Podkrovní pokojík v úzkém domě kdesi v britském impériu naplnilo napětí, které by se dalo krájet. Taky vás napadl rybníček Brčálník? No nic, vraťme se ke dvěma na chlup stejným dvacítkám, což je možná hanlivé, ale celkem výstižné označení.
ANO, dnešní mládež je pohroma a BŮH nás chraň jejích nápadů. Neříkali naši prarodiče to samé o svých dětech a oni zase o nás?
JISTĚ, ŽE ŘÍKALI!!!
Každá generace haní tu další a lomí rukama, kde udělala chybu. Oni to tak nevidí a stejně na tom budou i jejich děti, tedy pokud se narodí.
„Vážně ho chceš vzít na rodinnou večeři?“ začala Dáša, o deset minut starší z obou dvojčat.
„Za měsíc,“ prohrábla si její sestra Beáta blond patku a soustředila veškerou pozornost na jeden nepoddajný pramínek vlasů, který chtěla obarvit, ustřihnout, stáhnout gumičkou nebo spálit, „si ho vemu.“
Navenek zněla odhodlaně, ale uvnitř pochybovala, že je to dobrý nápad.
Proboha, vždyť je muslim z Pákistánu a ty nejsi blondýna z Londýna, zapálila si Dáša před měsícem jointa, protože takovou zprávu nebyla schopna ustát bez něčeho, co otupilo její ostré smysly. Slyšela za roh, chuťové pohárky poznaly každou ingredienci a přečetla číslo autobusu na půl míle.
Já vím, že nejsem, odsekla tehdy Bet a nechtěla si připustit, že má Dáša pravdu. Jedna věc byla žít tu a druhá doma, kde by na ni koukali jako na blázna, a to se nebavily o možnosti žít v Pákistánu.
Nikdo by ji nedonutil nosit šátek, dělit se o něho a sedět doma na prdeli. Nestuduje práva, aby… Nepotřebovala další argumenty, proč s ním nežít, ale ty jeho oči, nohy, zadek a břicho s varhánky… Stačila chvilka v jeho společnosti a byla vyřízená.
„Dělej, jak myslíš, ale nepočítej, že za tebe zaplatíme výkupný!!!“
Dáša byla sice mladší, ale o to děsivější, pokud šlo o logické argumenty. Vlastně nikdo nechápal, proč šla studovat medicínu, když byla stejně jako Bet po otci. Asi chtěla udělat babičce radost, a pak – tři právničky v rodině? Bohatě stačily dvě, aby z jejich debaty padlo pět různých výkladů. Někdo to považuje za vtipné, to ale není ani trochu.
„Výkupný? Za mě?“ opáčila Bet. „A proč?“
„Blonďatý křesťanky si tam dávaj k snídani.“
Chtěla být drsná a jízlivá, nakonec si připadala spíš trapná, protože by byla první, kdo by otočil zamini naruby.
Debata se dostala do bodu, kdy Dáša buď ustoupila, nebo sáhla po něčem zakázaném. Nešetřila své tělo a dopřávala mu prášky na spaní, na učení, líh pro nutnost vypnout nebo trávu pro rozptýlení. Těžko by hledala halucinogen, který ještě nezkusila.
Se zvednutýma rukama vyšla z pokoje. Nechtěla být za nepřející svini, ani nechtěla mít zase pravdu. Bylo děsivé, jak často ji měla, a s přibývajícími zkušenostmi se to zhoršovalo. Nechtěla sestře šlapat po štěstí, ale s někým, jako je Ahmed, nemohla být šťastná jinde než tady. Klidně by mohla, jenomže obě chtěly po studiích zpět domů.
„A co asi táta řekne na to, že je homofob?!“ přidala nejpádnější argument, a to na obě strany.
Nejde jenom o to, že si chce vzít homofoba s islámskou doktrínou, kam se jenom podívá, ale … vlastně o to jde až v první řadě. Ano, láska je slepá a všichni zamilovaní mají pocit, že překonají Atlantický oceán suchou nohou, ale není tomu tak.
Jediné, co je čeká, je nepochopení jejich blízkých, opovržení těch ostatních a boj o místo na slunci, které prohráli ve chvíli, kdy si vybrali. Ona si vlastně nevybrala, byla vybrána, jenom o tom ještě neví a o to horší bude probuzení.
Všichni sice nevědí, kdo je její otec a co doma dokázal, ale jsou tu lidé, kteří nejenom že vědí, ale hodlají toho využít ve svůj prospěch. Z jejich pohledu menšina jako menšina, ale z našeho, hozeného přes železnou oponu, to není tak jednoznačné. Zapomněli na zkušenost, kterou jsme se západní „kapitalistickou“ civilizací prodělali. Nebude snadné nás opít rohlíkem s vodou naředěným mlékem, přesto to zkusí a pořádně narazí.
„Jdu ven,“ vzdala to tentokrát Beáta a předběhla tak svoji sestru o zlomek vteřiny.
Nakonec se obě zvedly, sešly po schodech a každá vyrazila jiným směrem. Dvojčata? Vážně? Byly rozdílnější než většina sester, co znaly. Vlastně víc než všechny sourozenecké dvojice bez ohledu na pohlaví.
Dáša zamířila do čajovny. Nechtěla přemýšlet nad tím, koho si sestra bere, ostatně si ho bere ona a jí to může být jedno. Snažila se tvářit, jak moc je jí to jedno, ale je to přeci jenom sestra. Měla by mít obavy nebo si to alespoň myslela. Měly by to spolu probírat, radovat se, plánovat, a ne dávat na stůl argumenty, proč ho ani nepředstavit rodičům.
Vytáhla z krabičky další brko, slastně potáhla a nechala problém rodiče versus Ahmed na jindy. Pár týdnů je v sestřiných vztazích něco jako několik životů. Napadla ji jepice, i když tu už Ahmed několikrát překonal. Snaživec, utrousila by na jeho adresu.
Zapadla do oblíbeného podniku a snažila se vytěsnit myšlenky na zkoušky, sestru a rodinné Vánoce daleko od domova. Jestli něco uměla téměř dokonale, tak to bylo vymazání vlastní paměti, aby ji mohla opět naplnit něčím, co nepovažovala za užitečné či dokonce přínosné. Věděla, že to bude jednou potřebovat, ale teď šlo o skládání zkoušek.
Pozdravila se s týpkem za barem, usedla do svého oblíbeného křesla a sáhla po rozečtené knize. Měla ji na dosah ruky, ale dnes tam není. Chtěla říct, jak je to podlé, ale než se stihla rozčílit a zjistit, kdo jí sáhl na „její“ knihu, postřehla naproti sobě holčinu s povědomou obálkou před obličejem.
TO ONA MI VZALA MOJI KNIHU!!!
Vlastně si nebyla jista, že je to žena, i když ty ruce… Mohl to být klidně kluk s drobnýma rukama. Nevšimla si dlouhých vlasů, které by stejně nic neřekly. Nejsou šedesátá léta, kdy stříhali máničky na služebnách Veřejné bezpečnosti.
„Dovolíte?“ naklonila se ke zlodějce.
Než stihla zvýšit hlas nebo sáhnout po knize, objevil se barman s jejím Darjeelingem na tácku. Zlodějka sklopila knihu. Ani teď si nebyla Dáša jistá, že je to holka. Dlouhé vlasy a ostré rysy ji trochu mátly, a pak ty ruce. Tohle je anatomický oříšek, vybavila si hodiny nenáviděného předmětu.
Nebyla si jista, že by jí pomohl hlas, protože Angláni rádi piští, aby krom neutrálních jmen zakryli svůj gender i hlasem. Ostatně donedávna si myslela, že Alice Cooper je zpěvačka. To jméno, ten hlas.
„Dovolíte?“ ukázala na knihu dřív, než se vrátila ke čtení.
„Co?“
Buď je to rocková zpěvačka, nebo chlap, usoudila podle chrapláku a stačila na to dvě písmena. Těžko říct k čemu by dospěla, kdyby rockerka použila celou abecedu. I přes nejistotu zůstala u ženského rodu, přece jenom jí přišel bližší. Určitě to bude žena, jenom má prostě velké ruce a hluboký hlas. Pár takových znala a měly i podobnou výšku.
URČITĚ TO BUDE ŽENA!!!, přesvědčovala sama sebe.
Nedokázala vysvětlit proč, ale moc o to stála. Měla by se zeptat. Nejdřív odpověz, začalo radit podvědomí.
„Ráda bych si dočetla tuhle knihu,“ sotva to dořekla, došlo jí, jak absurdně to muselo znít.
Přijde sem, vytáhne si knihu a pak přijde někdo úplně cizí a chce ji. Buď mě balí, muselo napadnout ženu s velkýma rukama, nebo je na hlavu. Chvilku přemýšlela, co je horší. Ani po nekonečných vteřinách nevěděla, jak jí odpovědět.
„Mám ji rozečtenou.“
Mohla přidat bezpočet argumentů, stejně to vypadalo divně, tak se stáhla zpět, usrkla horkého čaje a snažila se tvářit nepřátelsky. Vlastně se nesnažila, přišlo to jako všechny bezprostřední reakce úplně samo. Na rozdíl od Bet nedokázala ovládat negativní emoce.
„O čem je?“
Nebyla si jistá, zda chce slyšet dlouhou či krátkou verzi nebo zda chce vůbec něco slyšet. Byla zvyklá, že lidi dělají logické kroky, a pokud chtěla rozečtenou knihu, bylo… ne, logika s tím neměla nic společného, nejspíš si tu knihu vzala z nějakého důvodu.
ASI MĚ CHCE NAŠTVAT!!!
Ale to by pak musela vědět, že ji sem chodím číst. Nemožné, byla si víc než jistá, protože sem nechodila pravidelně a v poslední době vlastně vůbec ne. Najednou si přišla, že je něco mezi Dášou a slečnou Marplovou. Možná spíš Mata Hari, to byla špionka, začala lovit v paměti lidi z oboru, který ji vždy přitahoval víc než záhady z onoho světa. Jednak na posmrtný život nevěřila a pak se během školy dostala i do márnice. Byla si celkem dost jistá, že z toho nehostinného místa existovala jenom jedna cesta a nebylo to na obláčku, tedy pokud si zřízenec zrovna nezapálil.
„Těch prvních pár stránek o ničem,“ připustila ta druhá zjemnělým hlasem.
Nebyla to přirozená barva a vůbec k ní neseděla. Ostatně potetované ruce, nohy a nejspíš i jiné části těla seděly spíš k rockerce, stejně jako hluboký chraplák. Třeba zpívá v nějaké morbidní kapele, co zkouší v pitevně, když tam nikdo není, a tam se potkaly.
„Známe se?“ přešla Dáša od děje knihy k výslechu.
Rockerka pokrčila rameny a potutelně se usmála.
Zase dělá něco jiného, než čeká. Je snad z jiné planety nebo mluvím svahilsky? Dáša byla kousek od… ne, násilí nic neřeší, rozhodla se rozvinout klid. Možná měla dochodit kurz asertivity, aby teď věděla, jak na ni, nebo sem měla vzít Bet.
Třeba jde o zkoušku, kterou musí složit, aby mohla postoupit do dalšího levelu. Usmála se představě, že je buď malá skautka, nebo postavička na monitoru, co zmateně pobíhá sem a tam, aby našla východ z bludiště bez východu. Mohla by narážet hlavou do zdi a hledat tajné dveře, nebo si zapálit.
Inhalování halucinogenu byla poslední a někdy i první možnost, jak zkrátit čekání, než přijde na logickou variantu, která přichází po vyčerpání všech ostatních. Tohle je přesně ta chvíle. Černovláska bude hrát rebelku, co není ochotná spolupracovat, ať tím skrývá cokoliv. Vlastně nejspíš neskrývá vůbec nic.
Nejspíš chce být jenom zajímavá. Což jenom tak mimochodem vůbec není. Počmárat si tělo černou barvou, vyholit půlku hlavy a nejspíš propíchnout kůži na pár místech není nic zajímavého. Pro někoho to může být dokonce i odpudivé.
Nebyla si jistá, zda je to odpudivé nebo by ráda našla ta propíchnutá místa. Vzrušení přebilo neochotu čekat na eliminování ostatních variant.
Pochopitelně přehlédla pokus o námluvy, protože něco takového patří mezi ostatní, na něž nikdy nedojde.
Opřena čekala na odpověď a přitom se snažila vymýšlet další otázky. Bylo to jako hrát šachy s neznámým počtem figurek v několika barvách, které skáčou podle vlastních pravidel či spíše rozmarů.
***
Beáta šla důvěrně známými ulicemi, a přesto měla pocit, že je nikdy neviděla. Nepoznávala nic a bylo jí na nic. Nejvíc ji štvala sestra, protože si nechtěla připustit, že MÁ PRAVDU!!!
Jistě, že Ahmed je homofob, a jistě, že to Beáta dělá tak trochu natruc, protože nesouhlasí s tím, co otec prosadil.
Gayové jí vlastně nevadí, připustila po několikahodinové debatě. Vlastně to už ani nebyla debata, protože vypila několik lahví, a vlastně to ani nepřipustila, protože si to nepamatuje. Klidně to popře, a kdyby to nevyšlo, použije dočasnou nezpůsobilost k právním úkonům.
Ahmed na rozdíl od ní nepodlehne – jednak nepije a pak je vážně fanatik. V tom měla Dáša pravdu, klidně by ji unesl domů. Bavilo ji pohrávat si s myšlenkou na svatbu, protože viděla, jak to všechny dráždí, ale ohrozit svoji svobodu - NIKDY.
Nebyla blbá ani slaboduchá a už vůbec manipulovatelná. Zato pořádně zvědavá. Ano, bylo to riskantní, ale počítala, že ji sestra, rodiče a stát ochrání.
Státem si vlastně tak moc jistá nebyla, když viděla, jak se změnila čtvrť, kde bydlely. Stačilo pár let a sama by ven nešla, protože nestála o fyzické ataky od skupinek tlučhubů, co postávali na každém rohu.
„RADŠI BĚŽTE DĚLAT!“ volala na ně.
Hned byla rasistka, později běhna a než se odstěhovaly, už si netroufla cokoliv říct, protože jejich nenávistné pohledy mluvily samy za sebe.
Tohle byla odvrácená strana zvrácené touhy Britů odčinit, co napáchali během koloniální expanze. Nechápala, jak mohou být tak zarputilí ve svém sebemrskačství. Stejně nechápala otce v obraně něčeho tak zvrhlého, jako je soužití stejnopohlavních osob.
Jistě, šla ode zdi ke zdi, aniž by dokázala najít klidnou střední cestu nevšímavosti, lhostejnosti a snahy vytěžit pro sebe co nejvíc, ale právě ta středová připosranost ji vytáčela. Bylo to tak maloměšťácké, a ona, představitelka nové generace, co spasí svět, nebude zaprděná konzumentka západního blahobytu, který zavede půlku světa do záhuby.
Ještě chvilku rebelovala, než došla do ulice, která jí byla povědomá.
„Co tu děláš?!“ houkl na ni jeden pobuda.
Ano, byla to čtvrť, z níž se odstěhovaly. Měla sto chutí sáhnout do kabelky a nastříkat mu trochu chemie do ksichtu, ale omezila se jenom pohrdavý pohled.
„CO TU DĚLÁŠ?!!!!!!!!“ zařval a natáhl po ní ruku.
Chyba. Velká chyba. Kromě toho, že si byl jist svou nedotknutelností, kterou mu rvali do hlavy několik let, nečekal odpor od ženy, a co hůř, dokonce protiútok. Celé to bylo dílem zlomku vteřiny, dokonce i zpomalený film by byl příliš rychlý.
Nejprve zaútočila na krk, pak na rozkrok, a nakonec mu přimáčkla kolenem hlavu k silnici.
Skupinka jeho kumpánů byla konsternovaná. Aby ne, něco takového mohli vidět v televizi, ale ne naživo. Ani jeden z nich. V okruhu pěti bloků nebyl jediný člověk, který by jim odporoval, natož aby se jim postavil nebo je dokonce napadl.
„TY SVINĚ!!!“ zařval jeden z nich a udělal první krok k Bet.
Byl první a zároveň jeho poslední. Stejně rychle, jako vyřídila jeho kumpána, vytáhla z kabelky pistoli, natáhla závěr, odjistila, zamířila a …
Padl k zemi s vytřeštěným výrazem ve tváři, nožem v ruce a dírou v čele.
Než se další rozhodli, co budou dělat, dostali každý po jedné. Poslední kulku v zásobníku si nechala pro grázla pod ní.
Pokud si nedovedl představit, že by ho mohla napadnout, tak zabití střelnou zbraní bylo za všemi hranicemi myslitelnosti, chápání, představitelnosti, uvěřitelnosti a proveditelnosti. Musela si být vědoma, že na sebe strhne hněv celého světa, protože právě naprosto chladně popravila Alláhovy vojáky.
Už teď jim záviděl sedmdesát dva panen.
Zvedla nohu, nechala ho vstát. Vypadala zaskočeně, konečně měl šanci získat převahu. Byl si jistý, že ovládne situaci, navíc se kolem začali sbíhat lidé, které přilákala střelba.
Natáhl k ní ruku… VYŠLA POSLEDNÍ RÁNA!!!
Sedmé tělo padlo k zemi. Závěr zůstal otevřený a Bet vypadala, jako by tam vlastně ani nebyla. Lidé se začali krčit za vším, co si mysleli, že je ochrání. Nikdo v sobě neměl tolik pudu sebezáchovy, aby vzal nohy na ramena, naopak vytáhli mobily a začali točit krvavou scénu.
Teď by mělo z hloučku za kamerou zaznít – STOP, BEREM, ale nezaznělo.
Město dál hlučelo, autobus projel vedlejší ulicí jako by se nic nedělo a těch sedm otrapů, kteří znepříjemňovali život všem těm přihlížejícím, leželo v kalužích vlastní krve.
Když si uvědomili, co se stalo, vrhli pohledy na nepřítomnou Bet, která vyndala prázdný zásobník, zasunula plný a chtěla pokračovat ulicí.
„STŮJTE!!!“ zaslechla za zády.
Pořád svírala zbraň v ruce, najednou už nebyla tak kovově chladná, ale seděla dokonale v její pravé ruce, navíc byla nabitá a po natažení závěru připravená znovu zabíjet.
„Stůjte!“
Hlas byl stále nejistý, i když o něco rozhodnější a zazněl ze stejného místa. Odhadla, že by na něj nedosáhla, tak zvedla obě ruce…