Ráda by nahlédla do koupelny, aby viděla, jak mizí nenáviděné vousy z jeho tváře, ale byla si vědoma bolestného výrazu, s nímž tam šel. Nechtěla ho stresovat, tak napsala lístek, že ho čeká v baru.
Půlku stolů v potemnělé místnosti zdobily cedulky se jmény a ta druhá byla obsazena.
„A sakra,“ ulevila si vedle volných barových stoliček.
„Bez rezervace nemáte šanci,“ dostala odpověď v mateřštině, kterou tu slýchá zcela výjimečně.
„Opít se můžu i na baru,“ chtěla si na ní vybít zlost.
Pochopitelně k tomu neměla důvod a vlastně ani nebyla naštvaná, spíš frustrovaná. Když neměla případ, nevěděla, co se svým životem. Najednou ji nikdo nepotřeboval, holky byly v Anglii, Saša honil poslance, aby mu kývli na ten jeho buzerantskej zákon, a rybičkám bylo jedno, jestli je doma nebo ne, klidně si pluly v obřím akvárku.
Nejlepší roky jsou v prdeli, do důchodu nepůjde a na všechno ostatní se může…
„Splín?“ odhadla blondýna s dlouhými vlnitými vlasy.
„Tak nějak,“ utrousila Klér bez zájmu o další konverzaci.
Znovu se rozhlédla po místnosti, chtěla odchytit číšníka, ale nakonec si to rozmyslela, usedla vedle blondýny a objednala si panáka whisky.
„Na nekonečné závěje,“ klepla blondýna do plné skleničky.
„Závěje?“ nebyla si Klér jistá, jak to myslí.
Proč zrovna závěje, přemýšlela s pohledem upřeným na klidnou hladinu, zatímco závěje evokovaly neposedné vlny zastavené zlomek vteřiny před tím, než udeří ničivou silou.
„Nemáš ráda bezhlavou jízdu mezi…“ snažila se blondýna najít to správné slovo.
Tykání, moc se s tím nemaže, analyzovala ji Klér. Nemá ráda blondýny, jsou úskočné, slizké, lstivé a pomstychtivé. Tahle vypadá, že by mohla být všechno z toho nebo nic. Spíš nic, podle toho, jak držela sklenku a nečekala na její reakci.
Že by byla zásadová, přímá a… ani Klér nemohla najít to správné slovo. Teď by se hodil výkladový slovník cizích slov.
„Myslíte pád střemhlav do propasti?“ doplnila Klér.
Neznámá kývla a dál hleděla přes barmana na řadu láhví, jako by vybírala, která to bude příště. Nejspíš ji netrápilo, kolik stojí.
„Na tykání,“ klepla Klér do skleničky.
Zásadová, přímá a nekonvenční, dokončila výčet vlastností, který ji vystihne. Blondýna, nevadí.
„Na tykání.“
Rozhodně bude nekonvenční. Nevzpomíná si, že by si někdy ťukla na tykání s někým, koho nezná. Opravdu ji nezná? Obě jsou blond, sebevědomé a muže… Jak to asi má s muži? Vždy ji na ženách zajímalo, jak to mají s muži, a téhle by se chtěla zeptat.
Nejspíš se s nimi moc nemazlí. Na chvilku si vedle ní představila Sašu. Ne, ten by vedle ní nevydržel ani týden. Působila až příliš nezávisle. Docela jí to záviděla, protože se sama občas přitulila a nechala na sebe působit jeho sílu. Chtěla mít pocit, že je zranitelná a on ji ochrání před celým světem.
NEPOCHYBNĚ BY TO UDĚLAL!
Bohužel to nebývalo často, vlastně jenom, když prohrála soud, což se nestalo už… S hrůzou zjistila, že to bylo před jeho kandidaturou do Senátu. Dlouhá doba bez projevení náklonnosti. Polibek brala jako pozdrav, nespatřovala v tom nic intimního. Líbala se ráda a pořád, i když jistou formu si pochopitelně nechala jenom pro něj.
„A na životní propasti.“
Překvapila obě, když do sebe otočila panáka a objednala si dalšího – nebyla zvyklá pít tvrdé, takže byla velmi velká šance, že se picne dřív, než Saša najde lístek a tenhle bar.
„Jo jo, chlapi,“ odtušila blondýna a usrkla ze skleničky. Nikdy jí neudělali nic dobrého, ale to sem nechtěla tahat, konečně jí vyšla dovolená, kterou si hodlá pořádně užít. Dokonce doma „zapomněla“ telefon a nikomu neřekla, kam jede, protože jinak by tu už nebyla.
Netrápila se s výmluvou, proč je nedostupná. Stačí vytisknout letenku na jižní pól, kde je problém s mobilními operátory, a bude mít klid. Šéf je sice prudič, ale nemá nejvyšší IQ v baráku. Usmála se.
„Nějaká veselá historka?“ zajímá se Klér.
Jednak chce vyplout ze splínu a pak se nevzdala myšlenky vyzpovídat ji, jak to dělá s chlapy. Byla si vědoma výrobního tajemství, které se ve střízlivém stavu prozrazuje jenom opravdu dobrým a hlavně zadaným kamarádkám, proto byla odhodlaná provětrat rodinnou kreditku, aby to zjistila. Obavu z banální odpovědi odsunula na vedlejší kolej.
„S chlapy?!“
Podle tónu bylo jasné, že se dostává na tenký led nebo pořádně prudký sráz.
Kývla.
„To nestojí za řeč,“ dostala od blondýny přesně takovou odpověď, jakou nechtěla, ale s jakou počítala.
Nemohla tlačit na pilu, protože by přiznala, že ji to zajímá, a jak by to objasnila, až dorazí Saša. Kreditka byla prozatím zachráněna, nebude nutné použít nůžky, až přečerpá limit.
„Dala bych si dvacet kubíků nitrožilně,“ změnila blondýna téma – pravda, trochu divným směrem.
Už představa jehly na konci stříkačky nedělala Klér dobře, a ještě aby si do žíly vpravila vysokooktanový urychlovač s kdoví jakým svinstvem. Nepředstavitelné. Měla by k „zásadové, přímé a nekonvenční“ něco přidat.
„Nejste na sebevraždu moc blond?“
Miluje vtipy o blondýnách a říká je při každé vhodné příležitosti – no, občas i při té nevhodné, jako právě teď.
„Blond?“ opáčila a pohlédla na její krátké vlasy.
„Blond,“ ujistila ji Klér, že se nepřeslechla.
Nejspíš by došlo na debatu, zda se může blondýna zabít, protože by na to měla být tak blbá, že by to nedala, ale tak daleko nedošly.
Obě se tomu zasmály a dopily skleničky.
Pokud se Saša nehodlal skalpovat, měl by tu už být, pohlédla na hodinky. Byla trochu nesvá, vypila dva panáky nalačno, sedí tu s cizí ženou, která hodně vydrží, a má hlad.
Mávla na barmana, že by si dala něco k jídlu. Vypadal, jako by po něm chtěla sex na barovém pultu.
„Vážně nedostanu nic k jídlu?“ opáčila, když byl z dosahu.
Nevšimla si, že by bylo na sedačce napsáno REZERVÉ PRO PROSTITUTKY nebo jiné varování. Pohlédla na popelník. Nálepka zákazu kouření na jeho dně byla stejně zábavná jako nevrlý ksicht pingla, co šel sepisovat jídelní lístek.
Víc než jídlo ji zaměstnávala hláška „dvacet kubíků nitrožilně“ – něco takového normálně neuslyšíte. Možná ještě v seriálu z nemocničního prostředí, ale kolik jich u nás běželo. Pochopitelně si vzpomněla na Nemocnici na kraji města a pak ty americké. Asi měla kde čerpat, ale použít to v běžné mluvě?
Možná to bude zdravotní sestřička. Na doktorku ji netipovala, je moc od rány. Sestřičky bývají rázné, aby ukočírovaly pacienty, ale mladé doktorky, to je nesmělost sama.
Začala si postupně skládat obraz neznámé ženy vedle sebe. K základům psychologického profilu přidala práci, teď ještě partnera a bude to mít kompletní. Možná jestli nespáchala nějaký trestný čin, či se k tomu nechystá.
VÁŽNĚ TU NENÍ CEDULKA – POUZE PRO PROSTITUTKY???
Když vezme v úvahu, že tu sedí jenom ony dvě a dvojice mužů u nedalekého stolku z nich nespustí oči.
Bylo by srandovní, kdyby se rozhodli… a v tom by přišel Saša. Nejspíš by vypadal jako pasák. Rozhodně by to byla pro oba muže trapná situace, až by zjistili, že to její muž, a pak by přišel i partner blondýny.
Ne, ten nejspíš nepřijde. Neviděla její občanku, tak nemohla vědět, zda je vdaná, rozvedená, svobodná nebo vdova. Vdova? Ne, tak mladá… Vlastně proč ne, vzpomněla si na jednu klientku, která požadovala odškodné za usmrceného muže. Rozhodně jí nebylo víc než blondýně a měla dvě malé děti. Vida, úplně zapomněla na potomky. Kolik jich asi má?
Konečně přišel pingl a přinesl útlou knížečku. Už na první pohled odhadla, že to není jídelní lístek.
ÚČET?!
Praštila na pult přesně odpočítanými mincemi. Byla naštvaná, hladová a věděla, že sem už nikdy nepůjde.
No jo, ale kde potká blondýnu? Třeba dnes odjíždí a už ji nikdy neuvidí, zůstane jenom vzpomínkou na první nepovedený večer dlouho odkládané dovolené.
***
Nejenom že si nebyl jistý tím, co se chystá udělat, ale on se toho bál. Vousy mu dodávaly pocit bezpečí. Schoval se za ně jako za hradbu. Dokonce měl pocit, jako by byl někdo jiný, tedy alespoň navenek, a teď o to má přijít.
Zapnul strojek, sledoval míhající se břity a myslel na gilotinu, která padá z výšky, aby oddělila zrno od plev. Jezdí sem a tam. Do koše padá jeden chlup za druhým. Vlastně tam nepadají jenom chlupy, ale z dřevěné lavice kapá temně rudá kapka a za ní další. Za chvilku je jich tolik, že vytvoří řetěz. Jako by se držely za ruce a úpěnlivě prosily za odpuštění.
S nepřítomným výrazem zírá na vibrující nástroj, co ho má zbavit pečlivě pěstěného brnění.
DVEŘE CVAKLY!
Pohlédl do chodby. Nic, žádný pohyb ani zvuk. Nebál se zloděje, spíš čekal portýra s večeří na rozvrzaném pojízdném stolku. Kdo jiný by sem teď mohl přijít. Chtěl zavolat Klér. Možná to byla ona.
Znovu pohlédl na strojek a pak do zrcadla, kde uviděl mrtvolně bílou tvář cizího muže. Proč dnes nevidí její tvář? Představoval si ji několik let. Za tu dobu nedoznala příliš změn, spíš získávala jasné obrysy a kontury. Bylo vzrušující vytahovat neforemnou kedlubnu z mlhy a tvořit charakter.
Pozvedl ruku, hlas strojku zesílil. Opět ztratil odvahu obětovat první hradní opevnění.
MUSÍŠ!!!
Už zase musí zvítězit povinnost nad tím, co chce. Čert vem vousy, o ty tu vlastně nejde, jsou jenom zástěrkou, vlastně ani tou ne. Vypadalo to, jako by v tom měl zmatek, jako by nevěděl, co chce, ale on přesně ví, co chce.
SVOBODU!!!!
Není to poprvé, kdy zalitoval, že vstoupil do posluchárny, oslovil vysokou sebevědomou blondýnu a pak s ní vlezl do… no, to vlastně bylo jediné, čeho nikdy nelitoval, bylo to fajn. Co víc k tomu říct, bylo to fajn a změnilo mu to život.
Není jediný, kdo se „musel“ ženit, protože neumí bezpečně zaparkovat. Vše, co následovalo, byl vlastně jenom logický následek jediné noci s láhví vína a hezkou ženou.
Co by teď dělal, kdyby ji nepotkal? Nebyl si jistý téměř ničím ve svém životě, protože by to udělal jinak. Snad jenom práce, tu dělá rád, tedy tu původní.
Nebýt Klér, nebyl by senátorem. Nikdy neměl politické ambice, vlastně neměl žádné ambice, chtěl jenom žít vlastní život a tohle všechno… není jeho život.
Nic z toho není jeho, připadá si jako zloděj v cizím světě, v cizím těle.
Vypnul strojek a nechal ruku klesnout na chladný okraj umyvadla. Sedl si na vanu, složil hlavu do dlaní.
Čiré kapky začaly téct po lícních kostech a mizet v neprostupném houští, které mělo být pryč.
Nemůže to udělat!!!
Přijde si jako malý vystrašený kluk, co se nechal zahnat staršími výrostky do rohu, z něhož není úniku. Když sliboval, že se oholí, netušil… neodhadl průchodnost zákona během jednoho období oběma komorami. Opět se upnul k něčemu, co mohl ovlivnit a co dávalo smysl, i když dobře věděl, že je to zástěrka. Hodně chabá.
Místo chlapce začal přemýšlet o srnce chycené mezi dva reflektory auta, které nezastaví. Blíží se šílenou rychlostí a ona neví, že jsou to poslední chvíle jejího života.
Proud slz zesílil. Dokonce se začal třást. Teď by potřeboval její náruč a ona je kdoví kde.
Kdyby nebyl na pokraji zhroucení, přečetl by si, že ho čeká v baru. Sice by nevěděl, v jakém a proč zrovna v baru, ale to bylo v tuto chvíli irelevantní, sesypal se jako domeček z karet.
Když přešel nával lítosti, přišlo osamění. Najednou měl pocit, že jsou všichni daleko. Dál než jenom za vousy.
ZPROPADENÝ VOUSY!!!
Poprvé se opravdu namíchl a zalitoval, že nemá v kapse zapalovač.
Nebyl ve stavu domyslet důsledky tak šíleného nápadu, prostě ho to napadlo jako rychlé řešení. Možná až moc rychlé.
Nejdřív by se měl uklidnit, ale toho jediného není schopen. Cloumají s ním emoce a mysl chrlí jednu šílenost za druhou, včetně vyskočení z okna, což by při pokoji v prvním patře a závěji do půlky přízemí nemělo valný smysl.
I když, mohl by vystřízlivět, zchladit horkou hlavu a vybít se při pokusu prohrabat tunel k odklizenému chodníku.
Měl by se vrátit k vousům. Měl, ale nemůže. Zase ho paralyzovala představa holé tváře a možnosti… tentokrát se mu roztřásla i kolena. Nedokázal ovládat svoje emoce, svou mysl ani svůj život. Přišlo mu to jako zlý sen, z něhož se neumí probrat.
Většinou se mu zdálo o příjemných věcech, které zůstaly jenom sny. Bohužel, povzdechl si. Ano, bylo to jeho rozhodnutí, ale byl si víc než jistý, že nebylo správné. Měl naslouchat svému vnitřnímu hlasu a neskončil by na okraji vany v hotelovém pokoji.
Opřel lokty o stehna, aby nabral klid a sílu. Netrvalo dlouho a byl schopen fungovat. Vstal, zapnul strojek a začal ničit nedobytné hradby.
Jistými tahy ničil jednu linii bojovníků proti pravdě za druhou. Bylo to nemilosrdné a vypadal, jako by si to dokonce užíval.
MÁTE, CO JSTE CHTĚLI!!!
Byl si vědom, že navrtal díru do přehrady, která už nepůjde ucpat, ale nedalo se nic dělat – SLIB JE SLIB.
Při pohledu do jeho chladných očí to vypadalo, jako by probudil své druhé já, které nebude tak laskavé a přívětivé, nebude se snažit vyjít se všemi a udělat pro ně nemožné. Teď je tu nemilosrdný zabiják, co vykostí každého s jiným názorem, jenom trochu křivým přístupem nebo nepřátelským pohledem.
Přesně takový vždy byl, vše ostatní byla jenom obrana před okolím, které ho mělo potřebu zraňovat, ponižovat a ničit. Jenom díky neprostupné masce překonal všechny životní nástrahy. Výjimkou byla Klér, i když i před ní se měl pár let na pozoru. Nebyl tak ostrý, ale ani přívětivý jako v posledních letech.
ANO, prkotina jako vousy mu dodala pocit bezpečí a pomohla mu vidět v lidech to dobré. Samozřejmě nebyl překvapený, když se z někoho vyklubal křivák, ostatně těch byla v politice většina. On v tu chvíli nastavil druhou, stejně zarostlou tvář a přesvědčil je, že rovně to bude lepší a snazší.
Naznačil jim, že s křivárnami nikam nedojdou. Dřív by je usmažil ve vlastní šťávě, a to samé je teď mělo čekat. Vlastně ne, protože měl odpracováno. Tato dovolená byla první z mnoha v nekonečné řadě radostí, které si hodlal dopřávat v míře víc než vrchovaté.
Stejně jako pro něj byla třicítka jistý milník, pocítil něco podobného, když mu bylo čtyřicet. Nebylo to nic konkrétního či hmatatelného, šlo jenom o pocit. Seděl tehdy po hře u stolu, koukal na zámek, který byl jeho srdci nejbližší, a najednou to přišlo.
Ano, měl ten den čtyřicáté narozeniny, ano, chtěl bilancovat, co se mu povedlo a co ne. Možná by dokonce přemýšlel, co ještě udělat, ale neudělal nic z toho. Prostě jenom seděl, upíjel latté a hleděl do dáli.
PROSTĚ SI TEN OKAMŽIK VYCHUTNAL.
Byl spokojený s tím, jak mu vyšlo počasí, v jaké bylo hřiště kondici a jak si užil každou ránu, co mu vyšla, a zapomněl na ty nepovedené. Byl spokojený s obsluhou i obědem. Prostě byl a byl spokojený. Nepřemýšlel o tom, co bylo nebo bude, žil přítomností.
A vůbec nevadilo, že tam byl sám. Holky na škole a Klér musela k soudu. Nejdřív se tím rmoutil, ale pak… pak byl rád. Byl to jeho den a on si ho užil přesně tak, jak chtěl. Tím by se za tím dala udělat tečka… nebo víc teček, ALE zde to vlastně začalo.
Tehdy se rozhodl začít měnit věci kolem sebe k lepšímu, asi si neměl kupovat růžové sluneční brýle, bez nichž by si ten podzimní den nezahrál. Sluníčko už sice nemělo letní sílu, ale provázelo ho celou hrou. Jednou mu nakukovalo pod ruce zleva, pak zase zprava a nesčetněkrát zepředu. Nejvíc vadilo, když mu koukalo přes rameno a vrhalo stín na cestu, kterou chtěl hrát.
Rozhodl se, i když věděl, že jako jeden z mnoha nemá šanci. Nebyl první, kdo to zkoušel, a nebýt vousů, zapadl by stejně jako ostatní. Možná by se za šest let dostal párkrát do televize, ale on se nejdřív potřeboval dostat do baráku.
Ani to nebyla jednoduchá cesta, ale světe div se, ono se to povedlo.
Vyhrál v druhém kole o pár desítek hlasů, o pár jednotek desítek hlasů. Skoro měl pocit, že ho tam dotlačili lidi z okolí, kteří ho znali.
Usedl do lavice mezi ostatní ctihodné občany a najednou si nebyl jist, že tu má být.
JÁ? VÁŽNĚ? Došlo mu, co provedl.
Těžko popsat euforii a nekonečné zástupy gratulantů, když to v televizi vyhlásili. Najednou byl malý bar na konci ulice plný k prasknutí. Lidi stáli na jedné noze, a ještě k tomu ne vlastní, aby mu mohli potřást pravačkou. Měl ji tak ošoupanou, že byla zralá na renovaci.
Pak dostal průkaz a kancelář s vysokým stropem. Byl na sebe pyšný, byl pyšný na Klér, která ho podpořila bez mrknutí oka. Brala to jako začátek druhé kariéry. Byla v tom pragmatičtější než on. Bylo nad slunce jasné, že nemůže programovat do smrti. No, nejspíš to bylo jasné jenom jí, on si něco takového nepřipouštěl – i to byl důvod, proč pořád dělal stránky starým klientům.
HOTOVO!
Opět usedl na okraj vany. Byl sám a pořád se mu vracela vzpomínka na podzimní odpoledne a terasu, co měl jenom pro sebe. Měl by se vrátit k užívání si přítomnosti a neřešit budoucnost.
Tady a teď, znělo by to honosně, kdyby se jenom nesnažil zahnat splín, který ho začal obstupovat ze všech stran. Najednou si přišel nicotný, nepotřebný, marný a… Nemohl najít další synonymum, které by vystihlo jeho zbytečnost. Vousy jsou pryč a on je tu jako nahý v křoví bez křoví.
Byl si vědom, že bude krutý, aby přežil. Nebude moc lidí, co to pochopí, a o spoustu z nich nejspíš přijde. Bylo mu to jedno. Dokonce z toho začal mít radost. Rád lidi šokoval a ten největší šok si pro ně schovával.