Aug 22, 2013

Schůzka se smrtí

Ranní vánek prohánějící se po nekonečným pláních, dospěl až k domu stojícímu před podobně rozlehlým lesem. Jedním slovem - pustina na konci světa. Je těžké popsat jedním slovem místo, které Adrianě učarovalo natolik, že tu chce strávit zbytek života. Vlastně nejen jí, ale i Margeretě chystající snídani.

Sice měla jisté výhrady vyměnit svět, v němž prožila celý život, za pustinu. Pojmenovat pár bloků, které obklopovaly honosné sídlo, za svět může být trochu nabubřelé, ale pro ní to byl celý svět. V tomto směru se považovala za normální, průměrnou Američanku, která za celý život nevytáhla paty ze čtvrti kde se narodila. Jak s úsměvem dodávala - nevytáhla ani špičky.

Teď má cestovní pas a bydlí v Kanadě, kde dávají lišky dobrou noc. Tedy v této části naštěstí ne. Loveckou brokovnici připravenou u vchodových dveří zatím nemusely použít. Možná by mohly místo do nedalekého marketu, zajít s puškou ulovit něco do lesa. Margareta takovou nabídku s díky odmítla.

Toasty vyskočily z topinkovače, překapávač naplnil konvici černou tekutinou a vítr si hraje s dřívky uvázanými na stropě rozlehlé verandy. Síť uchycená v dřevěném rámu na chvilku znemožnila otravnému hmyzu vlétnout do chodby. Místo něj vstoupila do domu Adriana, která chodí každé ráno před snídaní do stáje.

„Koně jsou nakrmené,“ líbá svojí přítelkyni.

"Neprojedeme se?" pokládá Margareta snídani na stůl.

Obvykle snídají na verandě, ale včera si truhlář odvezl z verandy nábytek. Andriana usoudila, že potřebuje před létem trochu omladit. Jistě tím nenarážela na pár Margaretiných šedivých vlasů. Ostatně nákupní seznam už eviduje barvu na vlasy. Bude to velká sranda, protože žádná z nich to nikdy nedělala.

"Určitě Miláčku," odvětila Adriana a poděkovala za snídani.

"Nebo si měla jiný plán?" zjišťuje Margareta.

"No," připouští jiný záměr s dnešním slunným ránem, "chtěla jsem zajet do města koupit lak na verandu. To počká."

"Tak tam zajeď," zakusuje se do marmeládou natřeného toastu.

"Pojedeme se projet," potvrzuje změnu plánu.

Zapichuje nůž do burákového másla, jímž potře svůj opečený toast. Pak si nalije černou kávu a spokojeně ukusuje při pohledu na nejkrásnější tvář, kterou kdy potkala. Dokonce by mohla dodat - unesla.

Měla pár známostí, ale žádná s ní nechtěla odejít z města. Městské pohodlí pro ně znamenalo víc než možnost najít tu pravou. Už chtěla vzdát hledání, končící po pár schůzkách, když potkala v jednom klubu nešťastnou Margaretu. Možná byla víc rozčarovaná z manželovi nevěry, než si chtěla přiznat. Stejně tak vlastní náklonnost k ženám, jíž dlouhá léta považovala celkem přirozenou.

Právě setkání s drobnou blondýnkou, která dokázala naslouchat, ji nakonec přivedlo k nelehkému rozhodnutí.

"Já od něj uteču," řekla na jedné z dalších schůzek.

Výraz obličeje potvrzoval odhodlání změnit svůj život. Tehdy přišla Adriana s možností, kterou už nikdy nechtěla navrhnout - odjedeme pryč z města. Po krátkém zamyšlení přišla překvapivá odpověď - proč ne, následovaná vyřízením cestovních dokladů a žijí spolu na konci světa.

"Co přespat pár nocí pod širákem?" zapřemýšlela Adriana než dojedla snídaní.

"Myslíš pod stanem?" kouká na své delší nalakované nehty.

"Ne pod celtou jako kovbojové," přitlačila na pilu s cedulkou - jsem z města.

"Pod celtu?" protáhla obličej při pohledu na nehty.

"Ano miláčku. Přitulíš se ke mě a přikryješ plachtou."

"Když to podáš takhle, tak to je jiná." přitulila se k Adrianě.

Stoupající sluníčko pozvolna ohřívá venkovní vzduch. Léto na severu se dá přirovnat k zimě na jihu odkud Margareta pochází. Oblíbené bikiny musela vyměnit za froté košili a teď k nim přibalí bavlněné spodky. Zánět močového měchýře si rozhodně nechce zopakovat.

„Nepojedeme moc daleko?“ zjišťuje jako moc zapomnětlivá může být.

„Ne. Tři hodiny odtud je opuštěná zátoka.“ nastínila cíl cesty.

„Tři hodiny?“

To je na Margaretu trochu dost daleko. Její nejdelší vyjížďka na koni byla asi půlhodinová a měla toho tak akorát. Teď má sedět v sedle, ani nechce počítat kolikrát déle? Než stihla něco namítnout vyrazila blondýnka osedlat koně.

„A na mě zbyla domácnost,“ povzdechla si.

Když byla s chlapem, tak z kuchyně prakticky nevyšla a teď na tom není výrazně lépe. Na druhou stranu musí připustit značný rozdíl v tom jak jí Adriana pomáhá. Přesto si mohly práci prohodit. Ráda by šla do stáje připravit koně. Bohužel musí uznat, že neví jak na to.

Malou válku mezitím co by chtěla a umí ukončilo koňské zažrání před domem. Jídlo má přichystané, teď ho jenom naskládat do brašen a mohou vyrazit.

„Nejsem z cukru,“ brumlá si, když přidává do brašny teplé prádlo.

„Co pak miláčku?“ zvedla Adriana starostlivé oči od své pečlivě zabalené brašny.

„Nic, jenom si říkám, že nejsem z cukru.“

„To rozhodně nejsi,“ líbá ji a jde zavřít všechny okenice.

Je to sice odlehlý kus země, ale nikdo neví koho sem toulavé boty zanesou. Vedle okenic, vypnula vodu, plyn i elektriku a teď mohou jet na její oblíbené místo. Pokud by si měla vybrat nejoblíbenější místo na světě, tak útes kam pojedou bude vážným kandidátem.

Po chvilce obě v sedle odjíždějí od zamknutého domu se sluníčkem v zádech. Máloco působí tak impozantně jako pohled na svět ze hřbetu koně, to musí přiznat i zlámaná Margareta. Délka výletu ji celkem oprávněně děsila, po půl hodině toho má plné zuby.

„Zastavíme,“ uklidňuje jí Adriana, už pár minut sledující jak se vrtí v sedle.

Vzpomínka na hodiny historie a útrpné právo vykouzlilo Adrianě na tváři úsměv. Párkrát laškovala s myšlenkou vyrazit do mučírny. Teď má pod sebou úplně zmučenou přítelkyni a je na koni – jak příhodný popis obvyklé situace z potemnělých kopek. Přes svou otevřenost si nechala pár tajemství, která zatím nechce prozrazovat.

„Necítím spodní půlku těla,“ hodnotí Margareta svůj stav.

„Chceš se vrátit?“

Podle Margarety zadumaného výrazu trefila do černého. Opravdu má sto chutí otočit koně zpět k domu, jenž není vidět. Nerovný boj mezi zbabělým – vzdám to – a chutí překonat sama sebe nemá vítěze. Hodit ručník do ringu nebo si vzít čas na rozmyšlenou. Unavené tělo odmítá obě možnosti.  Jet dál znamená několikahodinovou útrapu, stejně tak ji při návratu čeká další půl hodina na tom mučícím nástroji zvaném koňské sedlo. Může volit mezi větším a menším zlem, kdyby vedle toho menšího nestálo přiznání porážky.

`Vzmuž se,` zavelelo její mužské já, které jí dostalo od vypečeného manžílka až sem.

„NE,“ zakroutila hlavou, „pojedeme dál. Chci vidět tu zátoku.“

Působí přesvědčivě, ostatně jí to při prodeji domů pár let živilo, ale je o tom opravdu skálopevně přesvědčena? Další hodiny prověří odhodlání, jenž bude stát proti stále více se vzdalujícímu domu.

Po další půlhodině další zastávka, za níž přišla první modlitba sotva nasedla do ručně dělaného sedla. Z původních tří hodin tak nakonec bylo hodin šest. Na předposlední zastávce vyndala Adriana zabalené sendviče. To bylo poprvé co sama slezla z koně.

Jak prkno natažená Margareta přemýšlela proč s tímto šíleným výletem vůbec souhlasila. Bolest svírající její tělo byla proti všem z počátku relevantním důvodům. Teď nezůstal jediný, jenom ta bolest a modlitba za konec cesty.

„Jsme tu,“ zazněla tolik očekávána věta v chvíli kdy by měla přijít další zastávka.

„To jsem vážně ráda,“ vzpřímila se Margareta.

Jenom pořád nevidí žádné moře a co hůř dokonce jej ani neslyší. Teď zjistí, že celou tu dobu jezdily kolem domu, jenž stojí za stromy, u nichž  Adriana zastavila. Přes šumění stromů nic neslyší. Vlastně ani neví zda něco vidí, díky stále zelenému okolí má mžitky před očima.

„Sesedat, dál musíme po svých.“ určila Adriana náplň dalších minut.

Margareta začala předčasně slavit překonání sama sebe. Od teď až dokonce svého života neřekne – nic není nemožné – protože ví, že je možné úplně vše. Přesto má drobnou obavu, kam Adriana příště posune hranici možného.

Tvrzení – jsme tu – bylo poněkud předčasné. Dalších dvacet minut trvalo než prošly houstnoucím lesem po úzké pěšince, za sílícího zvuku moře, na jeho břeh.

„To je nádhera,“ vydechla zničená Margareta při pohledu na vlny tříštící se o skalní útes pár metrů od nich.

„Je,“ souhlasí Adriana, když uvazuje koně stranou otevřenému prostranství.

„Stálo to za každý zhmožděný sval,“ usedla vedle klidně stojícího koně.

Nepochybuje, že může trávit zbytek dnešního dne pohledem na tu nádheru. Stejně tak nepochybuje o neochotě vstát. Uvázání jejího koně, tak zůstává na Adrianě. Podobně dopadá nutnost nasbírat dřevo na oheň. Zatímco unavená Margareta usnula na paloučku, vyrazila Adriana na klestí a uschlé stromky rozházené po okolí.

Zbytky spáleného dřeva v zarostlém ohništi prozradily Adrianě, že tu nikdo od její poslední návštěvy nebyl. Uspokojena nedotknutostí jejího místa na konci světa, začala upravovat ohniště. Až hlasité praskání malých kmínků vzbudilo zmoženou Margareta.

„Pomůžu ti,“ snaží se zapojit do přípravy večeře.

Kotlík mezitím ohřívá vodu na polévku, která zažene hlad po odpoledních toustech. Nakrájené kousky masa a zeleniny po chvilce mizí ve vroucí vodě. Za nimi pak další přísady.

„Můžeš míchat,“ předává ji seříznutou větev.

Než les pohltí tma chce přitáhnout pár kmínků, které našla při hledání paliva. Kromě dřeva našla pár hříbků, jenž skončily nadrobno nakrájené v polévce. Její návrat s pár kmínky přehlušil, díky odlivu utichající moře.

„Vážně se nedivím, že to tu máš nejraději na světe.“ pohlíží Margareta do západu slunce.

Pohled na rudé slunce zapadající za obzor a přes něj stříkající voda, dostane snad každého trochu romantického člověka. Po měsících napětí tak dostává Margaretu na kolena. Sotva vedle ní Adriana usedne, přitiskne se k ní a přidá pár slz dojetí.

Nebýt uvařené polévky, asi by nehnutě seděly do pozdní noci. Možná dohasínající oheň, by je donutil k nepatrné aktivitě. Přihodit kus dřeva ležícího na dosah není tak náročné.

„Ty houby byly skvělé,“ kvitovala nápad své milé.

„Zítra budeš mít místo zákusku další místní pochutiny.“

Na otázku – jaké – přichází jenom významné mrkání. Nechce nic prozradit. Místo procházky, kterou měla Adriana naplánovanou, ulehají do spacáků. Zítra na tom síce nebudou Margarety unavené nohy lépe, ale aspoň bude vyspalá. Klidné povětří Adrianě umožnilo přiložit pár kmínků, které udrží oheň přes větší část noci.

Ráno zbylo jenom pár žhavých uhlíků, které Adriana probrala k životu dřív než svoji klidně oddechující milou. Praskající větve zanikají v sílícím přílivu. Tento hluk ani sluneční paprsky svítící do obličeje neproberou unavenou Margaretu. Další pokus bude mít ranní káva, na níž v kotlíku vaří vodu.

Než se uvaří může sedět na převisu a sledovat východ slunce, přesně jako ve starých westernech, které v dětství zbožňovala. Ostatně kožený kabát, klobouk chránící její očí před sluncem, stejně jako šátek uvázaný kolem krku přes flanelovou košili, dotváří obraz dokonalého honáka dobytka. Chtělo by se říci - až kýčovitě fádní, jako na cigaretové reklamě.

Nebylo to jenom dětské poblouznění starými filmy, trávila s honáky většinu letních prázdnin. Díky tomu zná i tento zapomenutý kousek země. Párkrát tu přespala vedle svého skvělého dědy, který jí naučil vše kolem dobytka a dokonce střílet z pistole.

"Odkud přicházíš cizinče?" zaslechla za sebou.

Asi ji nakonec probudilo sluníčko, tedy pokud křenění jenom nepředstírá. Při snaze zvednout své odpočaté tělo přišla bolest od namožených svalů.

"Zdaleka má paní. Odpočívej, dojdu pro pár bylin, které ti pomohou."

Než vyrazila zalila rozemletou kávu vroucí vodou a podala Margaretě kromě oprýskaného plecháčku také namazané tousty. Pak zmizela mezi stromy. Nekonečné minuty nebylo slyšet nic jiného než vlny narážející do skal.

Margareta zmožena včerejší dlouhou jízdou po chvilce usnula, tak nepostřehla návrat své ženy nesoucí trs nevýrazných bylin. Vroucí voda bude tentokrát určena k výrobě obkladu pro namožené nohy. Pruhy látky namočené do roztoku, přiložila na postižená místa.

Při ošetřování zaslechla pípnout pager.

`Kdo by to mohl být?` napadlo ji.

Není moc lidí, kteří znají její číslo. Přečtení krátkého vzkazu uklidnilo její napnutou tvář. Truhlář má hotový nábytek, jenž po obědě přiveze.

"Není to nějak brzy?" vznesla Margareta relevantní otázku.

"Taky mi to přijde. Řekl, až je bude mít hotové, že se ozve."

Počítala s více dny na práci, protože míval hodně zakázek.

"Asi konečně přijal pomocníka," usmála se Adriana.

"Tak zajeď domů, já tu na tebe počkám. Na večer budeš zpět." usrkla z plecháčku hořké kávy.

"Nechci tě nechat samotnou," zaprotestovala.

Bohužel nemá jak dát Truhláři vědět, že nemůže přijet. Jednou přijela na domluvenou schůzku o deset minut pozdě. Tolik láteření o neúctě k jeho práci a marnění času, ještě neslyšela. Při vidině rozčileného obličeje, nerada přistoupila na Margaretin návrh.

"Lež tak hodinku, dvě. Pak si můžeš sundat obvazy a pomalu rozhýbat nohy."

Udílí pár cenných rad předtím než usedne na koně, aby vyrazila k domu. Polibek s přáním šťastné cesty, než jí zmizí mezi stromy kudy včera přijely.

Zpáteční cesta ubíhá Adrianě mnohem rychleji. Nemusí hlídat svoji milou, ani kvůli ní každou chvíli zastavovat, tak přijíždí k opuštěnému domu ještě před polednem. Na příjezdové cestě nevidí Truhlářovo auto, to ji uklidňuje.

`Stihla jsem to.`

Klidně vstupuje na terasu a otvírá dveře. Když zvedne oči, zahlédne hlaveň...

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.