Pomyslným poklepáním po zádech a stiskem ruky skončilo dnešní jednání, na nějž plynule navázala oslava Stellina povýšení. Stisky všech spolupracovníků doprovázejí závistivé pohledy, což jí potvrzuje její výjimečnost. Přesně pro tuto chvíli žila. Teď je středem pozornosti. Je na vrcholu. Je šťastná.
Teď sedí ve své kanceláři na vlně adrenalinu, spokojeně kouká naposledy z tohoto okna. Až přijede z dovolené, usedne o dvě patra výš. Na mobilu pípla upomínka. Trochu zachmuřená bere přístroj, jejž hned po tom vypne, do ruky. Narozeniny (30) - čte na displeji.
Po zádech jí přejel mráz. Když skončila školu, řekla si - do třiceti chci být ve vedení společnosti, která jí už během studií nabídla místo. Stihla to. Tam někde končí uspokojení, jež jí naplňovalo poslední desítky minut.
Místo dalšího cíle do čtyřicítky se vrací pohled na spokojenou ženu jedoucí podzemkou, v náručí tisknoucí svoje dítě. Obraz, jemuž podvědomě celá léta unikala. Dokonce přerušila kontakt s kamarádkami, které podlehly mateřským pudům a místo kariéry založily rodiny.
Ví, že je to buď kariéra, nebo dítě. Nedokáže si představit při takovém pracovním vytížení pečovat o malého prcka. Přes logické argumenty v ní promlouvá druhý hlas, celá léta trpělivě mlčící. Zatím to nejsou dlouhé věty, ale jenom ten obraz spokojené matky.
„Oslava kulatých narozenin,“ povzdechla si před tím, než vypnula telefon.
„Už jeďte,“ vstoupila Laura do její kanceláře.
„Už jedu. Zařiďte přestěhování všech věcí do nové kanceláře.“ rozhlédla se nostalgicky po místnosti.
„Zařídím. Hodně zdravý štěstí k vašim narozeninám.“ Stiskla jí ruku a podala zabalenou krabici.
„Moc děkuji.“ Zůstala na chvilku stát. Slza v koutku oka podtrhla její dojetí z toho, že si vzpomněla.
Do taxíku nasedla s vědomím - žádná oslava nebude. Neví, s kým by slavila. Za poslední léta nepřišla ani na jednu oslavu, kam byla pozvaná, protože měla něco "důležitého" na práci. Nemůže čekat, že by se přetrhli, aby přišli. Navíc zítra odjíždí do svého oblíbeného Aspenu.
Konečně zavřela dveře bytu. Klid a ticho. Odložila kalhotový kostým, jenž jí najednou přijde tak neosobně mužský, aby vklouzla do postele. Před tím ještě zatáhla žaluzie a přepnula telefon na záznamník.
Po chvilce začala pravidelně oddechovat, což je neklamná známka usnutí. Jenom nula na displeji záznamníku následně vystřídaná jedničkou a dvojkou prozradila dva zmeškané hovory.
Až druhý den před polednem otevřela oko. Nebýt bolesti v žaludku, nejspíš by spala dál. Trocha jogurtu, několik kafí a adrenalin ji nemohl zasytit na dvacet čtyři hodin. Promnula si oči.
"Happy birthday." Pozvedla hrnek kávy.
V misce jí chladne ovesná kaše. Pozvolna balí oblečení, které si poveze na týdenní dovolenou. Před odchodem si všimla dvou vzkazů na záznamníku. Jeden od rodičů, kteří vyrazili na přednáškové turné, a druhý od sestry. Ten bezstarostně působící hlas ji vždy dobije energií. Zrovna teď je v Londýně. Ani vlastně neví, co tam dělá.
„Snad spolu oslavíme příští narozeniny," končí její vzkaz.
Místo tlačítka smazat nechá přístroj dokončit přehrávání. Jede dolu s kufrem. Před domem čeká objednaný taxík. Odjezd na letiště. Odlet. Ubytování. A to vše, než zapadne slunce za vysoké kopce.
Dnes už na sjezdovku nepůjde. Usedla v baru na jednu z prázdných stoliček.
„Co si dáte?“ zeptal se mladík za barem.
Při jeho mladistvém vzhledu by měl nejspíš problém, aby mu kolegové nalili. Po dlouhém přemýšlení si objednala sladký koktejl. Bylo zábavné sledovat mladíka, jak ho připravuje. Pokud se moc neopije, jistě si ještě jeden objedná.
Možná měla nejdřív něco sníst - napadlo ji při pohledu na sklenici stojící před ní. Pozdě. Obsah začíná pozvolna mizet. Stejně jako vypěstovaná ostražitost. Tak na sebe mladíkovi prozradí úplně vše. K prvnímu poháru jich přidá ještě několik. Po zavíračce ji nakonec odvede do pokoje.
Její uvolněné zábrany skončí ranní kocovinou a po pár týdnech pravidelnými ranními nevolnostmi. Místo očekávaného tempa ve vedení společnosti ubrala plyn. Na žebříčku hodnot najednou není úspěšná kariéra, peníze, a pak dlouho nic.
Spokojená matka z podzemky nakukuje do každého jejího rozhodnutí. Lehkost podpořená dravostí vystřídala odpovědnost s rozvahou. Bláznivé mládí zůstalo v Aspenu za barem při pohledu skrz poslední sklenici.
Cítí potřebu posunout svůj život jiným směrem, než celou dobu chtěla. Najednou jí nejde o pozici prezidentky společnosti. Chce malý domek na venkově a kupu dětí. Druhá absence periody ji upozorní. Dřív by to přičítala hektickému životu. Teď chodí pravidelně spát. Třikrát v týdnu na jógu. Konečně neodmítla pozvánku na kamarádčiny narozeniny a koupila si těhotenský test.
„Budeš babička,“ zavolala mamce.
Dlouhé ticho na druhém konci přerušil pláč. Další víkend má přijet k rodičům. Pohled kalendáře prozradil, že má táta šedesátiny.
„Jak jsem na to mohla zapomenout?“ nadává si.
„Ahoj sestři,“ přivítala se po příjezdu k rodičům, „budeš teta.“
„Vážně?“ vytřeštila oči. „To je skvělé.“
Nebylo v tom nic než nadšení z budoucího synovce nebo neteře. Žádná otázka - kde máš chlapa, co kariéra. Jenom spokojenost.
„Konečně jsem pochopila, co je důležité,“ začala Stella, když s Jane usedly na houpačku.
Tak začal rozhovor, na jehož konci došla k rozhodnutí skončit ve firmě a odstěhovat se do domku na venkově. Jestli bude mít kupu dětí neví, ale rozhodně bude šťastnější, než kdy byla.