Aug 29, 2013

Schůzka se smrtí - 2. část

Dvě hodiny uběhly jako voda. Nepochybně k tomu přispěl spánek, který si osamělá Margareta dopřála. Sluníčko stojící přímo nad ní, prozradilo i bez ukazatele času – je na čase sundat obvaz a pomalu rozhýbat ztuhlé nohy. Přesně jak jí Adriana naordinovala, tak také učinila. K nemalému překvapení může nohami hýbat, aniž by ucítila jakoukoliv bolest.

`Škoda, že mi to nedala už včera když přijely.` povzdechla si.

Přicházející odliv začal ubírat na intenzitě vln narážejících do útesu. Možná k jejímu rozhodnutí jít se porozhlédnout kolem, přispěla nabaženost pohledu na stříkající vodu. Odpoledne strávené hledáním lesních plodů, jimiž může ozdobit večeři pro svoji milou, spělo ke svému závěru. Než na kraj padla tma, přitáhla pár suchých větví a jeden stromek.

Pak usedla k mírně plápolajícímu ohni, aby začala připravovat večeři. Podle hodin už tu dávno měla být – začala jí pozvolna ovládat obava a předtucha toho nejhoršího.

`Co když spadla z koně. Někde leží a čeká na pomoc.` roztáčí spirálu plnou černých myšlenek na plné obrátky.

Je si vědoma, že jí teď nepomůže. Nejspíš jí Truhlář zdržel, tak ulehla po cestě a ráno přijede. Snědla uvařenou polévku, přihodila dřevo do ohně, aby ulehla sama pod širým nebem. Za čtyřicet let nepoznala tolik strachu, jako během této noci. Vylekalo jí každé zachrastění lesní zvěře, jenž ustalo až na ránem. Díky tomu prospala půlku následujícího dne. Polední probuzení přineslo nemilé zjištění – Adriana nepřijela.

„Teď už jde sranda stranou,“ promluvila k nedaleko se pasoucí kobylce, „sbalím věci a jedeme domů.“

Celou dobu po očku sledovala pěšinu po níž včera Adriana odjela. Bohužel marně. Nakonec nasedla na koně a vyrazila. Snad dílem adrenalinu, dílem strach o svou milou ji myšlenky hnaly bez jediné zastávky. Měla strach, že nenajde zpáteční cestu, protože jely pro ní neznámou krajinou, aniž by vnímala světové strany.

„Musíš si zapamatovat výrazné body,“ učila ji Adriana.

Nesmí se přitom podívat za sebe, protože až pojede nazpátek uvidí všechno zrcadlově.

„To je občas matoucí,“ připustila.

Díky všem těmto maličkostem přijela po čtyřech hodinám k domu. Nedaleko se pasoucí Adriany kůň, dává průchod počínající panice. Nikdy nebyla statečná holka co zvládne nemožné, tou  byla Adriana.

„Nemůžu na ní myslet v minulém čase,“ zanadávala si.

Bohužel pohled do pootevřených dveří přinesl kromě slz i ten minulý čas. Čelem k zemi ležící žena a na ní karta pikového kluka, kterou už viděla. Bezmoc tentokrát bojuje s nepopsatelnou naštvaností.

„Kvůli mě je po ní,“ vzlyká nad jejím ztuhlým tělem.

Nemá odvahu ho otočit, aby se přesvědčila, zda je to opravdu Adriana. Usedla vedle ní na zem, opřená o zeď s hlavou v dlaních roní jednu slzu za druhou.

„Pokud by jsi mě někdy našla mrtvou,“ pronesla krátce po té co sem přijely, „tak mě zakopej vedle stáje.“

Tehdy jí chtěla přerušit, že k něčemu takovému nedojde. Bohužel došlo a ona teď bude plnit Adriany přání. Začne vykopáním hrobu vedle koňské stáje. Pak pustí obě kobyly a nakonec odjede do druhého domu na západním pobřeží.

Jenom to spálení domu asi nedokáže. Má problém v domě zapálit papír, který pak odhodí do popelníku. Teď má podpálit co opečovávaly generace Adriany předků. V kůlně připravený kanystr benzínu odnáší do domu. Polévá podlahu, pouští plyn a na zem odhazuje její zapalovač.

Než plyn rozmetá dům, je už na cestě vedoucí do města. Měla by to oznámit šerifovi.

„Hlavně nikomu nic neříkej. Nejezdi na Policii a co nejrychleji odjeď.“ nabádala ji.

Nezbývá než poslechnout, před městem odbočit na státní silnici, po níž dojede až na hranici. Plná nádrž, noha na plynovém pedálu, doprovázené nechutí nechat své zraněné nitro ovládat zlostí.

`Teď musím zmizet,` říká si až nezvykle chladně.

Obava ze všetečných policejních otázek jí žene, s krátkou zastávkou na benzínové pumpě, až do pozdních nočních hodin. Další odpočívadlo u silnice. Potřebovala by se uklidil dál od cesty, aby ji nezahlédl první kolem jedoucí Policista. Na poslední chvíli zahlédla lesní cestu, do níž pomalu nacouvala. Domu stojícího na konci rovné cesty nevěnovala pozornost.

O to překvapivější bylo raní probuzení, kdy nezabralo blikání světel za ní stojícího vozu, ani jeho troubení. Až notně nazlobený řidič bušící na okno vozu ji probral.

„Omlouvám se,“ vydrápala se ze zadního sedadla, „hned jsem pryč.“

„Nespěchejte,“ otočil na krátko ostříhaný padesátník, když zahlédl rozespalé zelené oči.

„Moc se omlouvám,“ pokračuje Margareta v sypání si popelu na hlavu.

„Mohu vás pozvat na snídani?“ ukázal muž na svůj dům.

Při pohledu na rozlehlé stavení jí napadlo jediné – sváže mě, zavře do sklepa a bude ji zneužívat než umře. To se děje jenom mladým holkám, jaký uchyl by chtěl zneužívat čtyřicátnici. Zkoumavým pohledem si ho prohlédla, nejista si svou schopností zpacifikovat o půl hlavy vyššího muže s malým bříškem. K boji z blízka nedojde, pokud jí přimíchá do kávy prášky na spaní.

Všechna proti nakonec přebil hlad a žízeň, navíc nechce být neslušná. Nevypadá násilnicky – završila posledním argumentem nutkání přijmout jeho pozvání. Občas musí zariskovat, tedy pokud neriskuje až příliš.

„Děkuji,“ usmála se na ně, zamkla auto a nechala se odvést zpět k prázdnému domu.

„Pojďte dál,“ zve ji impozantním portálem.

„To je nádherný dům, vždycky jsem si takový přála.“ začíná brnkat na jeho mužskou strunku.

„Vážně?“ zaujala ho její poznámka při cestě do uklizené kuchyně.

Celý dům jímž zatím prošla je uklizený. Pokud se za dalšími pootevřenými dveřmi neobjeví manželka, tak má velmi svědomitou hospodyni.

„Miláčku máme návštěvu,“ zavolal ve foajé do patra, kam vedou točité schody.

`A je to tady. Teď na mě vyběhne nějaká fúrie a sekáčkem mi rozetne lebku.` přehodnotila své původní podezření ze zneužívání v temném sklepě.

„Ale néé,“ připlulo v růžovém župánku něco mezi mužem a ženou.

Vytrhané obočí lemující pleťovou masku, kde chybí jenom dva plátky salátové okurky. K tomu již zmíněný růžový, na stehnech končící župan, z něhož vykuje hladce oholená nepříliš vyvinutá hruť. Jako vrchol rudě nalakované nehty u nohou.

„To je Pier,“ ukázal na svého miláčka, „a já jsem Thomas.“

„Margareta, těší mě.“

„Běž se obléknout,“ mává Thomas na zjevně otráveného Piera, asi čekal svalnatého hasiče.

Pier hodil zadkem a odplul v malých růžových pantoflíčcích s chmýřím na pásku. Jeho přítomnost ještě chvilku oznamovaly vysoké jehlové podpatky.

`Něco tak kýčovitého bych si na sebe nikdy nevzala,` zhodnotila pár vteřin starý pohled, jenž jí v paměti utkvěl jako velmi nepovedená fotka.

Když po chvilce přišel bez masky v přiléhavých džínách s decentně rozhalenou košilí, může Margareta změnit názor.

`Teď nevypadá věru zle. Celkový dojem kazí jenom ty ženské pohyby.`

„Těší mě,“ podal jí ruku a pak šel vystřídat s kávovarem bojujícího Thomase, „běž do práce, já se postarám o návštěvu.“

Při těch slovech na Margaretu spiklenecky mrknul. Moc by jí zajímalo co tím měl na mysli. S ním by si nejspíš poradila díky pár chvatům, které ji Adriana naučila.

`Pokud mi nedá do kafe rohypnol,` napadlo ji znovu.

„Zajedeme do města na nákup a uděláme si hezký den,“ prohodil za odcházejícím Thomasem.

`Nepřehání to trochu? Původní pozvání na snídani se nemůže zvrhnout v nakupovací mánii. Potřebuji jet dál.` pomyslela si při snaze vymyslet elegantní způsob jak vypadnout.

„Můžete přeparkovat auto?“ vrátil se Thomas po pár desítkách vteřin.

„Jistě,“ vyšla za ním.

`Teď je vhodná chvíle vypadnout.`

Nejspíš by opravdu byla, kdyby při odchodu neucítila palačinky, které začínají měnit na pánvi svoji tekutou konzistenci. Po toustech z posledních dní a vidině přepáleného kusu mletého, dá přednost nadýchaným palačinkám s džemem.

Zbíhající sliny musí na chvíli vystřídat za řízení vozu. Po krátkém rozloučení s odjíždějícím Thomasem mizí v domě. Okolní prostranství opět upadá do své obvyklé nečinnosti. Zato v kuchyni Pier opravdu kouzlí. Kromě palačinek vyrobil speciální pěnu, kterou pokládá vedle úhledně na čtvrtiny přeložených palačinek. Jako vrchol jeho kreativity přistály na talířku čerstvé jahody a proužky čokolády.

„To vypadá božsky,“ neubránila se Margareta hodnocení dřív než ochutnala.

„Ale no tak,“ mávl rukou jako by o nic nešlo.

Neměl pravdu, bylo to více než božské, stejně jako celodenní rozmazlování jemuž nedokázala po tak úžasné snídani odolat.

`Francouzi jsou neuvěřitelní požitkáři. Moje příští přítelkyně musí být Francouzka.`

Právě ono rozmazlování pomohlo otupit bolest, kterou způsobila nečekaná ztráta. Celý den neměla kdy si na ni vzpomenout. Teď sedí s Pierem na terase za domem a čekají až přijede Thomas z práce.

„Ahoj miláčku, Margaret. Jak jste se měli?“ pozdravil oba sedící se sklenkou Mojita.

„Báječně,“ odpověděl Pier za oba.

„Po cestě jsem slyšel hroznou zprávu,“ uvolnil si Thomas kravatu a nalil sklenku whisky.

„Jakou?“ zeptal se Pier bez velkého zájmu.

„Ve vedlejší provincii někdo vyhodil osamělý dům do vzduchu a u nedaleké stáje našli zakopanou ženu, kterou někdo zastřelil.“

„To je hrozné,“ souhlasí Piet, „si vem, že by nás dva někdo.“

Místo dalších slov si přejel prstem přes krk.

„Proč by to někdo dělal?“ zeptala se Margaret.

„Proč zabili tu ženu?“ obrátil Pier pozornost zpět ke zmíněné tragédii.

„To neřekli. Jenom zmínili popis její přítelkyně, která zmizela.“

Margareta vstala ze svého pohodlného křesílka a přistoupila k barovému pultu kde leží nůž, jímž krájela limetky. Jeden prudký pohyb přeťal Thomasovu krční tepnu. Ten se za vydatného chroptění chytil za krk. Stříkající krev pokryla podlahu. Překvapený Pier není schopen jediného pohybu. Jeho notně upovídaná ústa nevydala jedinou hlásku.

Než se k němu Margareta otočila stihl vyskočit z křesla, ve snaze najít útočiště v neprostupném lese přiléhajícímu k domu. Nůž proťal chladný vzduch a trčí z jeho zad. To ho nezastavilo, tak vyrazila za ním s jediným úmyslem. K jejímu překvapení je zdatnější běžec než si byla ochotná připustit, tak jí po pár vteřinách zmizel mezi keři.

Usedla na bobek, ale mohla podle šustění zjistit jakým směrem vyrazil. Dokonce ho i na zlomek vteřiny zahlédla. V dalším okamžiku vyrazila za pohybem jako ohař za svou krví zbrocenou kořistí. Když dorazila ke křoví, jenž prozradilo jeho pozici, tak se opět zaposlouchala. Šustění směřuje stále pryč od domu. Bohužel neví zda v těch místech nemůže být vesnice nebo alespoň podobně osamělé stavení.

`Vrátí se domů, aby zavolal pomoc.` našeptává neznámý hlas v její hlavě.

Je tak nečekaný, že se ohlíží zda nepromluvil někdo za ní. Nikde nikdo, jenom ten hlas nabádající k návratu do domu. Přes počáteční zdráhání se nakonec vrací zpět. Sotva dojde na okraj lesa zahlédne Piera, jak běží do domu.

`Výborně,` gratuluje si k uposlechnutí neznámého já.

Vběhla za ním, než stihl najít telefon, už má v srdci zabodnutý nůž. Jeden rychlý pohyb ukončil jeho život. Čas se nezastavil, vítr nepřestal ševelit ve stromech za domem. Orel nepočkal až dopadne na zem a snesl se pro vyhlédnutou kořist. Hmyz dál otravuje pasoucí se skot.

Prostě padl jako podťatý a je po něm – prohodí škodolibý skřítek. Místo skřítka jsou v domě dvě mrtvá těla, kolem nichž prošla Margareta hledající kanystr benzínu. Nikde žádný nenašla, tak pustila plyn, nastavila budík na sporáku, než opustila dům.

Usedla za volant jakoby nic, nastartovala vůz a odjela po příjezdové cestě. Výbuch domu přehlušil vlak projíždějící kolem silnice vedoucí ke státní hranici. Hlídka zastavující každé auto, představuje větší problém než vybuchlý dům k němuž možná směřují hasiči.

„Zkusím je objet,“ stočila vůz na vedlejší silnici.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.