Překročit jindy prostupnou hranici byl o kousek větší problém, než si původně myslela. Už chtěla sáhnout k zoufalému kroku, že sbalí chlapa a s ním přejede zpět do států. Nakonec stačilo zajet na další, ještě horší silnici, kde už žádnou hlídku nepotkala. Lehké oddechnutí, když míjela patník, vystřídala naštvanost na bývalého.
„Já to tomu grázlovi spočítám,“ vytyčila si celkem jasný cíl.
Jakoby ani nemělo jít o další vraždu, ale nákup nejdražšího diamantového náhrdelníku, kterým mu vyčistí bankovní účet. Podle bezstarostnosti s jakou na cestách trávila první dny po zabití obou mužů, musí každý psychiatr pozvednout prst – tady není něco v pořádku.
Po týdnu, pár motelech, jednom ostříhání s odbarvením na blond, dorazila do cíle. Zaparkovala u prvního motelu, který jí padl do oka a vyrazila shánět zbraň. Přeci jenom na svého ex-manžela nemůže vyrazit s nožem v ruce. Tak blízko ji k sobě nepustí.
`Ideální by byla odstřelovací puška,` přemýšlí nad typem zbraně.
Po obědě vyrazila do nedalekého obchodu se zbraněmi. Už při vstupu nabyla dojmu, že majitel vyhlásil válku středně velké africké zemi. Na stěnách visí přesně takové pušky jaké viděla v pár akčních filmech.
„Ta by se mi líbila,“ povzdechla si při pohledu na jednu z nich.
„To není nic pro vás,“ rozmlouvá jí prodavač výběr.
Místo pušky nabízí malý, u žen oblíbený, bubínkový revolver. No když nebude zbytí, tak si ho koupí. Teď má představu co se dá sehnat. Večer obejde pochybné podniky a zjistí jaký arzenál mají skladem.
„Děkuji,“ rozloučila se s prodavačem a vyšla na ulici, kde ji zahřálo sluníčko.
`Teplo. Jediné co mi na severu chybělo.,` Posteskla si, protože ztráta, kterou utrpěla je bolestivější.
Přesto Adriany smrt vytlačuje ze své mysli. Teď má cíl, jemuž podřídí vše. Nepřítomný pohled může přinést pár nepříjemných otázek – jak daleko je ochotná zajít, vážně jí to za to stojí? Teď nechá myšlenky na pomstu odpočívat a vyrazí omrknout co je zde nového. Nemá strach, že by ji někdo poznal, protože do této části města nikdy nepřišla. Ani její přátele z minulého života by sem nikdy nezabloudili.
Při letmém pohledu do výkladu vedlejšího obchodu, zahlédla vytáhlou, zřejmě holohlavou postavu.
`Že by mě někdo sledoval?` probudila spící paranoiu.
Moc špionážních filmu neviděla, přesto nemohla přehlédnout sledování na ulici, jenž bylo v každém z nich. Utěšování – tohle není film – moc nezabírá. Musím ho setřást – došla k jednoznačnému závěru na konci bloku. Pohled do výkladu obchodu s prádlem jí utvrdil ve zjištění, že za ní jde a vypadá opravdu podezřele. Teď by nejspíš vypadal každý muž podezřele.
Čahoun kolem ní prošel, aniž by jí věnoval jediný pohled. Zahnul doprava. Ještě chvilku počkala a pak vyrazila ulicí zpět. Přeci jenom mohl zůstat stát za rohem, aby zjistil kam půjde. Během rychlé chůze po opačné straně ulice otočila svoji hlavu směrem k rohu kde dlouhán zmizel.
Zabočila doprava za nejbližší roh, pak doleva a znovu doprava, až vyšla ze čtvrti kde se ubytovala. Zašla do útulně působícího baru, aby si dala panáka. Kdyby jí tak změřili krevní tlak. Mezní hodnoty má na pokraji života. Bušící srdce je jediné co v tuto chvíli vnímá. Ani usměvavý barman nemá šanci, žádný rozhovor plný ověřených frází, jimiž balí zachovalé paničky.
Po druhé skleničce už začíná vnímat hluk kolem sebe, přesto nespouští oči ze dveří. Co kdyby náhodou přišel. Nevešel. Zaplatila za alkohol a vyšla zpět na ulici. Nikde nikdo, ani žádné pomalu popojíždějící auto. Obloukem zamířila zpět k motelu od jehož pokoje má klíč. Vyčerpaná ulehla na postel s jedinou otázkou.
„Mám jít večer shánět zbraň?“
Pořád má na paměti dva zabité muže a hlavně svoji Adrianu. Musí překonat strach. Za soumraku vyráží do ulic měnících svoji neutrální tvář v dost nehostinný kout světa, kam rozhodně nevyrazíte pokud máte všech pět pohromadě nebo nejste místní. Kam patří přespolní, bloumající po ulicích, neví a ani to nechce řešit. Musí najít někoho kdo jí prodá odstřelovací pušku. Bylo jednoduché přijít do obchodu, tady mezi spodinou je to vše jenom ne snadné.
„Co pak paničko?“ Oslovil ji jeden mladík působící velmi uvolněně. „Sháníte něco?“
„Ano,“ zadívala se na něj velmi podezíravým pohledem, „jenom nevím zda jsi ten pravý.“
Mladý černoch si prohlédl atraktivní zrzavou čtyřicítku s jedinou otázkou – co by tak asi mohla chtít? Nejspíš si chce koupit bouchačku na starýho, který jí zahýbá s nějakou mladší.
„Určitě jsem. Pojďte dozadu.“ Ukazuje na temnou uličku.
Margareta křečovitě svírá rukojeť nože. Je připravena vyrazit proti mladíkovi jdoucímu dva kroky před ní. Ulička oba pohltila. Ne na dlouho. Po pár krocích mladík vstoupil do jedněch dveří. K jejímu překvapení se octli v obchodě kde si odpoledne vybírala.
Zřejmě mají dvojí otvírací dobu a dvě směny. Postaršího bělocha vystřídal mladý Hispánec. Jeho podezíravý pohled místo vstupního detektoru. Nerad by narazil na policistu, jenž ho dostane na pár let za mříže. Po pár vteřinách nabývá potřebnou jistotu – tohle není policajtka. Nechodí tak, nesmrdí tak, ani tak nemluví.
„Co to bude paničko?“ opakuje otázku mladého černocha opouštějícího obchod stejnýma dveřmi, kterými přišli.
„Tamhle tu,“ ukazuje na odpoledne vybranou pušku.
Další zkoumavý pohled přerušuje započaté jednání o nelegálním nákupu útočné pušky. Zkouší to co jeho kolega, nabízí menší zbraň vhodnější pro její obranu.
„Vy ho musíte hodně nenávidět,“ prohodil, když jí nakonec podal elegantně vyhlížející kufřík smrti.
Rozhodně by ji netipl na profesionálního zabijáka, protože ten by si nešel takto obstarat svoji zbraň. Odstřelovací puška rozhodně není na osobní obranu, tak mu logicky zbyla tato možnost. Do tašky jí dal dvě krabice nábojů, aby mohla trénovat na jejich střelnici.
„S touto kartičkou vás tam pustí,“ podal jí vizitku s klikyhákem na zadní straně.
Poděkovala a nejkratší cestou zmizela do motelu, kde ráno zaplatila za pokoj. Další motel je blíž domu jejího ex-manžela. Do recepce vstupuje v jiné paruce, aby ztížila svou identifikaci. Recepční si ji příliš neprohlížel, zato dvě kamery umístěné v malé místnosti ano.
Rezidenční čtvrt kde bydlela není snadný cíl pro to co chce udělat. Na druhou stranu jediný výjezd jí dává možnost počkat si na něj za zatáčkami, kde po ránu vykoukne zpoza kopce slunce a řidiče na pár vteřin oslepí.
S kufříkem v ruce vyrazila druhý den ještě za tmy. Zná tu krajinu a přesně ví kam si lehne, aby ji nikdo z projíždějících neviděl. Nachystaná čeká až pojede jeho auto. Stačí jedna kulka a bude po něm. Nemyslí na nic jiného než na pomstu. Vložila zásobník, nabila a čeká.
Do zatáčky vjelo známé auto. Řidič a na zadní sedačce další muž, ten její. Přiložila pažbu k ramenu. Oko přiblížila k dalekohledu. Zhluboka se nadechla. Ukazováček opřela o spoušť.
„Být vámi to nedělám,“ ucítila chladný kov na svém zátylku.