Sněhová vánice dorazila do zapadlého údolí plného malých chatek rozesetých na jednom z příkrých svahů. Část planiny si pro sebe zabralo mělké koryto pekelně studené řeky, vtékající do rybníka obklopeného smutečními vrbami a jejich torzy, které po desetiletí osekávaly velmi časté bouřky. Druhý svah hyzdí zakousnutá železnice, obklopená statnými jehličnany. Meluzína doprovázející svou sestru vánici, by si nejraději jenom tak prosvištěla, aby mohla zmizet za další zatáčkou bublající řeky, jenomže musí chvilku posečkat.
Možná uvidí něco zajímavého, pronesl by vypravěč pohádek sedící blízko pece, za níž ho sleduje několik párů zvědavých dětských očí. Jenomže tady nikde nestojí žádná roubenka s babičkou deroucí peří, ani párkem capartů čouhajících z kalhot s jednou kšandou.
Nikde ani živáčka, povzdechne si meluzína, než narazí na jednu z posledních chatek, jejíž okna svítí i přes brzkou hodinu. Kdyby přišla blíž, mohla by pohlednou do tváře mladíkovi stojícího u jediného okna v podkroví. Jenom, že ona nepřišla a tak mladík sleduje sněhové vložky padající kolmo k zemi.
Než usedne ke stolku pod oknem, nechává na sebe působit všude přítomné bílo ponořené do šedi prosincového dopoledne s nebem plným stejně barevných mraků. Je to přesně tak, jak řekla hlasatelka předpovědi počasí, povzdechl si. Bude sněžit, sněžit a sněžit. Takže místo pár slunečních paprsků, které by mu zvedly náladu a dobily chybějící energii, zůstane u zatažené oblohy.
Jak pochmurné, vzpomněl si na pohled z okna jejich bytu ve druhém patře panelového domu v nedalekém městě. Tam by místo bílé pokrývky zahlédl ostrůvky šedivé břečky, vznikající pod koly projíždějících aut a nohami spěchajících chodců.
Mladíkovu pozornost nakonec upoutal bílý papír, který leží na desce ze staré šatní skříně a čeká, až jej popíše svými myšlenkami. Možná by mohl kreslit, napadlo Patrika, když vzal do ruky obyčejnou tužku. Ano, původně měl chuť psát o svém já, ale teď si není jistý a co hůř, nenachází ta správná slova. Smutné zjištění, když byl ještě před rokem ochoten napsat do přihlášky na střední školu - spisovatel. Měl hlavu plnou nápadů na tolik knížek, že by si s nimi mohl vystačit do konce života. Možná to byl přehnaný optimismus, který vyprchal po pár řádcích, jenž nedávaly smysl.
Je hodně myšlenek v jeho hlavě, které nedávají smysl. Občas má pocit, že nenajde takovou, co smysl dává. Co zkusit některé z nich hodit na papír, chce donutit pravou ruku, aby začala zaznamenávat chaos v jeho mysli. Vždy je šance, že z toho něco vzejde, zopakoval oblíbenou větu svého učitele literatury.