na živu.
"Gratuluji vám, viceprezidentko," potřásl jí šéf rukou.